Peter Temple se narodil v roce 1946 v Jihoafrické republice, dnes je však považován za australského spisovatele, kam jako odpůrce apartheidu emigroval v roce 1980. Své romány začíná psát právě až v Austrálii – v debutu z roku 1996 nazvaném Staré dluhy poprvé představil nekonvenčního právníka Jacka Irishe, člověka mnoha rolí, jehož právní služby jsou jen jedním ze zdrojů jeho příjmů. Irish se následně objevil ještě v dalších třech knihách, vesměs podařených žánrových aktualizacích americké drsné školy, ale navzdory setrvalé popularitě (v roce 2012 měl premiéru i televizní seriál nazvaný jednoduše Jack Irish; titulní role se zhostil Guy Pearce, jeden z nejslavnějších australských herců) Temple sérii opustil a v dalších románech se jeho hrdina už neobjevil.

Česky nyní vyšla poslední kniha série nazvaná Bílý pes a i zdejší čtenáři se tedy mohou pokusit uhodnout, proč už spisovatele přestal jeho hrdina zajímat, byť i v následujících prózách Drsné pobřeží (2005) a Pravda (2009) zůstal věrný žánru drsné školy. Dodejme, že jeho psaní mělo rozhodně vzestupnou úroveň a je škoda, že po Pravdě už nic dalšího nenapsal (a už ani nenapíše, neboť v roce 2018 zemřel na rakovinu).

Je možné, že Temple si sám na sebe nalíčil tak trochu past. Hned v prvním Irishově příběhu se totiž dozvíme, že hrdina má typickou povahu noirového soukromého detektiva, střídá partnerky, občas se popere se silnějšími protivníky a tak podobně, ale také je zapojen do party, která na hranici zákona (a občas mírně za ní) vydělává na dostihových sázkách, a především že občas utíká z kriminálního světa do staré truhlářské dílny, kde ho do tajů řemesla zaučuje starý tradicionalista, který vyrábí exkluzivní kousky nábytku z ušlechtilého dřeva poctivou ruční prací. V první knize to samozřejmě vypadalo zajímavě, ale když Temple použil tyto prvky i v dalších pokračováních, bylo už jasné, že se jich do konce své knižní série nezbaví – to by bylo, jako kdyby Sherlock Holmes přestal hrát na housle. Ve čtvrté knize zmíněné série je jasné, že ani z jednoho z těchto vedlejších motivů autor nic mimořádného nevykřesá.

Podobně je to i se samotným případem, jehož peripetie jako kdyby snad byly recyklovány z Chandlerovy klasiky. Spoluzakladatel drsné školy jako důležité zločinné motivy využíval drsné praktiky developerů, kteří měli v prudce se rozvíjejícím Los Angeles třicátých a čtyřicátých let žně – a i zde je jedním z vedlejších motivů (v Irishově sérii opět nikoliv poprvé) právě nekalý realitní byznys. Podobně jako Chandlerův Phil Marlowe si i Irish střihne milostný románek s dcerou z velmi bohaté rodiny, což samozřejmě happy endem neskončí.

Zajímavé je, že zatímco v předchozích případech Jack Irish obvykle po někom nebo něčem pátral, tentokrát by mohl využít své profese, protože je najatý jako součást právnického týmu, který by měl osvobodit Saru Longmoreovou, nonkonformní sochařku a již zmíněnou dceru z bohaté rodiny. Sara byla obviněna z vraždy svého bývalého přítele a Jack se snaží ještě před začátkem procesu zjistit co nejvíc okolností, které by jeho klientce (ta však zůstává na svobodě) pomohly obvinění vyvrátit. Jack dlouho zpovídá různé svědky, vymýšlí, co by mohlo u soudu fungovat a až příliš důvěrně se sbližuje se Sarou. Žádný právnický thriller se však nekoná, k procesu nakonec vůbec nedojde, neboť mu zabrání dosti dramatické okolnosti.

Více už se nesluší prozrazovat; snad jen to, že Temple zde použil jednu trochu obehranou fintu, kdy jeho hrdina vyrazí po jiných stopách než po té, po které měl jít od začátku. Když se totiž na zmíněnou stopu konečně dostane, případ vyřeší relativně rychle. Mezitím mu však přibydou šrámy fyzické i psychické, což byl samozřejmě účel.

Žánr drsné školy s podobnými situacemi pracuje často, takže zde Templeovi nelze nic vyčítat. Ale kdo četl Drsné pobřeží a Pravdu, tomu dojde, že autora už tyto místy trochu schematické prvky nejspíš přestaly bavit a že měl ambice nakouknout hlouběji do reality současného zločinu a odvrácených stran jeho vyšetřování. Psát ostřeji, bezútěšněji, syrověji, nespoléhat se na žánr a nekolébat čtenáře vědomím, že na konci vše dobře (či přinejmenším částečně dobře) dopadne. Bohužel k tomu všemu došlo už jen ve dvou knihách.