Estonská literatura se k českým čtenářům dostává zřídka a ještě větší dluh máme vůči estonské dětské literatuře. V roce 2023 po dlouhé pauze vyšel překlad z estonštiny určený dětem, ale i jejich rodičům. Kniha Příhody kostlivce Johana (česky 2023, estonsky Luukere Juhani juhtumised, 2021) pojednává o koloběhu života i smrti a přináší nadčasový příběh o mezilidských vztazích. Autorka Triinu Laan (nar. 1975) v rozhovoru mluví o předobraze hlavní postavy, popisuje proces tvorby ilustrací, přibližuje svůj rodný jazyk a závěrem doporučuje ze současné estonské literatury pro děti. 

iLiteratura: Vaše kniha Příhody kostlivce Johana vypráví o drobných dobrodružstvích penzionované kostry, která se usadí na venkově u postarších manželů, aby si společně krátili poslední chvíle. Jak jste na ten příběh přišla?
Triinu Laan: Všechny postavy v mých dílech mají své předobrazy. Někdy se mě děti ptají, jak mě napadlo pojmenovat kostlivce v estonském originále velmi běžným mužským jménem Juhan. Tady vás možná překvapím, ale (ačkoliv se to může zdát k nevíře) předobrazem mého kostlivce je jiný, skutečně existující kostlivec, který bydlí na chalupě u mého kamaráda. Ten ho dostal z jedné školy pro svůj fotografický projekt a od té doby se už jeho Johan stihl aktivně zúčastnit několika happeningů a výstav, takže to, že se ocitl v mojí knize, není jeho první umělecká zkušenost. Což ale neznamená, že se všechny jeho příhody doopravdy staly. Nicméně mnohé jeho skutečné trampoty mě skutečně inspirovaly pro napsání knihy.

iLiteratura: Kostlivec v názvu možná vyděsí některé děti (a možná ještě více rodičů). Ačkoliv kniha obsahuje i temnější momenty, myslím, že se snaží hlavně říct, že svět a život nejsou děsivé samy o sobě, ale že si za ten strach můžeme jen my sami – tím, jak na ně nahlížíme. Je to tak?
Triinu Laan: Ano, život může působit docela děsivě, jestliže si neuvědomujeme, jak pevně jsou spolu propojeny světy, o nichž si často myslíme, že existují odděleně: malých dětí a dospělých, lidí a zvířat, bytostí žijících v „tomto“ a na „onom“ světě. Kostlivec prarodičům pomáhá vyrovnávat se s vlastní smrtelností s humorem. A dědečka pak vůbec nepřekvapí, když ho babička navštíví i po smrti.

Knížka pojednává o životě bez kompromisů, který si zaslouží jak mladí, tak staří. Je smutné, že my, lidé stojící někde mezi těmito dvěma skupinami, jim mnohdy takový život zakazujeme. Napsala jsem tedy příběh o prarodičích a vnucích, kteří žijí právě tak, jak si přejí. A kteří se při tom náhodou skamarádí s kostrounem.

V naší době se dá dosáhnout dospělosti, aniž bychom se setkali se smrtí či pochopili, že všechno živé musí nutně zemřít. Ale jestliže nepřijmeme smrtelnost, nedokážeme přijímat ani život s onou vděčností, radostí a úžasem, které si zasluhují.

iLiteratura: Knihu ilustrovala Marja-Liisa Plats. Podílela se také na tvorbě příběhu? A jak vůbec vypadal proces ilustrace?
Triinu Laan: Naše přátelství s Marjou-Liisou Plats trvá mnoho let – ilustrovala už moji první knížku, která vyšla v roce 2007. V současnosti je jednou z nejznámějších umělkyň pohybujících se na poli dětské knižní ilustrace v Estonsku. Obdivuju její skvělé a jedinečné nápady – do každé knihy se snaží nejen vnést zřetelný autorský rukopis, ale také přijít s něčím zvláštním. A tohohle „zvláštního“ je v mojí kostrouní knize dost! Mám radost, že Marja-Liisa vyhrála ilustrátorskou výstavu na veletru dětské knihy v Bologni 2022 a estonský stánek byl plný jejích výtvarných děl.

Když jsem jí prozradila, že mám v plánu napsat knihu o kostlivci, okamžitě si ji „zamluvila“. Ale text jsem jí ukázala až v okamžiku, kdy jsem ho dokončila. Řekla, že je tak klidný a hluboký, že by ho ráda vyvážila detailními, „akčnějšími“ ilustracemi. Tužku si vybrala proto, že jí připomíná šedé tóny starých stavení v jihoestonských vesnicích, dřevo vyšisované deštěm, větrem a sluncem. Růžová je pak barvou ničím nepodmíněné radosti. Takže jsme obě měly v tvůrčím procesu naprostou svobodu. Zcela jsem jí důvěřovala a ona měla volnost dělat, co pokládala za správné.

Se ztrátou každého jazyka svět zchudne

iLiteratura: Části textu jsou psány võrusky. Někdo říká, že se jedná o samostatný jazyk, někdo zase, že o dialekt estonštiny. Proč jste jej použila a na které straně tohoto „jazykového boje“ stojíte vy osobně?
Triinu Laan: Příběh se odehrává v jižním Estonsku, v kraji Võrumaa, který je i můj domov. Lidé tam mluví võrusky často, obzvláště ti starší. Takže pro mě to byla přirozená a jasná volba. V mojí rodině mluvíme võrusky všichni, i děti. To už naneštěstí není běžné, takže doufám, že použití tohoto jazyka v knize přispěje k tomu, aby se udržel při životě. Každý jazyk v sobě nese unikátního ducha a způsob myšlení. Stejně jako svět zchudne s každou rostlinou či zvířetem, které vymřou, příjde o něco ze svého bohatství i se ztrátou každého jazyka.

Võruštině rozumí nebo se jí domluví asi 75 000 lidí. A ano, probíhají diskuse o tom, jestli je to dialekt, nebo „skutečný“ jazyk. Ale obzvlášť v posledních desetiletích se více lingvistů shodne na tom, že by se mělo více naslouchat mluvčím – když sami nazývají svůj jazyk jazykem, pak na to mají právo. S tím souhlasím i já. Obzvlášť když se jedná o první (či mateřský) jazyk mých dětí; připadalo by mi dost divné o něm mluvit jako o „mateřském dialektu“.

iLiteratura: V češtině byla naposledy estonská autorská kniha pro děti vydána před třiatřiceti lety, a to v roce 1990 titul Mecháček a jeho kamarádi jedou k moři od Ena Rauda (1928–1996). Takže český čtenář nemá prakticky žádnou představu o tom, jak vypadá vaše současná literatura pro děti. Co je pro ni typické? A zapadá Johan nějak do tohoto trendu, nebo jste se snažila najít téma, o kterém se dosud moc nemluví?
Triinu Laan: Takhle dlouhá mezera mě velice překvapuje! Je pro mě velká čest, že jsem hned další po Enovi Raudovi, který byl jednou z hvězd estonské literatury pro děti, když jsem ještě sama byla dítě, a stále je oceňovaný, ačkoliv nás opustil už před mnoha lety.

Nemyslím si, že by existovala typicky estonská literatura pro děti. Odráží se v ní mnoho různých důležitých témat, kterých se ale zhošťují i spisovatelé v jiných částech světa: hodně se akcentuje životní prostředí, válka, vztahy s našimi bližními, dějiny, schopnost přijmout jinakost a skrze to se stát součástí společnosti. Svým způsobem tyto trendy následuje i kostlivec Johan, ale na druhou stranu je kniha speciální svým zasazením na jih Estonska a tím, že obsahuje téma smrti, o níž se autoři obecně stále ještě psát spíše zdráhají. 

S dětmi máme velmi rádi třeba knížky Kairi Look o holčičce jménem Piia Präänik (Pia Perníček), která zažívá různá veselá dobrodružství. A pak také hodně čteme Ilmara Tomuska, který už napsal přes třicet knih pro děti. Líbil se nám například jeho příběh Julius, mida sina suvel tegid? (Co jsi dělal v létě, Juldo?) o šestiletém klukovi, který strávil celé letní prázdniny u babičky a dědy na vesnici, zatímco ostatní spolužáci procestovali různá místa – nakonec se ale zdá, že právě Julda si prázdniny užil ze všech nejvíc. Ale krásných estonských knih, které dětem vysvětlují základní hodnoty, je v současnosti velmi mnoho.

iLiteratura: Na čem teď pracujete?
Triinu Laan: Mám hotové tři rukopisy. První je kniha pro předškolní děti, které se učí ve školce võruštinu – je celá napsaná võrusky a kromě učení se jazyku pomáhá lidem překonávat strach z mezilidských vztahů. Druhá jsou básně o jõulusokkovi, bytosti z estonského folkloru, který kdysi navštěvoval Estonce o Vánocích. Pak mu ale tuhle práci přebral Santa Claus, což jõulusokka nesl hodně špatně… ale končí to dobře. A třetí popisuje vztah pradědečka a jeho pravnuka, které spojuje už jen to, jak si dokážou užívat života!