Michal Šanda vstoupil do české poezie v devadesátých letech a vydává knihy, které svou poetikou ani zacílením nesměřují k mainstreamovému čtenáři. Jako literární tvůrce miluje kuriozity, mikrosituace a rabiátství a často své náměty čerpá ze starých publikací.

Před dvaceti lety mě čtenářsky uhranul žánrově pestrou trilogií vydanou v dnes již neexistujícím nakladatelství Petrov (Blues 1890–1940, Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu a Sudamerická romance, 2000–2003). Obecně se dá konstatovat, že se v jeho stylu snoubí smysl pro vypravěčkou tradici (Merekvice), ale nebojí se odskočit si i do experimentu (sto a, 1994) či hospodské historky (Dvacet deka ovaru, 1998). Přestože v poslední době publikuje více próz, považuji ho spíše za básnický typ, jenž se v některých aspektech své tvorby podobá Petru Motýlovi či Patriku Linhartovi, hlavním literárním kmotrem je mu však nejspíš Ivan Wernisch.

Jinými slovy se Šanda každou svou knihou snaží o nějaký odskok od té předchozí, umně pracuje s formou, mísí žánry (viz například trochu bilanční sbírka Rabování samozvaného generála Rona Zacapy v hostinci U Hrocha, 2015), tvoří texty také jako spoluautor s Milanem Ohniskem a věnuje se i dětské či divadelní tvorbě.

Ačkoliv je to autor všemi žánrovými mastmi mazaný a zkušený, jeho knihy vydané v nakladatelstvích Dybbuk, Novela bohemica či Větrné mlýny ještě nedosáhly na metu v podobě literární ceny. Čestnou výjimkou je poslední povídková kniha Hemingwayův býk, vydaná nakladatelstvím Paper Jam Milana Hodka, s nominací na Literu za prózu za rok 2019.

Spisovatel Šanda ale rozhodně nelení, autorsky se netrápí, a proto nyní čtenářům předkládá svou další ochutnávku v podobě tzv. nepatřičných glos k evangeliu sv. Marka s názvem Umyvadlo plné vajglů (Dybbuk, 2020). Nutno podotknout, že si Šanda často hraje s mystifikací a do podobného typu prózy vkročil už v knize Dopisy – fiktivních epištolách Karlu Havlíčku Borovskému. Umyvadlo plné vajglů je koncipováno jako dvojkniha, v níž levé stránky tvoří text evangelia sv. Marka, převzatý z kralické bible, vydané v roce 2014. Pravá strana je pak věnována glose, jež navazuje na červeně vyznačené slovo v levém textu. Michal Šanda tak vytváří jakési apokryfní poznámky, glosující prvotní text, čímž vzniká sekundární poznámkový aparát.

Všímavému čtenáři musí být jasné, že tímto celkem jednoduchým, ale nápaditým kompozičním způsobem si autor vytváří obrovské pole působnosti. Mohou tak vznikat různé krátké texty, mikropovídky, hospodské dialogy či experimentální obrazce ze slov, v nichž se náš autor cítí jako ryba ve vodě, neboť podobné texty vytvářel již v předchozích knihách. Samozřejmě zde vyvstává otázka, má-li čtenář považovat jeho snažení za důležité či smysluplné (kdejaký poctivec by si navíc pomyslel, že půlka knihy je vlastně opsaná z jiného zdroje). Moje odpověď zní, že má.

Důvody jsou zřejmé. Michal Šanda svým způsobem psaní reflektuje dobový úzus facebookových komentářů, což jsou v podstatě glosy konkrétních událostí. Poučenější čtenář bude rozhodně vědět, že první glosy byly vlastně vysvětlující poznámky k latinským či jiným biblickým textům, z nichž částečně vznikal staročeský liturgický jazyk. Ony poznámky však měly kdysi vysvětlující charakter pro jejich pisatele, stejně jako pro potenciálního dalšího čtenáře.

U autora Šandy však dochází k něčemu jinému, dejme tomu podvratnému. Obsah jeho poznámek se totiž výrazně odlišuje od tématu evangelia a vytváří tak vlastní autorskou linii. Je samozřejmé, že tato „stylistická cvičení“ mají svá úskalí a mohla by snadno vést k literární manýře. Šanda je však střídmý, uměřený, bez výrazné autorské exhibice, střídá své komentáře, nechce nudit, přechází od lyrických žánrů k epickým a v knize formuluje určitý zmar z nepochopení světa, který se někam žene a hroutí, nebo ho tak autor aspoň vnímá. Významným literárním vzorem mu zde nejspíš bude další literární matador Josef Hiršal – nemohu si nevzpomenout na jeho vynikající knihu Píseň mládí (1991), kde je prvotní text dotvářen několikerým poznámkovým aparátem.

Ale vraťme se již k Umyvadlu plnému vajglů a zkusme vymezit určité tematické či žánrové okruhy, které se zde objevují. Předně je zvýrazněné slovo z evangelia glosováno Šandovým „Hvízd!“, které tak všechny texty vtipně propojuje. Čtenář zde potom najde typické příběhy od hospodského stolu štamgastů, které vypráví Havrda, Jirsák, Šustr, Dusbaba, Richtermoc, Oberfalzer, Cikhard, Chramosta a bezejmenný hostinský. Tyto historky jsou většinou bizarní a věnují se každodennímu životu. Objevují se ale i glosy o jedné větě, buď v er-formě: „Nejobludnější břicho široko daleko měl Chramosta“, nebo v ich-formě: „Nikdo ti nemůže dát tolik, co já slíbit, říkávám Denise.“ Ich-formu autor používá i pro texty o vysněném domě v Řecku: „Už mám ten dům vyhlídnutý, stojí úplně na samotě. Jde se k němu olivovníkovým sadem a potom pěšinou v průrvě mezi útesy.“

Michal Šanda využívá i žánrový arzenál popisu rajčete Herodes, receptu na kohouta na víně nebo popisu tržiště v Palermu. Zároveň se nebojí vtipu, třeba když glosu uvádí větou: „Schválně, na které město zrovna myslím?“ Časté jsou také z jeho předchozích knih známé rybářské historky či texty o vztazích se ženami, o sexu v pozdním věku, o hádkách nebo o vztahovém nepochopení. Objevují se ale i texty v podobě grafických experimentů či lyrizovaných básní.

Celkově tak můžeme knihu charakterizovat jako žánrově i tematicky pestré pole různých glos, do jisté míry zrcadlící svého autora – sečtělého muže po padesátce, který chodí na pivo, vede řeči s podobnými muži, jako je on sám, jezdí na ryby, občas má nějaký vztah, putuje českou i jinou krajinou a přemýšlí o své existenci. Co vlastně chtít víc? Mě to čtenářsky nadmíru uspokojilo.