Nakladatelství Baobab vždy vydávalo dětské knihy, které byly zaměřené hodnotově. Takový Tobiáš Lolness ze stejnojmenné knihy T. de Fombelle si přece lámal hlavu, jak férově vyjít s ostatními na svém stromě. Hrdinové Zimní bitvy J. Mourlevata se snažili se ctí přežít v bezcitné totalitní společnosti. A co teprve hrdina knihy Dva životy pana Perla (opět T. de Fombelle), který z říše pohádek přešel do protinacistického odboje? V podstatně povědomějších kulisách se odehrává i příběh dvou společensky znevýhodněných bratrů Sydney B. T. Horváthové. I oni řeší, jak obstát v nevlídném světě, a přitom se zachovat tak, jak by měli. 

Hodnotová orientace nakladatelství se zvláštním způsobem prohloubila a vytříbila ve dvou (shodou okolností) nedávno vydaných původních českých knihách pro děti: v autorské obrazové knize Magdaleny Rutové Já, chobotnice a v ilustrované knize Terezy Horváthové Přání (výtvarný doprovod Michaela Kukovičová). A v obou případech tuto orientaci nesou na svých pomyslných ramenou netypičtí zvířecí hrdinové.

Rutové eponymní hrdinka je okouzlujícím hlavonožcem, který se s nadsázkou pozastavuje nad faktem, kolik knih již lidé napsali o chobotnicích, zatímco chobotnice o lidech jednu jedinou – právě tu její. Chobotnice nasbírala informace o světě díky odpadu, jejž lidé produkují. Nedokáže si vysvětlit, proč neustále něco odhazují do oceánů, a vzbudí to v ní zvědavost, jak to v lidském světě chodí. Vynoří se tedy a na palubě zaoceánské lodi se spřátelí s jejím kapitánem, nebo si to alespoň myslí. Připlouvá do New Yorku a tady se kola příběhu teprve spektakulárně roztočí.

V Přání je zvířecí hrdina zastřenější, tajemnější. Vypravěčem příběhu je malý kluk Tim, který se propadá se svou matkou Tony do sociálních problémů. Postupné zhoršování životní úrovně vnímá dětskýma očima. Jistě se dá žít s méně a méně věcmi, nakonec přespávat ve stanu, a vidět to celé stále z pozitivní stránky, bezelstně. Dospělému a patrně i dětskému čtenáři nicméně zatrne. Pohádkově vyprávěný příběh nabere docela strašidelnou podobu kroniky rodinného sešupu. V tuto chvíli do něj vstupuje pan Pes. Má sice zvířecí podobu, disponuje ale rodinným domem, v němž je spousta místa. A stane se zachráncem kluka i jeho matky. Čekali na sebe navzájem, ta vzájemná záchrana je snová. Vytoužený happy end, který naznačuje, že ve skutečnosti by to dopadlo nejspíš jinak.

Chobotnice i pan Pes vstupují do lidského světa, s nímž si jeho zdánliví hybatelé nevědí rady. Chobotnice zachraňuje bankéře napadeného lupičem, rapera, který se zraní při vystoupení, i velkoměstské obyvatele bez vlastního bydlení. Také pan Pes vystupuje jako jakýsi anděl sociálního ubytování. A pohádkové řešení věrně kopíruje problematičnost bytové situace nejen v New Yorku, ale i ve světě kluka a jeho mámy, který se podobá tomu našemu. Akce chobotnice přitom oplývají laskavou nevěrohodností vyztuženou sněním – chobotnice dokáže recyklovat odpad z lidského světa absolutně, pohádkově. Pan Pes zase vychází ze svérázně pozitivního pohledu na svět – jestliže existují psi bez domova, mohou zřejmě být i psi s domovem navíc.

Oba zvířecí hrdinové mají daleko k ekologickým spasitelům. Přesto je v jejich konání cosi podobného. Chobotnice lidi popisuje jako bezradné packaly, v Přání je nemožnost pomoci sám sobě vylíčena prostřednictvím stále větších problémů hlavních hrdinů, z nichž není cesta ven. Oba příběhy naznačují složitost lidského světa, jeho konstruovanost, detailnost, a zároveň neovladatelnost. Chobotnice a pan Pes do světa lidí vstupují jako ti, kdo ještě neztratili původní drajv, zvídavost a ohledy vůči druhým. Zatímco lidští hrdinové se v obou knihách propadají do samoty, Chobotnice a pan Pes uvažují za ně. Zjevně necítí žádnou pochybnost, že je třeba pomáhat si navzájem. Nesou hodnoty lidského světa, které se z něj vytratily, jsou zpochybněny či zakamuflovány k nepoznání. 

Přitom je jejich vlastní pozice dost na pováženou. „Proč se někdo narodí jako chobotnice a někdo jako člověk?“ ptá se chobotnice sama sebe. Zjevně by se člověkem chtěla stát. Pan Pes zase vystupuje s kloboukem na hlavě, je tedy zástupce jak zvířecího, tak lidského světa. Oba zvířecí protagonisté navíc nemají vlastní jména. Jako by je svazovala, anebo by zastírala to, v čem vynikají: v akci. V hodnotově podmíněné akceschopnosti. Jsou to vlastně hrdinové hodnot ve zvířecím těle.

Obě knihy lze asi těžko označit jako ekologicky uvědomělé, zároveň se shodují v tom, že jsou neokázalými manifesty víry v přírodu. Domyšleno do důsledku nabízejí možnost, že by to zvířata za nás mohla jednoho dne převzít. Možná to není úplně povzbudivé, z jiného úhlu pohledu však velice. Obě knihy otevírají dětskému čtenáři nesamozřejmý, ale osvobozující pohled na svět a jeho (veškeré) obyvatele. 

Pointa v obou případech míří ještě dál – byl dům poskytnutý záhadným panem Psem opravdu to nejlepší, co si lze přát? A jak bude chobotnice vycházet se všemi lidmi, kterým velkoryse poskytla svůj dům? Neměla radši přijmout nabídku „z vyšších míst“ z konce příběhu? (Nechci prozrazovat příliš…) Čtenář může převzít štafetu vyprávění a uvažovat sám za sebe.