Češi žijící v exilu patřili k těm komunitám, které se vyznačovaly spíše rozhádaností a hašteřivostí. Jak se to po roce 1968 promítalo do světa českých exilových nakladatelství? I na to odpovídá Michal Přibáň (1966) v knize V různosti je síla. Exilová nakladatelství Sixty-Eight Publishers a Index nejen ve vzájemné korespondenci. Přibáň je zkušený literární vědec a spisovatel, který na sebe upozornil románem Všechno je jenom dvakrát i knihami jako Český literární samizdat 1949–1989 nebo Česká literární nakladatelství 1949–1989, jejichž editorem byl. Přičemž už v té druhé čtenáři mohli najít obsáhlá hesla o nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers, založeném roku 1971 v kanadském Torontu, a Index, založeném téhož roku v Kolíně nad Rýnem. Jim se nyní podrobněji věnuje ve své nové knize: rekapituluje v ní vzájemné spory, nedorozumění, pokusy o spolupráci, uzavírání dohod i jejich následné nedodržování.

Společně jen to nadprůměrně dobré

Přitom obě nakladatelství byla mnohými nejen ke spolupráci, ale dokonce i sloučení opakovaně vyzývána. A to i takovými autoritami českého exilu, jako byl Pavel Tigrid. Ten je varoval, že dva paralelní podniky tohoto druhu se nemohou uživit. A proto velmi jadrně vyzýval: „Prosrali jsme všechno natolik, že si můžeme dovolit už jen dělat věci, které jsou nadprůměrně dobré a z hledisek výše zmíněných nezranitelné. A to můžeme udělat, jenom když těch dvacet třicet lidí venku, kteří něco dokázali doma nebo prostě kteří něco uměj, se dají dohromady.“ 

A když se později historik a spoluzakladatel Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury Vilém Prečan snažil obě nakladatelství přimět, aby společně vydala alespoň Seifertovy vzpomínky, a došlo přitom k obvyklým nejasnostem a dohadům ohledně toho, jaká je v této věci vůle samotného Seiferta, zařekl se, že už se příště o nic podobného snažit nebude. Ba že už se ani nechce starat o nic, co se týká českých a slovenských beletristů a básníků: „Protože se člověk ocitá na nejisté půdě vzájemně se křižujících zájmů, váhání, nerozhodnosti, někdy i šaškárny a kulišárny. Nehodlám dále ztrácet čas s tak nebezpečným podnikem“. 

Nakladatelé a literáti 

Zpětně viděno je Prečanova charakteristika výstižná: „půda“ to byla opravdu zrádná. Už proto, že komunikace přes železnou oponu mohla být pro literáty v Československu nebezpečná, pro všechny pak zdlouhavá, nespolehlivá až ubíjející. Mnozí čeští autoři se zvláště zpočátku báli pod svými jmény v západních zemích publikovat, takže kupříkladu roku 1971 psal Jan Zábrana Škvoreckému: „Přece bys nechtěl přihlížet, jak lidé riskují nebezpečí totálního existenčního zničení, s tou krásnou lhostejností lidí, jimž zničení nehrozí. Děkuju Ti za nabídku, jen pomyšlení na tuhle možnost je tak nádherné, že z toho jde hlava kolem, ale zatím je to vyloučeno.“ Později se zdráhali méně, navíc mnozí sami emigrovali na západ.

Co se týká vztahů s oběma nakladatelstvími, někteří zůstávali věrni jen jednomu z nich. Milan Kundera publikoval v nakladatelství Sixty-Eight Publishers a svoji vděčnost vyjadřoval silně emotivními a současně prostými slovy, která bychom u něj možná v této době ani nečekali. Toto psal Škvoreckému: „Jsem ohromně rád (raději než Ty ještě), že přišla chvíle, abych zase viděl své knížky česky, a to v nakladatelství, které vede můj oblíbený autor. Neumím Ti ani říct, jak si vážím toho, co děláš v cizině pro české knížky, a jsem si jist, že je to mnohem důležitější než krátkodobé politické podniky. Ty takto prodlužuješ a udržuješ při životě paměť národa, která jako by se přestěhovala mimo tělo národa, je to něco jako pacient, který je napojen na umělou ledvinu. Ta umělá ledvina je tvoje nakladatelství.“ 

Další přešli z jednoho nakladatelství do jiného. A kupříkladu Václav Havel se snažil programově publikovat ve všech, nejen v oněch dvou hlavních. Jak vysvětlil v dopisu Škvoreckému, zalíbila se mu prý myšlenka, že v každém exilovém nakladatelství něco vydá a že tím symbolicky vyjádří svůj respekt k práci všech: „Spolupracuji-li občas s konkurencí, není to žádný odklon od Vás.“ Jako prezident pak postupně všem čtyřem protagonistům udělil státní vyznamenání, Škvoreckým ovšem výrazně dříve, hned roku 1990, Bedřichu Utitzovi roku 1998 a Adolfu Müllerovi ještě o rok později.  

Jiní se snažili řevnivost mezi jednotlivými nakladateli využít ve svůj prospěch, jako Ota Filip, který prý dvěma souběžně lhal o tom, jak vysoký honorář mu nabízí konkurence. Tentýž autor pak později kalkuloval s tím, kdy má vyjít (exilová) česká a kdy německá verze téže knihy: pokud měl mít německý překlad náklad kolem 30 až 40 tisíc výtisků, případné české vydání by sebralo minimálně 1000 čtenářů, kteří by si jinak knížku dříve koupili německy. Což by pro něj bylo finančně výhodnější: „A za tisíc německých knížek mám tak asi o 100 procent více než za stejný počet českých.“ Takže česká verze vyšla až o rok později, a pro jistotu až v kanadském Torontu. 

Proti totalitě (a také často proti sobě navzájem)

Autor vysvětluje vzájemné předsudky zakladatelů-majitelů, které byly dány i jejich odlišnou životní zkušeností a politickou orientací: manželé Škvorečtí nikdy komunisty nebyli, zatímco zakladatelé Indexu Adolf Müller a Bedřich Utitz ano, navíc v 50. letech sepsali i texty vyjadřující jejich tehdejší stalinistické smýšlení. Levicová orientace oběma mužům zůstala: Škvorečtí se i proto domnívali, že nakladatelství Index pobírá peníze od západoevropských levicových organizací politického i nepolitického charakteru, zatímco Adolf Müller prohlašoval za sponzora Sixty-Eight Publishers kanadskou vládu (a její program na podporu etnických menšin). Až na výjimky v těchto svých podezřeních o konkurenci „neměl pravdu ani jeden z nakladatelů“.  

Autor předestírá pestrou mozaiku tehdejšího literárního života – a hlavně tehdejších konfliktů a mnohostranných napětí. Do rozepří mezi oběma nakladateli i autory vstupovaly faktory ideové, politické, ekonomické, osobní i genderové (zakladatelé Indexu možná svrchu pohlíželi na Zdenu Salivarovou Škvoreckou proto, že je žena) – s těmito všemi faktory autor ve svém výkladu (podle okolností) pracuje. A někdy navíc podle něj sehrálo osudovou roli prostě i to, že kupříkladu daný literát zapomněl, že už knihu slíbil konkurenci, nebo naopak nakladatel při zveřejňování edičního plánu z důvodu přepracování opomněl uvést titul, který slíbil vydat. Vzhledem k množství práce a tlaku, kterému čelili, se není čemu divit.  

I když někdy ohlašovali vydání knih, které ještě nebyly v tisku (případně Index prý dokonce některé texty publikoval v podstatě pirátsky), zapomínali ohlašovat plánovaná vydání knih, jejich vydání odsouvali nebo naopak museli zveřejňovat zprávy o tom, že dlouho ohlašovaná a očekávaná díla nikdy nevyjdou (Voskovcovy paměti), o rozvoj a přežití českých knih se zasloužili nesporně. Ona konkurence a časté střetávání sice mohly být bolestné, ale pro českou kulturu byly podle autora prospěšné, jak naznačuje i název celé knihy. Koexistence podle něj měla pozitivní důsledky v počtu vydaných titulů: lze předpokládat, že i kdyby Index neexistoval, Škvorečtí by vydali právě tolik publikací, kolik vydali ve skutečnosti. Takže „nikoli v jednotě, ale v různosti tkvěla skutečná síla exilové nakladatelské činnosti“.

Autorův styl je někdy spíše esejistický (třeba když píše o L. Pachmanovi, že „opustil víru marxistickou a přiklonil se k víře katolické“). A Přibáň ani nezakrývá, že někdy o pozadí daných rozepří či komunikačních strategií nevíme všechno, takže předestírá hypotézy, které jsou nicméně často zajímavé, například jak se zřejmě mohl prolínat svět fiktivní s tím reálným. Tak do vztahů Škvoreckého a Havla se podle autora promítalo to, že postava dramatika Hejla z románu Mirákl vyznívala jako Havlova karikatura: „Není divu, cítil-li se Škvorecký v komunikaci s Havlem, navíc po čtyřech letech právě propuštěným z vězení, ostýchavě. Jeho ochota vyhovět všem projevům Havlovy vůle byla možná vyjádřením omluvy za Hejla, a také respektu k principiálnosti Havlova postoje vůči komunistickému režimu.“ 

Celkově Přibáňova kniha poskytuje poutavý vhled do kulturně politických dějin daného období. A vzbuzuje respekt ke všem, kteří i za takto ztížených podmínek vůbec chtěli nějaké knihy vydávat.