Björn Lindeblad vyrůstal v tradiční švédské rodině jako jeden ze čtyř synů. Vystudoval ekonomii a jeho kariéra mířila strmě vzhůru. Jenže zároveň se zmítal ve víru myšlenek, povinností a obav. Cítil, že není šťastný. Útěchu našel v buddhismu a o této cestě sepsal poutavé vyprávění, které nyní vychází v češtině v překladu Martina Severýna. 

Pojmy meditace nebo vnitřní spokojenost, životní minimalismus či samotný buddhismus nejsou v dnešní západní společnosti nijak neobvyklé. Dokonce i lifestylové časopisy doporučují svým čtenářům denně meditovat a žít v duchu mindfulness – vnímat přítomný okamžik, naučit se pracovat se svými myšlenkami, neztotožňovat se s nimi. Přesto jde o koncept pro mnoho lidí těžko uchopitelný. Proč to dělat? A co když mi to nejde? Právě hloubavější povahy, které rády věci prověřují a dělají si na ně vlastní názor, najdou v knize Moudrost mnicha. Co mě naučil život v lesním klášteře obsáhlý a detailní zdroj informací, schopný vtipně a stručně odpovědět i na nejintimnější dotazy.

O knize se často mluví jako o životopisu mimořádně úspěšného švédského ekonoma, ovšem byla by škoda opomenout, že Björn Lindeblad za sebou neměl vydělané miliony a hvězdnou kariéru, ale spíš jen příslib toho, co západní kultura 80. let minulého století považovala za absolutní úspěch. Ovšem vykoupený tvrdou prací, stresem a potlačováním sebe sama. Jednoho dne ležel na pohovce svého španělského bytu, sbíral síly na pracovní schůzku a rozhodl se. Se vším sekne. Jeho cesta do lesního kláštera vedla přes pozici myče nádobí v restauraci, turistické objevování Asie i zlomené srdce. Když se v Thajsku poprvé rozhodl zasvětit svůj život rozvoji svého nitra, nevydržel. „Kurz meditace trval měsíc. Ale já z kláštera prchl po čtyřech dnech. Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří se snadno vzdávají. Strávil jsem například tři roky na ekonomické škole, aniž by mě obzvlášť zajímal byť jen jediný předmět. V roce 1987 jsem po devíti trénincích uběhl v pětatřicetistupňovém vedru sevillský maraton, oblečený do tlustého bavlněného trička, což mi mé bradavky dodnes neodpustily. Tentokrát jsem to však skutečně vzdal.“ (s. 43)

Nejzajímavější na knize není popis autorovy duchovní síly, ale naopak upřímné líčení úvah mladého muže, který se dobrovolně rozhodne vzdát nejen kariéry, ale i veškerého majetku, sexu, alkoholu, moderních výdobytků, rodiny, dovolených a všech možností k rozptýlení, aby zůstal jen sám se svými myšlenkami. Napodruhé kurz dokončí, vstoupí do kláštera, a dokonce se rozhodne pro o něco přísnější život lesního buddhistického mnicha. Björn ale nikdy nepřestane být Björnem a nestane se asexuálním a naprosto pokorným moudrým mužem jménem Natthiko, ale právě naopak se jméno Natthiko („ten, který nabývá moudrosti“) stane symbolem pro hledání sebe sama, umění žít s tím, kým Björn ze své podstaty byl a vždycky bude. Jeho vyprávění je proto plné humorných okamžiků: usínání při meditacích, úvahy o ženách, přemítání o hladu navzdory duchovní sytosti, která se od svatých mužů očekává, i výhrady vůči jiným mnichům. To všechno názorně ilustruje práci s vlastní duší, kterou Natthiko během let v mnišském šatu na sobě vykoná. Mimo jiné se naučí žít podle moudré věty Možná se mýlím.

Přesto o sedmnáct let později upadne po návratu do Švédska do hluboké a ničivé deprese. Za sebou má mimořádně náročný roční pobyt v poustevně uprostřed thajského pralesa, vyzkoušel si fungování buddhistického kláštera v Británii, kde se na mnichy okolí dívalo spíše jako na příživníky než svaté muže, i fascinující čas v klášteře obklopeném švýcarskými velehorami, ale nemůže v sobě najít sílu fungovat ve světě opírajícím se o peníze a společenské postavení. Než prorazí jako duchovní lektor, bojuje s pocitem selhání – tolik let práce na sobě samém, a stejně je na dně?

Přestože příběh o hledání vlastní duchovní cesty švédského ekonoma začíná v předposledním desetiletí minulého století, může být mimořádně blízký dnešní generaci mileniálů. Lidí, kteří ke zděšení svých rodičů netouží obětovat život práci, majetku a jistotám, ale chtějí spíš hledat rovnováhu mezi smysluplností a komfortem, technologiemi a opravdovostí, úspěchem a spokojeností. Ukazuje vlídnou tvář buddhistického učení, popisuje jeho základní hodnoty a z nich vybírá poučky, které bývalému švédskému mnichovi pomáhaly chápat dění kolem i v sobě samém. Přestože se v knize promýšlejí až filozofické otázky po smyslu života, dobru, svědomí a morálce, výsledkem je zcela konkrétní, přívětivá a čtivá zpráva o osudu obyčejného mladíka ze severu Evropy, který se rozhodl žít jinak.

Velkou sílu v knize najdou i ti, kdo se snaží pochopit nelogické volby svých blízkých. Skutečně mniši nic nedělají? Proč se všeho vzdávají? Z čeho žijí? K čemu to celé je? Zároveň ale Björn Natthiko Lindeblad ukazuje, že tajemství duchovního rozvoje nespočívá v tom, k čemu se hlásíme, co děláme či neděláme, ale v opravdovosti, naslouchání sobě samým, hluboké pokoře a nekonečných a stále se opakujících selháváních. I buddhistický mnich se zlobí, bojí a pláče. Jeho celoživotním úkolem je být shovívavý k sobě i druhým a dívat se na svět s přívětivým humorem. Minimálně tato kniha je milým pohlazením po duši lidem, kteří nechtějí život jen přežít, ale spíš ho prožít naplno.