Jiří Weil (1900–1959) nepatří mezi nejčtenější české autory 20. století, byť se jeho román Život s hvězdou dostal alespoň do některých středoškolských seznamů doporučené, či přímo povinné literatury. V posledních letech lze ovšem zaznamenat opětovnou vlnu zájmu tuzemských (zmiňme edici spisů mapující Weilovo teoretické myšlení o literatuře z nakladatelství Triáda, kterou v tomto roce rozšířilo vydání autorovy disertace Gogol a anglický román 18. století) i zahraničních nakladatelů o jeho tvorbu – vedle Života s hvězdou to platí i pro romány Na střeše je Mendelssohn a Moskva-hranice. S posledním jmenovaným románem přitom úzce souvisí skutečnost, že v roce 2017 vyšly v českém překladu paměti Heleny Frischerové Dny mého života. Právě Frischerová se pro Weila při psaní příběhu zasazeného do SSSR třicátých let stala předobrazem postavy Ri, dcery továrníka okouzlené myšlenkami socialismu, ohledně jejíhož osudu „se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984,“ jak uvádí v anotaci k recenzované knize nakladatelství Maraton. To obohatilo dosavadní weilovské univerzum nejnovějším přírůstkem s prostým názvem Hella. Jedná se o literární debut překladatelky a rusistky Aleny Machoninové (nar. 1980), mj. dvorní překladatelky Ljudmily Ulické. 

Hned na začátku je vhodné zmínit, že se nejedná o pátrání po neznámém osudu konkrétního člověka, jak tomu u debutujících autorů v tomto specifickém subžánru obvykle bývá (jako příklad lze uvést publikace Pátrání po Silvestrovi nebo SS-Nr. 74695 Konrad Meyer). Machoninová odhalí skutečnost, že Helena Frischerová Velký teror přežila, poměrně záhy, přičemž se ani se čtenáři nepodělí o to, jak, kdy a za jakých okolností se toto dozvěděla. V knize také nenalezneme ani pasáže o prohrabávání archivů či o překonávání nedůvěry pamětníků a jejich potomků, což jsou motivy, které k tomuto subžánru téměř neodmyslitelně patří. Autorka k tématu přistupuje nikoli z pozice historičky, nýbrž jako literární vědkyně. Historický a archivní výzkum ostatně již provedl blíže neupřesněný český profesor, který se tématem zabýval dříve a z jehož práce Machoninová čerpá (aniž by ovšem čtenářům objasnila, z jakého důvodu neuvedla jeho jméno).

Páteří celého textu jsou dopisy, které Frischerová v průběhu let napsala své přítelkyni Tamaře Petkevičové (jejíž rozsáhlé memoáry pod názvem Bolest si věk nevybírá Machoninová rovněž zprostředkovala českým čtenářům). Bohužel se pozůstalost Frischerové po její smrti poztrácela, takže se autorka mohla opřít jen o jeden směr této působivé korespondence. 

Ačkoliv v knize nechybí určité životopisné údaje či informace o překladatelské práci, které se Frischerová věnovala po propuštění z vězení (některé její překlady se přitom staly v Sovětském svazu známějšími, než kdy byl originál v zemi původu), rozhodně nelze Hellu číst jako životopis. Ani jako literárněvědnou studii, byť na začátku autorka umisťuje Weilův román do nezbytného dobového i sociálního kontextu. Cílem textu není rekonstruovat jeden pohnutý a pozapomenutý lidský osud ani doložit, či naopak vyvrátit paralely mezi skutečnou Helenou Frischerovou a románovou Ri. Autorka předkládá psychologickou mozaiku své hrdinky, snaží se představit si a následně čtenářům zprostředkovat pocity, které Frischerová v jednotlivých fázích života od okamžiku příjezdu do Moskvy asi zažívala. Vypomáhá si přitom, vedle již zmíněných dopisů a několika málo dochovaných pramenů úřední provenience, konkrétně zejména výslechových protokolů, především citacemi z děl dalších ruských spisovatelů, kteří žili a působili (a také trpěli v gulagu) ve stejné době, nejčastěji Varlama Šalamova a Andreje Platonova. V určitých pasážích nalézá paralely k osudu své hrdinky i ve srovnání s vlastními zkušenostmi, ať už jde o nevlídný moskevský listopad, tichou bílou zimu tamtéž, pocit rozpolcenosti mezi několika domácnostmi, z nichž žádná se vlastně nejspíše nikdy nestane trvalým domovem, nebo o nevyhnutelnou ztrátu spodních významů slov či celých vět při překládání mezi češtinou a ruštinou. Zkušenost z desetiletého pobytu v gulagu je ale pochopitelně nesouměřitelná a autorka se v tomto případě o jakékoliv srovnání s vlastním životem nesnaží, naopak si dává záležet na tom, aby pasáže líčící její návštěvy Solověckých ostrovů, při nichž se snažila dohledat stopy po nechvalně známém vězeňském táboře, čtenáře na tyto myšlenky ani nepřivedly. Místo toho zdůrazňuje naléhavost jazyka memoárů Frischerové, psaných dosti netradičně v druhé osobě, čímž jejich autorka vtáhla čtenáře do svých krutých vzpomínek pevněji než při použití obvyklejší ich- či er-formy. Při četbě dochovaných dopisů se Machoninová hlouběji zamýšlí i nad rolí, jakou dopisy hrály v (opět především ruské) literatuře, stranou nenechává ani význam fotografií pro uchování vzpomínek na lidi, kteří kdy prošli životem konkrétního člověka.

Hellu není snadné zaškatulkovat do určitého žánru, striktní tlak na kategorizaci by nutně vedl ke konstatování, že text požadavkům kladeným na určitý žánr neodpovídá, což by však rozhodně nebylo spravedlivé hodnocení. Snad lze tedy celou knihu označit jako proces seznamování se s blízkou přítelkyní, kterou autorce nebylo dopřáno potkat osobně. O vztahu, jaký si Machoninová během let k Frischerové vypěstovala, svědčí nejlépe zakončení celé knihy, podané formou dopisu, psaného Machoninovou právě Helle. Kéž by takový vztah dokázalo se „svými“ autory navázat více překladatelů a následně jej přetavit v podobně působivý text. Nikdy není na škodu čtenářům připomenout, že literární věda je navzdory vší odborné terminologii, teorii a analýze textu stále vědou o lidech, jejich myšlenkách, zkušenostech a životě obecně.