Letos šestašedesátiletý umělec a občanský aktivista Aj Wej-wej patří k nejznámějším čínským uměleckým osobnostem a zároveň čelným kritikům pekingského režimu. U nás se mu dostalo zvláštní pozornosti v letech 2016 a 2017, kdy byl ve Veletržním paláci v Praze představen jeho plastický cyklus Zvěrokruh a poté původní monumentální instalace Zákon cesty, tematizující probíhající uprchlickou krizi. V souvislosti s výstavami vyšly v Národní galerii i dvě knihy, drobný soubor jeho aforismů a úvah na téma lidských práv a svobody projevu Wejwej-ismy (2017) a obsáhlejší komponovaný sborník Aj Wej-wej. Zákon cesty (2017, ed. Jiří Fajt a Adam Budak), který pražskou instalaci uváděl do širšího kontextu Ajovy osobnosti a tvorby i politických a lidskoprávních souvislostí. Někdy v této době zvýšeného zájmu o čínského umělce u nás se také objevila zpráva, že se chystá jeho rozsáhlá autobiografie. Ta nakonec vyšla v Americe až v roce 2021 a v Čechách péčí nakladatelství Paseka v překladu Pavla Kolmačky pod titulem Tisíc let radosti a smutku v roce 2023. 

Lidskoprávní celebrita

Aj Wej-wej není jakožto globální umělecká a lidskoprávní celebrita z pochopitelných důvodů přijímán všemi bez výhrad pozitivně. I jeho vlastní životopis proto bude zákonitě posuzován s apriorními předsudky – pro jedny bude úctyhodným svědectvím o charakteru, angažovanosti, odvaze a síle uměleckého ducha tváří v tvář totalitnímu režimu komunistické Číny (jak o tom svědčí mnohé recenze na Západě), pro jiné to jistě bude ukázka sebestředné oslavy povrchního aktivisty těžícího z laciných a kýčovitých gest, která vypočítavě servíruje západnímu publiku. Ve snaze vyhnout se těmto soudům se proto zaměříme na samotnou knihu, na to, jak je udělaná a co může nabídnout do případné další diskuse o svém protagonistovi.

Jak už to u tohoto typu knih bývá, nelze očekávat, že by byl Aj Wej-wej výhradním autorem. Přiznaně se na ní podílelo víc lidí – editoři, překladatel do angličtiny nebo tým těch, kteří dohledávali nezbytná fakta. Není tedy divu, že se kniha trochu rozpadá na tři nestejně hodnotné části. První, tvořící téměř polovinu více než třísetstránkového svazku, je věnována Aj Wej-wejově otci, významnému básníkovi Aj Čchingovi (1910–1996). Druhá, středová část, obsahově i myšlenkově nejslabší, letem světem prochází celkem dlouhé období Aj Wej-wejovy rané dospělosti, uměleckých počátků, dvanácti let života v Americe (1981–1993) a jeho tvorby v Číně víceméně do letních olympijských her v Pekingu v roce 2008, respektive do těsně jim předcházejícího ničivého zemětřesení v S’-čchuanu. V této době se naplno rozjíždí Ajovo kritické vystupování proti čínskému režimu spojené s řadou střetů, které vyvrcholí jeho uvězněním a posléze odchodem z Číny. Toto období je popsáno v poslední části knihy, vyrovnávající se svou úrovní první, a teprve ke konci dává klíč k možnému porozumění celku pamětí a tomu, co jimi chtěl vlastně autor sdělit. 

Osobní i historická paměť

V tomto smyslu obsahuje Aj Wej-wejova autobiografie řadu podnětů pro chápání nejen jeho osobnosti, ale vůbec čínské zkušenosti 20. století. S rozkolísanou literární úrovní, která je ovšem v daném žánru omluvitelná, přináší svědectví, které zajímavě doplňuje jiná čínská díla vyrovnávající se s tématem osobní a národní historie. Jak totiž sám Aj opakovaně zdůrazňuje, jedním z hlavních nástrojů totalitního režimu je vymazávání paměti a překrucování historie: „Stát byl stroj, který vysával paměť a čistil ji doběla.“ (s. 127) Ve Wejwej-ismech zase píše: „Co se týče historické paměti, mám za to, že naše lidství – zvláště v Číně – se od ní odřízlo. Je odříznuto, rozbito, rozděleno. Pokud jsme historickou pamětí zdědili nějaký charakter, je nyní rozbit, roztřískán na kusy.“ (s. 80) Jeho paměti jsou proto nejen vyprávěním o sobě samém (s pochopitelnou notnou dávkou uměleckého narcismu), ale mají i specifickou ambici předat něco o hlubším dějinném dramatu, které se koncentruje – ostatně velmi konfuciánsky – ve vztahu otce a syna. Červenou nití celého díla jsou tedy komplikované vztahy Aj Wej-wejova dědy a otce, jeho vlastní vztah k otci Aj Čchingovi (jenž je považován za jednoho z největších čínských lyriků 20. století, přičemž aspekt vyrovnávání se s takto umělecky a intelektuálně výraznou otcovskou figurou není radno přehlížet) a nakonec vztah Aj Wej-weje k jeho synu Aj Laovi, narozenému v roce 2009. 

Název knihy odkazuje k veršům Ajova otce Aj Čchinga, jež napsal po návštěvě zřícenin starověkého města v Sin-ťiangu:

„Z tisíce let radostí a smutků
tu není ani stopy.
Vy, kteří žijete, žijte, jak nejlépe umíte
Nespoléhejte, že zem uchová vzpomínky.“

Otcovy verše nejenže daly název jeho autobiografii, ale skrývá se v nich i něco z Ajova vlastního programu. Jako by v Číně nebylo radno spoléhat na umělecké artefakty, fyzické památky, tradici – to vše vzalo v průběhu 20. století mnohokrát za své. Množství kampaní proti „starému haraburdí“ – skutečnému, nebo symbolickému – soustavně pracovalo na vykořeňování člověka, jeho vytržení ze struktur, které považoval za neměnné. Jen aktuální život – a potažmo konkrétní aktivismus – může člověka tady a teď přibližovat svobodě, tomu nejcennějšímu, čeho lze dosáhnout, protože jen ze svobody může vycházet pravda a potažmo i umění. To všechno jsou v základních rysech již úvahy Aj Čchinga, básníka a intelektuála, jenž se v mládí rozešel s tradičním venkovským prostředím své rodiny; v devatenácti letech odešel do Paříže studovat umění a vrátil se do Číny jako zapálený levicový reformátor; v roce 1935 byl za své postoje vězněn nacionalistickým Kuomintangem; působil jako venkovský učitel a věnoval se poezii; na začátku 40. let se přidal k Mao Ce-tungovým komunistům, kde patřil mezi prominentní intelektuály; a formuloval své představy o umění ve svobodné zemi, což už se Maovi tolik nelíbilo. Aj Čching vyjádřil svůj životní pocit v básni Epocha (1941), kde píše:

„Nikdo nemohl trpět víc než já
Jsem věrný epoše a dávám jí svůj život, ale jsem zticha
Proti své vůli, jako vězeň
Neschopen slova cestou na popravu.“ (s. 83)

I v tomto postoji – určitém vědomí nezbytnosti a převratnosti historických dějů, jimž se člověk vydává, i když ho v důsledku ničí – jako by se zrcadlily některé události Aj Wej-wejovy dráhy. Jeho otec se tak brzy po vzniku Čínské lidové republiky dostal pro své postoje na seznam nepohodlných živlů (v roce 1953 ho ještě jako uznávaného básníka nakreslil v Pekingu Adolf Hoffmeister) a skončil s malými přestávkami na téměř dvacet let ve vyhnanství v různých pracovních táborech, ať v rámci kampaně proti pravičákům, nebo během kulturní revoluce. První vyhnanství poznal Aj Wej-wej jako batole, druhé s otcem prožil naplno mezi svými deseti a patnácti roky. Líčení takových prostředí zná český čtenář důvěrně z čínských děl, jako jsou Čtyři knihy Jen Lien-kchea či Šest historií venkovského života Jang Ťiang. Zkušenost plná strádání, ponižování, šikany, absurdit systému převýchovy spojená u dětí s omezeným vzděláním, nedostupností knih a jiných vymožeností, v té době dávno běžných (Aj vzpomíná, že si zuby čistil kartáčkem a pastou poprvé v patnácti letech; k dispozici měl jedinou knihu o umění se dvěma reprodukcemi Botticelliho Jara a Zrození Venuše...), formuje jeho postoj k moci i světu. Silným momentem je například vzpomínka, jak se otec po opakovaných vpádech Rudých gard do jejich bytu rozhodl raději spálit své knihy, aby zbytečně neriskoval. Dá se považovat téměř za programovou:

„Knihy jsme naskládali k ohni a já vytrhával stránky jednu po druhé a házel je do plamenů. Svíjely se v žáru jako jezerní duchové a plameny je polykaly. Ve chvíli, kdy se obrátily v popel, mě zachvátila zvláštní síla. Od té doby tato síla postupně nabývala vládu nad mým tělem a myslí, až vyzrála do podoby, jež by i nejsilnějšího nepřítele zastrašila. Byla to oddanost rozumu a smyslu pro krásu – tyto věci jsou neochvějné a nekompromisní a jakákoli snaha o jejich potlačení musí nutně vyvolat odpor.“ (s. 134)

Vzpurná krev

Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 a uvolnění poměrů mohl Aj začít studovat (nastoupil na Pekingskou filmovou akademii) a otevřely se před ním dosud nevídané možnosti. Právě z lidí jeho generace, která prošla tak neuvěřitelnými zkušenostmi, vyrostly mimořádné osobnosti čínského umění, které na sebe obrátily pozornost celého světa: stačí zmínit spisovatele Mo Jena (nar. 1955), Jen Lien-kchea (nar. 1958), Jü Chua (nar. 1960), nebo třeba filmaře Čang I-moua (nar. 1950) či aktivistu a nositele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa (nar. 1955). Aj však – příznačně v kontrastu k otci – prožívá situaci jinak:

„A tak zatímco se otec cítil po rehabilitaci spokojenější, já zamířil opačným směrem a propadal čím dál hlubšímu rozčarování. Vysokoškolská výuka se svými snobskými nástrahami mi připadala jako podvod. Cítil jsem, že mi v žilách proudí vzpurná krev: pocházela z nekonečné pouště, z bílých solných plání, z černočerné zemljanky a z bezmoci dlouhých let ponížení.“ (s. 159)

Přelomu 70. a 80. let a svému působení v důležité umělecké skupině Hvězda se Aj Wej-wej věnuje bohužel velmi stručně. Jako by opět následoval příběh svého otce, který odjel v mládí o Paříže, chce Aj utéct a v roce 1981 odlétá do Spojených států. Ani této více než desetileté etapě svého života ale překvapivě nedává mnoho prostoru. Respektive styl vyprávění, dosud velmi plastický a zajímavý, se začíná zplošťovat do povrchních historek a rychlých črt. Velmi skromný život v New Yorku, setkání s Allenem Ginsbergem či Plácidem Domingem, poznávání moderního umění, fascinace Andy Warholem, první vlastní výstava, zkušenost se západním aktivismem... to vše je podáno velmi zkratkovitě a publicisticky. Tato spíše nevýrazná střední část biografie pokračuje i líčením návratu do Číny v roce 1993 a budováním Aj Wej-wejova místa na zdejší umělecké scéně. Aniž by to bylo úplně přiznané, je zřejmé, že jde o dobu určitých pokušení – jak se se svým, jakkoli provokativním a kritickým uměním přece jen oficiálně etablovat. Frapantním příkladem je Ajův podíl na vzniku olympijského stadionu Ptačí hnízdo v Pekingu, který přechází až překvapivě stručně a nereflektovaně. O tom, že v roce 2008 přijal Cenu čínského současného umění za celoživotní přínos, se nezmiňuje vůbec.

Zlomem, který otevírá poslední třetinu knihy, jsou události ničivého zemětřesení v S’-čchuanu v roce 2008. Aj Wej-wejův umělecký aktivismus, jehož cílem bylo upozornit na trestuhodná zanedbání v zabezpečení budov, která stála mimo jiné život tisíců dětí, se dostává do nevyhnutelného konfliktu s čínským režimem. Ve vypjaté atmosféře kolem pořádání olympijských her v Pekingu bylo každé narušení tváře čínského komunismu stíháno. Následující roky jsou svědectvím otevřeně vyhlášené války mezi umělcem a režimem, což vyvrcholilo Aj Wej-wejovým zatčením a jednaosmdesátidenní internací v roce 2011. Právě tento krizový kadlub ale dává novou hloubku Ajovým vzpomínkám, reflexím a uměleckým dílům (2010 Slunečnicová semínka, 2012 WeiweiCam, 2013 With Flowers, 2016 Laundromat atd.). Zvláště detailní líčení nelegálního věznění, výslechů, budovaného vztahu s dozorci a vyšetřovateli, ale i následného špehování a neustálé kontroly ukazuje ve velkém detailu, ale zároveň téměř kafkovsky, poměry v současné komunistické Číně. Nutno však dodat, že materiál se zas až tolik moc neliší od toho, co měl možnost český čtenář číst v knize Viselec. Aj Wej-wej a jeho uvěznění od Barnabyho Martina (2013), jejíž značnou část tvoří rozhovor s Aj Wej-wejem právě o jeho uvěznění a kde najdeme některé téměř identické pasáže. 

Nová generace

Umělcovy úvahy o roli aktivismu, osobním postoji, gestu vzdoru, jenž potvrzuje vlastní existenci, o síle internetu a nových médií, politice a svobodě jako by přece jen v průběhu knihy zrály. Silnou motivací je pro něj jeho syn Aj Lao, skrz kterého si naplno uvědomuje svou provázanost s řetězem stvoření.

„Pouto s Aj Laem mi připomíná mé pouto s otcem, protože Aj Lao dospěl tak jako já brzy. Snažím se s ním vždycky jednat férově. Ať je nenucený, nebo lhostejný, je mým konečným arbitrem a jeho souhlas je nejvyšším měřítkem toho, zda moje úsilí stálo za to. (...) A tak mě napadlo, že až mě propustí, měl bych – abych překlenul propast mezi námi – napsat všechno, co vím o svém otci, a poctivě synovi říct, kdo jsem, co pro mne znamená život, proč je svoboda tak cenná a proč se autokracie bojí umění.“ (s. 352–352) 

Ajův syn se stává ztělesněním smyslu osobního života a díla, nadějí, že se věci mají kam posunout. Až téměř mytologicky se malý chlapec stává jakýmsi mudrcem, jehož výroky Aj Wei-wei zaznamenává a vztahuje se k nim („‚Vidím, že špatní lidé jsou všichni silní,‘ řekl mi. ‚Musí být silní, aby mohli dělat špatné věci.‘“ s. 349; „Jak řekl Aj Lao: ‚Spravedlnost znamená udělat, aby všichni byli šťastní.‘“ s. 353). Kupodivu to nepůsobí křečovitě a nuceně, ale dotváří to dynamiku celých pamětí, které nekončí při pohledu do minulosti, ale právě vpřed. Nebo jak to vyjádřil autor v samém závěru: 

„Během měsíců předtím, než jsem se mohl znovu shledat s Aj Laem, jsem napsal to, co bych si raději nepamatoval, protože právě tyto vzpomínky mi pomáhají zapomenout.“ (s. 354)

Paměti Aj Wej-weje je – jako každé vzpomínky – možné číst mnoha způsoby: jako oslavnou ilustraci autorova života a díla; jako osobní převyprávění dějin moderní Číny; jako oidipské vyrovnávání se s odkazem významného otce a předávání štafety zbožňovanému synovi. Přes všechny výhrady, které je možné ke knize mít, se jedná o čtivé líčení života výjimečné umělecké osobnosti. K řadě úvah o umění, politice, moci, kontrole a vzdoru, které jsou do knihy vpleteny, má smysl se vracet.