Michal Bauer (nar. 1966) je literární historik a také básník. Kromě výuky se věnuje výzkumu literatury a umění především druhé poloviny 20. století. Mezi dominantní témata jeho tvorby odborné i básnické patří evidentně paměť a gnoseologické otázky. Svědčí o tom jeho publikace Ideologie a paměť (2003) i básnický debut Architektura paměti (2006). Ani druhá sbírka básní, Barvy doslova (2019), nepřináší vybočení z oblasti jeho zájmu a je až palčivě zneklidňující.

Synestézie, kam jen sáhneš…

Barvy doslova jsou silně ovlivněny výtvarným uměním a doprovázejí je reprodukce obrazů Josefa Istlera (1919–2000), člena surrealistické Skupiny Ra – touto inspirací můžeme vysvětlit důraz, jaký je ve sbírce kladen na tělesnost. Prsty, cévy a hlavně kůže jsou v ní jakousi paralelou lidského nitra, plátnem, na které je promítána bolest duše. Kůže chřadne sama o sobě nebo je vystavena autodestrukci: „Doteky dechem / který mlčí slovy uzamykanými do dlaní / pohlazení žiletek / nůžek a zoubků pily“ (s. 11). Barva, popřípadě malba, je ve sbírce častým motivem. K tématu knihy se jeho použití dobře hodí, protože obraz, stejně jako jazyk, lze považovat za systém znaků, předkládaný vnímateli ke čtení. Malba jako celek je sdělením, jednotlivé barvy složkami, slovy či morfémy a její struktura se potýká se stejnými úskalími záměny denotátu za jeho znakové vyjádření. „Z útlé barvy mlčení / vyrostla zpověď tlukoucí pravidelně / do rytmu dalších a dalších doteků“ (s. 13), „Rozmazané vřící barvy / líčí přesně detaily oněmění“ (s. 57). 

Básník, uvědomující si těžkosti, s nimiž se potýkáme při mluvení o mnohých tématech, se pokouší významy vyjadřovat nejrůznějšími druhy metafor, synestézií a personifikací: „Těžký nádech víček / a za nimi výpověď očí“ (s. 10), „Nepřerušenost zapomínaná slovy / zapsanými hlučnými barvami“ (s. 30), „doteky hlasu / s rituálem čištění jazyka končícím zánikem za slovy“ (s. 41). Je samozřejmě na čtenáři, aby rozhodl, jak se mu to daří.

Reálné a fenomenální

Básníkův tísnivý a bolestný svět nedává čtenáři ani chvíli odpočinku, nenabízí žádnou skulinu k úniku. Čtenář je od počátku vtažen do víru (vzhledem k celkovému vyznění sbírky bychom mohli mluvit spíše o víru zastaveném v pohybu) donekonečna variovaných básní na stejná témata a pomalu tlačen ke dnu. A přece nejde o poezii velkých gest a vířivého kolotání, ale o tiché, téměř mlčenlivé a intimní pohlédnutí do oblasti každodenního života, kterou si však málokdy přímo uvědomujeme. „Vlhká zrcadla prstů se přestávají chvět / v doteku hloubek / když minulost je přítomna jako trvání / Řeč stárne“ (s. 16). Zpoza propastné hranice minulosti k nám doléhají ozvěny spletitých dějů, které můžeme pouze interpretovat, přesto se na nich zakládá naše přítomnost. Jsme odkázáni na jazyk, jenomže: „Po slovech vymazaných před přečtením / zůstávají obrysy pochopení“ (s. 32), takže snahy zachytit minulost, ale také vyjádřit sebe sama a své místo ve světě jsou „Doteky tichem / ve zpovědi nevyslovitelnosti“ (s. 11).

Michal Bauer otevírá témata možností jazyka a také pravdivosti, věčného potýkání se s historií a naším pohledem na ni. Vždy existuje rozpor mezi fenomenálním vjemem a realitou: „Vzpomínky zanikají hned v okamžiku dění / Paměť je prázdná / Naplněna událostmi / které se nestaly“ (s. 33). Významným zdrojem inspirace se v této sbírce stává bergsonovská opozice trvání a neustálého pohybu, „Svízel úst / a neustálý děj končící znehybněním / Střídající se místa / jejichž cílem je pohyb klidu“ (s. 35), popisující zmrtvění lidského vnímání vinou racionálních přístupů, ale možná také naší vlastní lenosti.

Všudypřítomná tíseň a úzkost pak pramení nejen ze strachu ze zapomínání a jeho dopadu na současnost (to je dnes snad aktuálnější než kdy dříve) – „Černě tiká odstraňování předmětů a paměti / Zkouší / co všechno je ještě nezbytné / v minimu života / Současnost jako torzo“ (s. 38) –, ale také z neschopnosti nalézt se a pochopit sebe sama či vyjádřit se a porozumět si navzájem v intimnosti vztahu – „Těžký nádech víček / a za nimi výpověď očí / otevřená nedostupnými slovy“ (s. 10), „Ústa očí hledají / sebe v jiném těle / a nacházejí identifikaci s vlastním jménem / tak neznámým“ (s. 31).

I barvy selhávají

Čtenář může nabýt dojmu, že při poznávání máme pouze jedinou možnost: doteky. Nikoliv tedy věc samu, ale pouze náš vjem o ní; znalosti jsou doteky souvislostí, slova doteky významů a bříška prstů krouží po těle v zoufalé snaze dotknout se pokožky duše a najít sounáležitost, zmírnit samotu. Ačkoli je důležité stále se dotýkat a pokoušet se projít hlouběji, zůstáváme jen u pokusů.

Lyrický subjekt je tedy zastaven ve víru a nikde nenabízí možnost úniku, žádnou alternativu. I barvy, zdá se, selhávají. Básník se jeví neuvěřitelně nešťastným a bezútěšným, tak moc, že čtenáře přepadá deprese a bezděky jej napadá (nikoliv však v negativním smyslu) parafrázovat Šaldova slova o Ladislavu Klímovi: Co s ním jenom?

Sbírka Barvy doslova nabízí pohled do tísnivých hloubek lidského neporozumění a sympatické je na ní právě ono neustávající hledání a rozvíjení základních témat i navzdory všudypřítomné bezvýchodnosti.