S tvorbou nikaragujského spisovatele Sergia Ramíreze jsme se zatím mohli setkat pouze prostřednictvím slovenského překladu Viva Sandino! (v roce 1989 román vydalo nakladatelství Pravda). Nyní vychází detektivní román Tongolele neumí tančit, třetí díl původní trilogie s inspektorem Moralesem, v němž rezonují skutečné události, které se v Nikaragui odehrály v dubnu roku 2018.

Sergio Ramírez, spisovatel, esejista, novinář, někdejší viceprezident Nikaraguy a držitel několika literárních ocenění, například Cervantesovy ceny za literaturu, žije v současné době v exilu, stejně jako další představitelé inteligence této středoamerické země, v níž sandinovská revoluce, podobně jako kdysi revoluce kubánská, vzbudila velké naděje mnohých latinskoamerických intelektuálů, však skončila rozčarováním a neúspěchem. Spolu se spisovatelkou Giocondou Belliovou dokonce Ramírez v únoru roku 2023 přišel „pro zjevné porušení ústavy“ o nikaragujské občanství. Ramírez se však dle vlastních slov provinil právě vydáním románu Tongolele neumí tančit, protože v něm vyvrací diskurz státního aparátu. Režim totiž oficiálně popírá, že v roce 2018 došlo ke krvavému potlačení manifestací, a skutečné události maskuje jako pokus o převrat. Přibližně čtyři sta mrtvých a stovky zraněných, jimž román vzdává poctu, díky tomuto dílu však nezůstane zapomenuto.

Ramírez začal tento román psát během covidové pandemie s vědomím, že kniha nikdy nevyjde. To mu dodalo jistou tvůrčí volnost, a mohl se tak věnovat kritice současné politické situace v Nikaragui bez autocenzury. Když nakonec román opravdu vyšel, vytištěný náklad ani nepustili přes celnici, dokonce došlo k tak bizarním okolnostem, že celníci chtěli po nakladatelství krátkou synopsi, aby se dozvěděli, o čem text vlastně je. Aby té absurdity nebylo málo, týden na to byl Ramírez obviněn i z nezákonných finančních machinací. Kniha byla v Nikaragui zakázána, což paradoxně podpořilo zájem o ni, a Nikaragujci si ji pak stejně mohli stáhnout v elektronické podobě z platforem, jako je Amazon.

Ezodiskurz

Nad titulem románu Tongolele neumí tančit se nejspíš pozastaví nejeden hispanoamerický čtenář. O proslulé kabaretní tanečnici Tongolele a jejích schopnostech svůdného pohybu by snad totiž nikdo nepochyboval. Ramírez, čerpající ze zevrubné znalosti filmů mexického zlatého věku (jako náctiletý pracoval v kině jako promítač), si zde hned od počátku pohrává s něčím, co se stane nedílnou součástí celého příběhu: humorem a popkulturními odkazy. Čtenář tak záhy zjistí, že Tongolele je přezdívka šéfa tajných služeb, který s mexickou tanečnicí sdílí snad jen charakteristický bílý pramen vlasů.

Kniha se otevírá výňatky z Wikipedie, které čtenáři pomohou zorientovat se v životním příběhu inspektora Moralese, na němž autor již ve dvou předešlých dílech mapoval historii Nikaraguy. V prvním díle El cielo llora por mí (Pláče pro mě nebe) se zabývá drogovými kartely a upozorňuje na situaci Nikaraguy, přes niž se pašují drogy z Kolumbie do Mexika. Ve druhém dílu Ya nadie llora por mí (Už pro mě nepláče nikdo) se pak věnuje příběhu zmizení milionářovy nevlastní dcery a odkrývá korupci vyšších společenských vrstev spolupracujících s režimem. Nyní přesouvá svou pozornost k roku 2018, kdy byly brutálně potlačeny lidové protesty. Ramírez se v mládí osobně angažoval v sandinovském hnutí a v letech 1985–1990 působil jako viceprezident sandinovské vlády prezidenta Daniela Ortegy. V tomto románu tak svým způsobem účtuje právě i s Ortegou, jenž v zemi na základě různých změn ústavy prakticky vládne od roku 2007 až dodnes. Tento velký bojovník proti rodině Somozů, kteří s podporou USA zemi ovládali od roku 1934, se nakonec sám stal diktátorem ve střihu svých někdejších největších nepřátel: v zemi řádí Národní policie, opoziční politici jsou zavíráni, případně jsou jako Ramírez nuceni k exilu.

Román Tongolele neumí tančit začíná v momentě, kdy je inspektor Dolores Morales spolu se Serafínem Manzanaresem alias Rambem vykázán do vyhnanství do Hondurasu. Nestojí za tím nikdo menší než komisař Anastasio Prado alias Tongolele. Morales se dozvídá, že jeho milenka Fanny Toruñová je vážně nemocná, a tak se rozhodne vrátit zpět.

V románu rozděleném na dvě části a epilog se pravidelně střídají kapitoly věnované Dolores Moralesovi a Tongolelemu (s výjimkou jedné kapitoly psané otcem Panchem adresované Jeho Eminenci). Dolores Morales stejně jako Tongolele bojoval na straně Sandinistů za svržení Somozovy diktatury, avšak oba se po „krachu“ revoluce vydali rozdílnými cestami: Morales proti režimu bojuje, Tongolele se stává jeho součástí. Ramírez zde vytyčuje paralelu mezi sebou a Danielem Ortegou: ne nadarmo autor tvrdí, že postava Dolorese Moralese je jeho mladším alter egem. Takových dualit se však v románu najde více: církev a její představitelé, neústupní režimu, jsou dáváni do kontrastu s hlavními představiteli moci podléhajících bláhovým radám spiritualistů. Právě tyto „ezo“ prvky by v románu mohly na první pohled působit zcela smyšleně, smutnou pravdou je, že Ramírez jejich prostřednictvím odhaluje okultistické sklony současného manželského prezidentského páru. Na stránkách románu se tak čtenáři setkají s železnými stromy života navrženými podle Gustava Klimta, Fátiminou rukou, indickým guru Sáí Bábou (mimochodem duchovním guru i venezuelského prezidenta Nicoláse Madura) či květinami na pódiu, které mají odpuzovat negativní vlivy. Různobarevné zářící stromy života spotřebovávající kvanta elektřiny se v románu stanou symbolem nespokojenosti s vládou a jsou také prvním cílem demonstrantů. Ve skutečnosti došlo k protestům kvůli změně v penzijním systému, jak píše ve výborném doslovu Radek Buben, Ramírez si však tyto stromy vybral jako roznětku pro nepokoje, aby o to více ukázal na „ezoterický diskurz“ současného prezidenta a jeho ženy.

V románu se také nezapře Ramírezova „cervantinská deformace“. Vedle dějové linky inspektora Moralese, který je na stopě záhadné Masce a Tongoleleho posluhování režimu, totiž autor v románu řetězí krátké příběhy vedlejších postav, obvykle spuštěné nějakou vzpomínkou nebo situací – otec Pupiro například zahlédne letadlo a vzpomene si, jak kdysi z letadel shazovali balíky, v nichž nebylo nic jiného než mouchy, či autor příběh prokládá pověrami a pozoruhodnými střípky z dějin, jako jsou věštecké sny ochrnuté ministrovy sestry či příběh o vyloupnutých očích svaté Lucie Syrakuské.

V záplavě dialogů, na nichž je román vystavěn, se tak na čtenáře valí opravdu velká spousta informací, podtržená smrští literárních a popkulturních referencí. Vedle oblíbeného Ramírezova básníka Rubéna Daría (připomeňme, že román, který Ramíreze proslavil, Margarita, está linda la mar, nese stejný název jako Daríova báseň) jsou v románu citováni Bécquer, Quevedo, Hugo, Konfucius, najdeme zde odkazy na otce Browna, Sto roků samoty, a to vše vedle populárních písní jako Suavecito Laury Leónové, paso doble o známém toreadorovi Agustínu Larovi, revoluční písně El pueblo unido jamás será vencido skupiny Inti Illimani, postaviček z Toy Story, panenky Chucky, Freddyho Kruegera či Masky v aluzi na V jako Vendeta Alana Moora.

Od reálných lidí po smyšlené postavy

Literární odkazy v románu používá především Lord Dixon. Jedná se o jednu z mnoha postav vystupujících již v předešlých dílech (Lord Dixon sice v prvním díle zemře, nicméně k inspektorovi promlouvá nadále z jakéhosi záhrobí): inspektor Morales má k pomoci i uklízečku Sofii Smithovou, telefonistku a milenku Fanny Touriñovou, bývalého podřízeného Ramba a teď také skupinu kněžích. Všechny tyto postavy, jak už to v hispanoamerickém románu noir bývá, představují jakousi záchrannou síť podpůrných postav, protože oproti severoamerickému románu noir inspektor nebojuje „jen“ s podsvětím, nýbrž i s celým státním aparátem. Dalším „shlukem“ postav jsou pak Tongoleleho pomocníci: Pedro Claver Salvatierra, „strážce, šéf operací, šašek“ a poskok pro všechno, jeho kolegyně Cibulka, Yasica del Socorro Benavidesová, Tongoleleho milenka Fabiola Mirandová a jeho matka Josefa vdova Pradová neboli Zoraida, spirituální poradkyně viceprezidentky, která „své klientky přijímala v bavlněném květovaném županu, jako by právě vstala nebo neměla čas se obléknout, vlasy natočené na růžových umělohmotných natáčkách…“ (s. 49). 

Vedle těchto ryze fiktivních postav se v románu setkáme například i s postavou kněze Orteze, jehož předobrazem byl skutečný, režimem pronásledovaný kněz Silvio José Báez Ortega, a text je prošpikovaný zmínkami o skutečných aktérech sandinovské revoluce – hned v úvodu se objevují katolický kněz Gaspar García Laviana, salvadorský aktivista Farabundo Martí nebo bývalí prezidenti Violeta Chamorro a Arnoldo Alemán. Současný nikaragujský prezident Daniel Ortega je sice také zmíněn, ale v příběhu jako postava nevystupuje. Ramírez nechtěl napsat další román o diktátorovi jako například Já nejvyšší Augusta Roa Bastose, Pan prezident Miguela Ángela Asturiase či Kozlova slavnost Maria Vargase Llosy. Záměrně se postavám Ortegy a jeho ženy vyhýbá, v románu jsou temnou silou, již identifikujeme, ale jmenovat ani nijak zvěčňovat se nemusí. Přesto jsou však podrobeni kritice: „My, my. Chceme, přejeme si, očekáváme, vedeme, nařizujeme, vládneme. Vždycky ten zahrnující plurál, který vylučuje možnost zaváhání, pochyb nebo odvolání, protože je to já rozšířené na my všichni: lid, bezejmenní soudruzi, dav, který se schází na náměstí, masy, hrdinové a mučedníci bdící ze svých hrobů. Historická epopej revoluce“ (s. 125–126). Zamlčení jmen dvou čelních politických představitelů tak dává dílu jistý aspekt univerzálnosti, protože si za ně můžeme dosadit i jiné diktátory, přesto však o jejich identitě není pochyb.

Zákaz jako zajímavost

Román Tongolele neumí tančit splňuje základní znaky hispanoamerického románu noir: nalezneme v něm detektivní zápletku spojenou s bojem proti systému, inspektora Moralese doprovází podpůrné postavy, jako každý správný detektiv se nechce oženit. Próza je angažovaná, snaží se upozornit na nešvary politiků a nabízí směs literárních a popkulturních odkazů. Mnoho nového však do žánru nepřidává a mnohdy připomíná texty napsané již v 80. letech minulého století. V příběhu se na čtenáře valí jména epizodních postav, které se již nikdy více neobjeví, což sice vytváří jistý kontrast k nejmenovaným politickým špičkám, ale bohužel to textu přidává na úmornosti a těžkopádnosti. Jistým odlehčením by měly být průpovídky Lorda Dixona, ukázky inteligentního humoru, nicméně ty kolikrát vyznívají hluše a četbu jen dál protahují a místy ji dělají i poněkud zbytečně nepřehlednou.

Postava inspektora Moralese je vyčpělá, zestárlá, jak poznamenává guatemalský spisovatel Adolfo Méndez Vides, Morales se stává spíše svědkem událostí nežli aktivním konatelem, záporná postava Tongoleleho vedle něj vystupuje mnohem dynamičtěji, a dokonce může ve čtenářích vzbuzovat i větší sympatie. Nicméně i v kapitolách věnovaných Tongolelemu, kde se alespoň neobjevuje místy otravný Lord Dixon, zase nacházíme strojené dialogy, v nichž se postavy očividně baví o věcech, které si již musely říct tisíckrát, ale pro čtenáře si to všechno úporně „sjedou“ znovu.

Nejhodnotnější část je nakonec kapitola „Božské milosrdenství pod palbou“, v němž otec Pancho píše dopis Jeho Eminenci, aby vylíčil, co se stalo během demonstrací při útoku polovojenských ozbrojenců na kostel vedle univerzity. V této kapitole se naplno vyjeví hrůzy, které prožili studenti během lidového povstání, a je nejpůsobivější částí románu. Autor se pak znovu vrací k ironizujícímu stylu, jenž má sloužit jako způsob, jak se vzdálit všem dramatickým událostem, ale ten se bohužel při četbě jen čím dál víc zajídá.

Knihu uzavírá již zmíněný, velmi dobře koncipovaný doslov Radka Bubna, v němž se čtenáři dozvědí o zásadních společenských událostech v Nikaragui – od nástupu rodiny Somozů po dnešek. Právě zde je asi nejcitelněji znát, jak velký potenciál mohl příběh díky silnému tématu mít. Je však převálcován průměrnou detektivní zápletkou s postavami, k nimž si zejména český čtenář kvůli dvěma nepřeloženým předešlým dílům nevytvořil vztah a na něž se v záplavě pokusů o vtipné průpovídky nemá, jak napojit. Ramírez v tomto díle angažovaným způsobem zpracovává politické a společenské dění ve své rodné zemi a snaží se na čtenáře zapůsobit, ostatně jak nechá říkat Lorda Dixona: „Slovo je mocnější než čtyřhlavňový kulomet, soudruhu“ (s. 96). Daří se mu poukázat na bizarnost smýšlení současných vrcholných státních představitelů a umožňuje nahlédnout pod pokličku režimu země, která byla kdysi příslibem ekonomického i společenského růstu. Nicméně vzniklé dílo je možná nejvíc zajímavé tím, že bylo v Nikaragui zakázáno, oné „mistrovské prózy“, kterou slibuje obálka knihy, ale bohužel nedosahuje.