Antropomorfizace zvířecích hrdinů v literatuře je běžným postupem, jak nastavit zrcadlo lidskému jednání, exemplárně se tak děje v bajkách, které poukazují na nejrůznější společenské nešvary nebo třeba negativní vlastnosti lidí. V příbězích určených dětem zvířátka mluví a chovají se jako lidé, manifestuje se tak často snaha zábavně, názorně a srozumitelně ukázat malým čtenářům, jak vlastně funguje svět. Polidštění přitom zachází různě daleko, málokdy však obrací perspektivu a nahlíží svět lidí optikou konkrétního živočišného druhu – a vymezuje se tak vůči našemu antropocentrismu.

S tímto výjimečným záměrem se pustila do své nejnovější autorské knihy Magdalena Rutová (nar. 1988), absolventka ateliéru ilustrace a grafiky na VŠUP, kterou známe především jako originální a oceňovanou ilustrátorku: např. za ilustrace Neskutečných dobrodružství Florentina Flowerse Marka Tomana (Baobab, 2019) získala Zlatou stuhu 2020, nejnověji doprovodila obrazem knihu Petra Váši Rajčaťáci a Banáni (Host, 2023). Mimořádným úspěchem je Zlatá stuha 2023 hned ve dvou kategoriích, za literární i výtvarnou část, udělená obrazové knize Já, chobotnice. Rutová zde (přinejmenším co do rozsahu) rozložila rovným dílem své tvůrčí kompetence jako autorka a výtvarnice a rozvrhla na tři desítky stran dobrodružný a sympaticky poučný příběh jedné sečtělé chobotnice, která se vydá mezi lidi. O svých zážitcích sepisuje knihu, kterou vlastně my čtenáři už paralelně čteme, a získáváme tak příležitost uvažovat o svém osobním i obecně lidském konání.

Přirozeně jsme konfrontováni s kritickým hodnocením lidského světa, ale moudrý hlavonožec tak činí formou údivu a obdivu – jako tvor osaměle žijící u mořského dna a permanentně čelící útokům predátorů si vypravěčka-chobotnice plní životní sen, když se ocitne ve velkém městě a poznává svět lidí. Mnoha skutečnostem se podivuje, nemůže zkrátka jinak, ale principiálně vystupuje jako obhájkyně našeho světa, na němž si cení především přátelství a pospolitosti. Jistě, sama zapochybuje o správnosti předpokladu, že tolik věcí, které pocházejí od lidí a zná je z mořského dna, jako jsou potrhané rybářské sítě, rozbité mobily, kartáčky na zuby či autosedačky, skončí v hlubinách jen důsledkem leknutí, jako když chobotnice osloví kapitána lodi a on v šoku upustí kelímek s kávou i telefon. Chobotnice se vyzná, poradí si s bankovním lupičem i s únosci, nezaskočí ji ani xenofobní útok jistého pána v supermarketu.

Text knihy je nesen myšlenkovou svěžestí a situačním humorem, jazykově nijak zvlášť nevyniká, ale pozoruhodný je strukturně: každou jednostránkovou kapitolu heslovitě sumarizují tři čtyři řádky v zápatí (příklad: „Auta jezdila hluboko pode mnou. Můj starý mořský palác. Vedro a nesmyslné představy. Otázky, na které neumím přesně odpovědět. Báseň. Běží čas.“), z nichž lze vycítit trochu šibalství – působí seriózně jako soupis základních bodů osnovy či klíčových slov, jako by si erudovaná chobotnice trénovala na vědeckou práci, ale zároveň po nás pomrkává – přemýšlej, jaké je sdělení? Vystačíme si s pár frázemi? Co se z komunikace vytratí, když si předáme jen předžvýkaný obsah? 

Samozřejmě líný čtenář může tyto shrnující pasáže s úspěchem ignorovat a držet se jen hlavní příběhové linky. Sám sebe však ochudí o zážitek spojený s domýšlením textu a rozehráním dalších významových rovin, jež přirozeně nabízejí také velmi detailní a prokomponované plošné ilustrace, umístěné v knize vždy na lichou stranu. Ty vizuálně sdělují bezpočet dalších podrobností a kontextů, které text svou stručností nepostihuje.

Podnětů k úvahám přitom kniha přináší dostatek – jedním z klíčových motivů jsou odpadky – kde se berou a co s nimi? Chobotnice se také ptá, proč lidé nedělají jen věci, které nutně dělat musejí? Proč malují obrazy a skládají hudbu? Proč hrají fotbal a čtou knížky? Co zoologické zahrady – jsou v zájmu zvířat, nebo proti nim? Jak se bránit šíření dezinformací? Kde se berou nápady? Co se stane za pět minut? 

Kniha velmi bezprostředně klade naprosto zásadní otázky, ale nebere sama sebe až příliš vážně. S potěšením prodlévá v nejrůznějších dadaistických situacích, které však nezastírají její krásné altruistické poselství: mít rád.