Nestává se často, aby podoba umělcova jména sváděla k úvahám nad určitými polohami jeho tvorby, v případě německé prozaičky Sibylle Lewitscharoff (1954–2023) se však tato myšlenková zkratka nabízí. Jako by se v jejím příjmení skrýval odkaz k čarodějnictví a nadpřirozenu, stvrzený tajnosnubností křestního jména Sibylle, jež si spojujeme především s antickými věštkyněmi.

Bližší pohled do autorčiny bibliografie prozrazuje, že podobné asociace nejsou vůbec scestné. Vždyť v jedné z jejích knih protagonistu na univerzitní půdě provází obrovský imaginární lev, v další usměrňují vypravěčův narativ názory zemřelých a ještě v jiné duše zemřelého létá nad nočním Berlínem. Ne nadarmo německá kritika viděla v Lewitscharoff mj. pokračovatelku magického realismu, literární publicista Tilman Krause ji zase v nedávném nekrologu označil za „pravnučku E. T. A. Hoffmanna“ (Welt.de, 17. 5. 2023), předního představitele německé černé romantiky, jehož díla oscilují na hranici nadpřirozena a fantaskna. S Krausem lze souhlasit minimálně v tom, že tvorba Lewitscharoff s tou Hoffmannovou sdílí některé základní rysy, ona sama ale nejspíš nacházela inspiraci jinde. K autorům, jež její směřování výrazně ovlivnili, dle jejích slov patřil mj. Franz Kafka, dále třeba Samuel Beckett, Thomas Bernhard či Lewis Carroll. Vřelý vztah ke grotesknu, absurdnu a nadsázce se logicky promítl i do její tvorby.

První literární úspěchy

Sibylle Lewitscharoff se narodila roku 1954 do rodiny švábské Němky a bulharského gynekologa, žijícího od konce 40. let v emigraci. Podvojnost původu ji podle všeho výrazně formovala: na jedné straně tradiční, protestantské němectví, přiznané mj. v autorčině jemné, pečlivé práci s německým jazykem, na straně druhé určitý odstup, vědomí, že stojí trochu opodál, a může tak na německou kulturu bez rozpaků pohlížet jinou, snad i trochu vzpurnou optikou. Dětství strávila v rodném Stuttgartu, kde odmaturovala na dívčím gymnáziu. Její otec, třebaže profesně úspěšný lékař, trpěl depresemi, a když bylo dceři pouhých jedenáct let, spáchal sebevraždu. Snad aby unikla prostředí, které tak důvěrně znala, odešla Lewitscharoff v 70. letech studovat religionistiku a sociologii na berlínskou Svobodnou univerzitu. Od té chvíle už německé metropoli zůstala věrná. Kromě toho strávila během studií nějaký čas v Buenos Aires a později krátce také v Paříži či rok jako stipendistka v Itálii.

Na literární scéně se Lewitscharoff prosazovala velmi pozvolna. Dlouhá léta pracovala jako účetní v reklamní agentuře svého bratra a práci s čísly si příležitostně zpestřovala drobnými příspěvky pro rozhlas. Knižně debutovala roku 1994 nízkonákladovým svazkem 36 Gerechte (36 spravedlivých), v širších literárních kruzích na sebe ale upozornila až koncem 90. let. Tehdy už coby čtyřicátnice zabodovala ukázkou z lakonicky nazvaného románu Pong, který roku 1998 představila během Klagenfurtského literárního klání. Příběh stejnojmenného schizofrenika odbornou porotu uchvátil natolik, že si za něj autorka odvezla Cenu Ingeborg Bachmann.

Román, který by měl ambici stvrdit její pozici na trhu, nicméně přišel až se značným časovým odstupem. Montgomery (2003) mapuje život úspěšného (fiktivního) filmového producenta Montgomeryho Cassini-Stahla, jenž před mnoha lety unikl z provinčního Stuttgartu svého mládí a usadil se v Římě. Jen několik málo dní po náhodném setkání s vypravěčem Cassini-Stahl nečekaně zemře, což vypravěč, nebožtíkův někdejší spolužák a kamarád z dětství, chápe jako pobídku osudu. Ujímá se role přítelova životopisce a začne sbírat podklady k tomu, aby mohl Montgomeryho život a poslední okamžiky převyprávět veřejnosti. Háček je v tom, že on sám se s Montgomerym za poslední čtyři dekády prakticky neviděl a takřka nic o něm neví. Rešerše, podpořené vypravěčovými vlastními úvahami a dedukcemi, se stáčejí k období nebožtíkova dětství, ale obsáhnou také pozdější profesní kotrmelce. Ty vrcholí mj. prací na vysněném projektu rehabilitujícím postavu Josepha Süße Oppenheimera, Žida Süsse z historického románu Liona Feuchtwangera.

Zatímco Montgomery se místopisně pohupoval mezi Římem a Stuttgartem, autorčin následný román Consummatus (2006) je zasazen do konkrétní stuttgartské kavárny Rösler. Dost dobře by se ale mohl odehrávat i ve zcela  jiné kavárně někde úplně jinde, neboť v reálném čase se v něm prakticky nic neděje. Název knihy odkazuje k posledním slovům Ježíše Krista, který podle latinské verze Janova evangelia pronesl „Consummatum est“, tedy „Dokonáno jest“. Kromě rozloučení se životem se za těmito slovy skrývá i skutečný akt konzumace, žíznící Ježíš se totiž krátce předtím osvěžil kapkami octa. Tento druhý význam se čtenáři vybaví hlavně při pohledu na vypravěče románu Ralpha Zimmermanna, nikterak pozoruhodného, vodkou nasáklého padesátníka. Ralph, povoláním učitel na gymnáziu, třebaže příjmení Zimmermann souběžně odkazuje k tesařině z evangelií, jen sedí ve zmíněné kavárně a v hlavě si přehrává svůj zpackaný život. Vzpomíná tak mj. i na období, kdy se po boku undergroundové zpěvačky Joey jednou jedinkrát vzepřel vlastní ordinérnosti. Jenže Zimmermann není zrovna spolehlivý pamětník a dost možná, že nevědomky obelhává i sám sebe. Naštěstí jsou v tomto svazku čtenáři k ruce i hlasy několika mrtvých včetně tragicky zesnulé Joey, kteří svými promluvami Zimmermannovu verzi událostí patřičně usměrňují a korigují.

Kritický Bulhar a mlčenlivý lev

Skutečný průlom však pro Lewitscharoff znamenala až dvojice próz, jejichž názvy opět odkazují ke jménům postav – Apostoloff (2009) a Blumenberg (2011). Road novel Apostoloff německá kritika vnímala jako autorčino autobiograficky motivované zúčtování s otcovou rodnou zemí, a třebaže je taková interpretace příliš úzká, pravdou zůstává, že v textu autorka čtenáře skutečně bere na kritickou pouť současným Bulharskem. Konkrétně jde o obdobu smutečního procesí, dvojice sester totiž přiváží do Bulharska ostatky svého otce-emigranta, aby spolu s dalšími exulanty mohl opět spočinout v hlíně rodné vlasti. Na cestě je doprovází svérázný řidič Apostoloff, který pro hrubé slovo nejde daleko a o poměrech v současném Bulharsku má stejně jako zmíněné sestry poměrně jasno.

„Černohumorná tiráda“ Apostoloff je dodnes autorčiným patrně nejúspěšnějším románem. Roku 2009 za něj získala Cenu Lipského knižního veletrhu a práva na vydání knihy se prodala do dobré desítky zemí včetně Francie, Itálie, ale také Maďarska, Srbska, Makedonie a logicky také Bulharska. Na český překlad zatím nedošlo, třebaže autorka roku 2012 knihu představila také během autorského večera v pražském Goethe Institutu.

Pakliže byl Apostoloff román s evropským přesahem, představuje Blumenberg (2011) návrat k německému kulturnímu dědictví. Jednak je protagonistou titulu, mj. nominovaného na Německou knižní cenu, renomovaný německý filozof Hans Blumenberg (1920–1996), který je dodnes považován za jednoho z předních myslitelů poválečného Německa, jednak do podoby románu podle kritiků prosakuje duchovní rozpoložení německého studentstva a akademické obce v 80. letech minulého století. A ano, to je ten román, v němž protagonistu po univerzitním kampusu doprovází imaginární lev.

Třebaže kritika chválila autorčino jazykové umění, nejpozději po vydání Blumenberga bylo zjevné, že Lewitscharoff nehodlá knižnímu trhu jakkoliv nadbíhat. Text plný složitých metafor sice čerpá z literární tradice univerzitního románu, současně je ale autorčinou úvahou nad Blumenbergovou filozofií a snad i komentářem k magickému realismu. Německou knižní cenu nezískal, o dva roky později Lewitscharoff z rukou představitelů Německé akademie pro jazyk a poezii v Darmstadtu převzala Cenu Georga Büchnera, tedy symbolickou stvrzenku své probíhající literární kanonizace.

Nanebevzetí znalců Dantova díla

Ne snad, že by tím studnice nápadů švábské prozaičky vyschla, žádný z pozdějších titulů už si však obdobnou pozornost publika či kritiky nevysloužil. Roku 2014 Lewitscharoff vyslala do světa vlažněji přijatý román Killmousky, v němž si – samozřejmě po svém – vyzkoušela žánr krimi. Přesto v témže roce její fotka plnila stránky novin a kulturních časopisů, avšak ze zcela jiného důvodu. Pozornost na sebe totiž strhla svými značně nekorektními a dosti hraničními výroky na adresu „odporného“ umělého oplodnění a dětí narozených s pomocí moderních reprodukčních metod. Ty prozaička během výročního Drážďanského projevu (Dresdner Rede), jehož cílem zřejmě bylo vyhranit se proti lidské snaze opanovat i přírodní procesy, označila za „pochybná stvoření, napůl člověk a napůl umělé nevímco“. Své příkré hodnocení sice později vzala zpět, skandál, který stvrdil její pověst břitké komentátorky, jí nicméně na renomé nikterak nepřidal.

Dokud jí to sílící příznaky roztroušené sklerózy dovolovaly, věnovala se Lewitscharoff i v posledních deseti letech literární tvorbě. V krátkých textech Pong redivivus (2013, Pong znovuzrozený, společně s manželem, výtvarníkem Friedrichem Meckseperem) a Pong am Abgrund (2021, Pong nad propastí), které doplňují koláže a další výtvarný obsah, se vrátila k postavě pana Ponga ze svého raného románu.

V románu Das Pfingstwunder (2016, Letniční zázrak) sezvala čtenáře na mezinárodní konferenci o básníku Dantem. Do Říma se k ní sjeli nejvýznamnější znalci Danteho Božské komedie a jejich řečnické výkony jsou natolik povznášející, že se jednotliví referenti dočkají jakési obdoby nanebevzetí. Netýká se to jen vypravěče samotného, poněkud žvanivého stárnoucího profesora Gottlieba Elsheimera. Ten zůstává nohama na zemi, a to doslova, aby o podivné události a celé konferenci mohl čtenáři referovat.

Posledním autorčiným románem se stal titul Von oben (Seshora) z roku 2019. Jeho premisu – snad v jakémsi pokusu o uzavření životních témat – opět tvoří pohled ze záhrobí. Vypravěčem je nedávno zesnulý profesor filozofie, který zůstal osamocen někde mezi nebem a zemí, a dokud mu stačí síly, krátí si čas pozorováním svých přátel a tepajícího života současného Berlína. Humorně laděný, epizodicky vystavěný román následovalo v autorčině bibliografii už jen uvedení do Danteho díla, nazvané provokativně Warum Dante? (2021, Proč Dante?). Poučenou výzvu k četbě italského klasika autorka publikovala při příležitosti dantovského výročí.

Sibylle Lewitscharoff nebyla nutně spisovatelkou mnoha poloh a tváří. Její nesporné jazykové umění, opakovaně vyzdvihované recenzenty, v jejích textech zpravidla doprovází nádech jemného, nikterak křiklavého humoru, střípek satiry nebo prostě jen literární pobídky nebrat vše smrtelně vážně. Lewitscharoff se nebála pohrávat si s křesťanskou a obecně náboženskou tematikou, vždy ale dávala pozor, aby nesklouzla k lacině kacířskému výsměchu. Stejně tak jí nečinilo problém vykročit směrem k surrealismu a nadpřirozenu. S oblibou se vracela k tématu smrti a zásvětí, které ji dlouhodobě fascinovalo. Smrt samotnou však ani švábská věštkyně nedokázala obelstít. Poslední měsíce života zůstávala z důvodu pokročilého stádia roztroušené sklerózy upoutaná na lůžko. Zemřela 13. května v Berlíně ve věku 69 let.

Výběr z bibliografie:
36 Gerechte (1994)
Pong (1998)
Der höfliche Harald (1999, kniha pro děti)
Montgomery (2003)
Consummatus (2006)
Apostoloff (2009)
Blumenberg (2011)
Vor dem Gericht (2012, divadelní hra)
Vom Guten, Wahren und Schönen: Frankfurter und Zürcher Poetikvorlesungen (2012, přednášky o poetice)
Pong redivivus (2013, společně s Friedrichem Meckseperem)
Killmousky (2014)
Das Pfingstwunder (2016)
Von oben (2019)
Abraham trifft Ibrahîm. Streifzüge durch Bibel und Koran (2019, společně s Najemem Walim, úvahy nad vybranými postavami z Bible a Koránu)
Geisterstunde. Essays zu Literatur und Kunst (2019, eseje o literatuře a umění)
Pong am Abgrund (2021)
Warum Dante? (2021, uvedení do Danteho díla)