Michal Šanda (* 1965) se na poli české literatury pohybuje dlouho. První básnickou sbírku publikoval již v první polovině devadesátých let, nyní má na kontě více než dvě desítky knih. Najdeme mezi nimi jak poezii a prózu, tak knihy pro děti a divadelní hry. Přestože byl mezi takzvanými literárními „fajnšmekry“ znám a s oblibou čten už od počátků své literární dráhy, širší ohlas se mu dosud vyhýbal. Pravděpodobně i kvůli tomu, že jej prozatím – podle mnohých dost nespravedlivě – opomíjely poroty literárních cen. To se změnilo nedávno, když se Michal Šanda se svou dosud poslední povídkovou sbírkou Hemingwayův býk objevil mezi šesti nominovanými v prozaické kategorii nejsledovanější tuzemské literární ceny Magnesia Litera.

Knihu tvoří dvacet krátkých, většinou jen několikastránkových povídek. Sbírka působí na první pohled mimořádně soudržně. Většinou textů totiž prostupuje hned několik jednotících témat. Jednak je to rybaření, jemuž se vášnivě oddává většina protagonistů. Jednak hospoda a s ní spojení štamgasti a jejich místy bezobsažné řeči. V „žánru“ hospodské historky je Šanda velice přesvědčivý. Jazyk postav, které se v zaplivaných prostorech podniků čtvrté cenové kategorie setkávají, je uvěřitelný a svěží. V těchto povídkách se občas objeví i výrazná situace, která je sugestivní, tragická a komická zároveň a která odhaluje specifické chování outsiderů věčně vysedávajících nad pivem. Jednu z nich najdeme třeba v povídce Vůně kávy. Její protagonista se po masturbaci poddá šňůře myšlenek a vzpomínek, které jej dovedou až do chvíle, kdy spolu se štamgasty sledoval před hospodou sebevrahy na Nuselském mostě: „K siluetě za zábradlím se po krůčcích přibližoval policejní vyjednavač. Uplynula hodina a chlapům civícím zespoda nahoru na most začínalo dřevěnět za krkem. // Popelář dopil pivo a před ústy si sroloval dlaně, jako by to byl amplion: ‚Skoč už!‘“ (s. 65) V tomto ohledu se Šanda ukazuje jako suverénní vypravěč s ne sice originální, ale zcela osvojenou poetikou. Skvělá povídková sbírka by však asi měla nabídnout o něco víc.

Každou povídku ze sbírky Hemingwayův býk uvádí úryvek z textu, jenž se vine celou knihou a ústí v závěrečnou povídku Neporažený. Ta vychází ze stejnojmenného textu jednoho z nejlepších povídkářů světové literatury, jehož jméno se dostalo i do titulu Šandovy knihy – Ernesta Hemingwaye. Část jeho povídky Neporažený, která zachycuje boj toreadora s býkem, Šanda přepsal a zaměnil přitom dvě slova. A tak v jeho sbírce nezápasí toreador s býkem, nýbrž Hemingway s literaturou: „Rukama si zakrýval hlavu a literatura ho bušila do zad. Cítil, jak ho roh zasáhl do slabin. Zabořil obličej do písku. Vzápětí mu roh projel skrz rukáv a utrhl ho. Hemingwaye to odhodilo stranou a literatura se pustila za capotami pomocníků z cuadrilly.“ (s. 119) V tomto zápase sice Hemingway zvítězí, avšak na samý závěr si pomyslí: „K čertu s literaturou!“ (s. 120)

Ozvuky podobného zápasu autora s literaturou, s jejím významem v životě člověka – lépe řečeno spisovatele – se objevují napříč celou Šandovou sbírkou. Je to však příliš těžký souboj, jak si uvědomuje protagonista povídky Moleskine: „V jistém okamžiku svého života ovšem pochopil, že šanci stát se Hemingwayem své generace nenávratně propásl […].“ (s. 99) I jiní protagonisté povídek mají pocit, že něco už dávno ztratili. Čím je tato skutečnost zapříčiněna? Třeba sociálními sítěmi, s nimiž svede – rovněž nerovný – souboj protagonista povídky Klec, který udělal v minulosti „fatální chybu, že po založení svého profilu odsouhlasil všechny žádosti o přátelství, které se na něj sesypaly“ a který „[n]echápal, jak se ocitl v téhle kleci. Souvisí to nějak se stárnutím? Ještě neměl papuče pod křeslem. Jediná šance, jak z téhle klece uniknout, bylo utéct od počítače. A když se mu to konečně podařilo, první, co udělá, je, že se podívá na Facebook“ (s. 71).

Trochu banální vyznění citovaného úryvku, v němž je čtenář pouze utvrzen v tom, co dávno ví – totiž že sociální sítě okrádají člověka o čas –, bohužel platí pro většinu povídek ze sbírky Hemingwayův býk. Na těch pouhých několika stranách se totiž Šandovi nedaří vystavět situaci či alespoň atmosféru, pro kterou bychom si text přečetli znovu či se nad ním měli tendenci déle zamyslet. A to se týká i povídek zasazených do hospodského prostředí.

Víc škody než užitku nakonec působí i onen text, jenž prochází celou sbírkou a tvoří její kostru. Jeho části, které uvozují samostatné povídky, s těmito povídkami většinou nijak nesouvisí, a tak se při četbě neustále ptáme, proč je Hemingwayův býk koncipován právě takto. Byť nám vyústění odpověď nabídne, sbírka přesto působí vratce. Jako by Šanda autonomní, byť tematicky podobné texty potřeboval mermomocí hlouběji propojit, dodat jim přesah a sbírce zřetelný rámec.

Po vyhlášení nominací na ceny Magnesia Litera byla na webových stránkách Literárních novin zveřejněna anketa, v níž někteří nominovaní autoři odpověděli mimo jiné na otázku: „Jaké pocity ve vás vzbudila nominace na cenu Magnesia Litera?“ Jiří Kamen, který se mezi nominované dostal s povídkovou sbírkou Elvis ze Zaluží, jež je spolu s Hemingwayovým býkem jediným zástupcem povídek, odpověděl takto: „Překvapila. Spíše jsem to čekal, když jsem vydal romány Hugo nebo Kinžál.“

Kamenův údiv je oprávněný, po skvělém Kinžálu si porota Magnesie Litery povšimla povídkové sbírky, která rozhodně žádným skvostným dílem není. Výstižnými tenisovými metaforami reagoval i Michal Šanda: „Dosud jsem na Magnesii Literu nominovaný nebyl. Mám pocit jako před prvním finále ve Wimbledonu. Na druhé straně kurtu proti mně stojí Roger Federer, Rafael Nadal, Petra Kvitová, Serena Williamsová a Naomi Osakaov [sic!].“

Po mnoha skvělých knihách, které Šanda napsal, se usmálo štěstí na tu, jejíž nominace na cenu Magnesia Litera působí spíše údiv a rozpaky. A vzhledem k tomu, že povídky jsou často trochu přehlížené a podobné ceny si obvykle odnášejí větší prozaické útvary, není moc pravděpodobné, že by mohla některá ze zmíněných sbírek v neděli 7. dubna zvítězit.