Na letošní Svět knihy dorazil i švýcarský spisovatel Joachim B. Schmidt (*1981), dlouhodobě žijící na Islandu. Tam se také odehrává děj jeho románu Kalmann, v němž se stejnojmenný hrdina, trpící mentální poruchou, ocitne v samém středu vyšetřování případu zmizelého podnikatele. Kriminální zápletka však v knize hraje až druhotnou roli, primárně jde o samotného Kalmanna a jeho rodnou vesnici, čelící výzvám 21. století. Během rozhovoru ale přišla řeč i na méně závažná témata, zejména na islandskou specialitu hákarl.

iLiteratura: Jak se Švýcar, rodák z horských údolí daleko od moře, cítí na Islandu, kde je obklopený mořem neustále?
Joachim B. Schmidt: Moře i Island mě stále fascinují, i po šestnácti letech jsem každodenně okouzlen tamní přírodou. Možná i proto hraje moře, jeho temné hlubiny a tvorové, kteří v nich žijí, důležitou roli v mých příbězích. Zároveň je ale život na Islandu neustálý boj, je tam často větrno, zimy jsou velmi dlouhé, léta naopak příliš krátká, někdy je to dost namáhavé a frustrující. Takže se stále rád vracím na pevninu a jsem vděčný, že vydání knihy a žádosti o rozhovory mi poskytují důvod Island na chvíli opustit.

iLiteratura: Charakterizoval byste svou literární tvorbu spíše jako švýcarskou, nebo jako islandskou? 
Joachim B. Schmidt: Řekl bych, že mé knihy jsou více inspirované Islandem. Islandskou literaturu hodně čtu, nejen tu moderní, ale i staré ságy. Líbí se mi příběhy, které se v nich vyprávějí, a také jejich přímočarost, to jsou prvky, z nichž čerpám inspiraci. Má nejnovější kniha pojednává o Vilému Tellovi a odehrává se ve Švýcarsku, ale mezi řádky je i v ní hodně vidět i Island.

iLiteratura: Píšete německy, takže předpokládám, že při psaní myslíte více na švýcarské než na islandské čtenáře.  
Joachim B. Schmidt: Přiznám se, že knihy píšu především pro sebe, takže jako cílového čtenáře vidím sám sebe. Píšu knihy, jaké bych sám chtěl číst, které mi chybí nebo které se mi ještě nepodařilo objevit. Nepíšu tedy primárně pro Islanďany nebo pro Švýcary, pro Němce nebo pro Čechy. Kvůli tomu jsem prožil několik bezesných nocí, když Kalmann vyšel v islandském překladu, protože to přece vůbec nebyla kniha pro islandské čtenáře. Ale snad i díky tomu, že to není kniha pro turisty – není to kniha pro lidi, kteří o Islandu nic nevědí, ale zároveň ani pro ty, kteří o Islandu vědí všechno –, se Kalmann dočkal kladného přijetí. V centru pozornosti je v knize příběh, postavy a jejich emoce, nikoli Island sám o sobě. 

iLiteratura: Hlavní postava Kalmann se svým způsobem uvažování liší od většinové společnosti, ale nemá stanovenou konkrétní diagnózu, některé jeho projevy naznačují autismus, některé jinou poruchu. Má postava Kalmanna nějakou reálnou předlohu?
Joachim B. Schmidt: V životě jsem se samozřejmě potkal s lidmi s různými formami postižení. A tyto zkušenosti se asi nějakým způsobem při psaní projevily, ale v jádru je Kalmann mé vnitřní dětské já, je to Joachim B. Schmidt ve věku zhruba sedmi nebo osmi let. Kalmann je dětinský, naivní, zvědavý, bojí se cizích lidí, ale zároveň už nasbíral životní zkušenosti, je mu přes třicet. Pokusil jsem se smíchat dětskou naivitu a životní zkušenosti, do toho ještě rady Kalmannova dědečka, od kterého se Kalmann hodně naučil. Z toho všeho vzešel Kalmann jako člověk, který pak na situace v románu reaguje víceméně automaticky.

iLiteratura: Je těžké představit si, jak člověk jako Kalmann uvažuje, najít pro něj vhodnou a zároveň pro čtenáře uvěřitelnou jazykovou rovinu?
Joachim B. Schmidt: Nebylo to snadné. Často jsem si s tím při psaní nedělal vůbec žádné starosti, ale následně jsem toho musel hodně přepracovat. Bylo opravdu těžké najít pro Kalmanna ten správný hlas, protože Kalmann uvažuje a vyjadřuje se jednoduše, ale na druhou stranu jsem nechtěl napsat knihu, která by byla jazykově nudná. A proto jsem nakonec dal Kalmannovi hlasy dva, jeden, ve kterém myslí a který je plný pěkných formulací, je hlubokomyslný, filozofující a logický, a druhý, jímž Kalmann mluví, a to je prostá, jednoduchá řeč s úplně odlišnou slovní zásobou. Tak se i díky spolupráci s redaktory knihy postupně vyvinul uvěřitelný jazyk, který zůstává jednoduchý, ale není nudný.

iLiteratura: Při čtení knihy si nejspíš nejeden český čtenář vybaví starší komedii Vesničko má středisková, ve které se někteří obyvatelé vsi pokusí duševně zaostalého Otíka připravit o jeho dům. Potěšilo mě, že podobný motiv ve vaší knize není. Neuvažoval jste ale při psaní nad možností, že se někdo pokusí Kalmannova handicapu zneužít ve svůj prospěch?
Joachim B. Schmidt: Jsou tam takové drobné okamžiky, kdy Kalmanna někdo zneužije, třeba když ho ostatní přinutí, aby je odvezl autem z oslavy domů. Ale důležité pro mě bylo hlavně ukázat, že v Raufarhöfnu, kde se kniha odehrává, je každý vítaný. Je to skutečně odlehlé a odříznuté místo, každý tam potřebuje každého, a každý tak má své místo v tamní společnosti. A pokud je někdo nějakým způsobem jiný, ostatní se s tím nějak popasují. 

iLiteratura: Zároveň píšete, že v Raufarhöfnu je velmi tenká hranice mezi tím být milován a být nenáviděn.
Joachim B. Schmidt: To je pravda a změna může přijít velmi rychle. Ale to zná asi každá malá vesnice. Připadalo mi každopádně zajímavé tuto venkovskou společnost popsat a nechat ji reagovat na případ zmizelého podnikatele, který rozhodně k nejoblíbenějším obyvatelům nepatří. 

iLiteratura: Původně jste plánoval napsat ryzí islandskou krimi, ale když na scénu v improvizované výslechové místnosti v raufarhöfnské škole vstoupil Kalmann ve svém westernovém oblečení a s šerifskou hvězdou na hrudi, rozhodl jste se udělat hlavní postavu z něj a kriminální zápletku odsunout do pozadí. Přesto jste za Kalmanna dostal Crime Cologne Award, německou cenu pro kriminální román…
Joachim B. Schmidt: Kalmann kriminální román je a není, samozřejmě když mi za něj dají cenu pro kriminální román, neřeknu, že to krimi není. To je vlastně na této knize hezké, že ji lze zařadit do více kategorií, je pro čtenáře, kteří detektivky moc nemusí, ale potěší i ty, kteří je čtou rádi.

iLiteratura: Román Kalmann je někdy přirovnáván k filmu bratří Coenových Fargo, psal jste ho už s takovým záměrem, nebo tato podobnost postupně vykrystalizovala?
Joachim B. Schmidt: Na filmy se dívám často a rád, filmy bratří Coenových, mezi nimi i Fargo, přímo miluji. Asi jsem podvědomě nějaké prvky z jejich filmů do knihy zařadil. Celkově je kniha velmi filmová, scény často stojí na vizuálních vjemech, člověk při čtení cítí zimu, moře a sníh.

iLiteratura: Když píšete o Islandu, je snadné nebo obtížné najít rovnováhu mezi Islandem, který známe, nebo si myslíme, že známe ze starých ság, a Islandem současným, jehož obyvatelé řeší ekonomické a sociální problémy, pocit odloučenosti od hlavního města a zapomnění? Jinými slovy najít rovnováhu mezi Islandem, který vidět chceme, a tím, který opravdu existuje?
Joachim B. Schmidt: Jakožto přistěhovalec jsem velmi zvědavý, snažím se vidět a slyšet co nejvíc, Islanďany a jejich kulturu pozoruji i z pozice novináře, Island se takříkajíc stal mým výzkumným projektem. Myslím, že je pro mě snadné o Islandu psát, rychle si všimnu, co je na Islandu zvláštního, a vnímám věci odlišnou perspektivou než místní, třeba v knize zmiňované rybářské kvóty. Mohu také srovnávat se Švýcarskem a jeho venkovskými oblastmi, i tam lidé odcházejí do měst, vesnice se vylidňují, nakonec se kvůli nedostatku dětí zavírají školy a pak už pro obec v podstatě není záchrany. Tyto problémy řeší i Raufarhöfn a řekl bych, že se mi o nich píše snadno právě díky tomu, že s nimi mám vlastní zkušenosti.

iLiteratura: Postava Kalmanna na čtenáře působí i jako symbol mizejících časů, Kalmann je nejspíše poslední generace své rodiny, děti patrně mít nebude, sourozence nemá, jako jediný zná dědečkův recept na návnadu na žraloky, je posledním ve vsi, kdo vyráží na moře… Může ho člověk vnímat jako takový poslední kus slavné islandské historie, zatímco Island se stává běžnou zemí, plnou fastfoodů a značkových obchodů, které návštěvník najde i kdekoliv jinde?
Joachim B. Schmidt: Takto ho lze jistě také vnímat. I když jsou v knize i veselé pasáže, obsahuje také mnoho smutku a melancholie. Naše společnost skutečně prochází enormní proměnou, ta sice může být změnou k dobrému, ale každá změna je prostě náročná. Kalmann je taková skála v rozbouřené době, může poskytnout útočiště těm, kdo hledají staré dobré časy a romantiku, kterou si s nimi spojujeme. Na druhou stranu je Kalmann outsiderem a celý román je vlastně knihou o outsiderech – i celý Raufarhöfn je v rámci Islandu outsiderem, částečným outsiderem je i postava vesnického básníka Bragiho, outsider je i Kalmannův přítel Nói. Připadalo mi zajímavé udělat právě z těchto outsiderů hlavní hrdiny románu, což je také samo o sobě trochu romantické.

iLiteratura: V zásadě lze říci, že Island jako takový je přinejmenším geograficky vzato outsider Evropy…
Joachim B. Schmidt: Ano, to určitě také.

iLiteratura: Dobře, že jste zmínil postavu Nóiho. Ten z vyprávění celkem náhle zmizel, čtenář by si skoro myslel, že s případem zmizelého podnikatele má společného víc, než se zdá. Dozvíme se v avizovaném pokračování, co se s ním stalo? 
Joachim B. Schmidt: Teď už vím, co se s Nóim stalo, ale během práce na románu Kalmann jsem to sám nevěděl. Nói mi pomohl popsat Kalmannův emocionální stav, byl to pro mě nástroj, díky kterému jsem mohl ukázat, jak se Kalmannovi daří. Zpočátku jsou spolu často v kontaktu, vyměňují si názory a informace, pokoušejí se celý případ vyřešit, ale postupně Nói kontakt omezuje, je na tom stále hůř a nakonec se odmlčí úplně. A Kalmann je náhle sám a musí si s případem, nebo spíše s problémy, ve kterých se ocitl, poradit sám, ani jeho dědeček, trpící demencí, mu už nepomůže. Kalmann se se vzniklou situací určitým způsobem vypořádá, čímž příběh o něm získává i prvky iniciačního románu.

iLiteratura: V pokračování půjde také o nějaký záhadný případ?
Joachim B. Schmidt: Ano, i v druhém díle půjde o řešení záhady, poteče v něm krev a čtenář i Kalmann budou mít důvod ke starostem, ale zároveň půjde opět o charakterovou studii a Kalmann bude opět ve středu veškerého dění.

iLiteratura: V románu má své místo i tradiční islandská specialita zvaná hákarl, nakládané žraločí maso, Prý jste mu už i vy přišel na chuť. Jak jste to dokázal? Například přední česká odbornice na Island Helena Kadečková to nedokázala za celý život, jak přiznala ve své knize vzpomínek…
Joachim B. Schmidt: Vlastně ani nevím. Na Islandu žiji šestnáct let a na to, abych hákarl začal mít rád, jsem jich potřeboval asi dvanáct. Snad mi pomohlo, že také pocházím ze země, kde lidé s oblibou jedí páchnoucí speciality, i když v případě Švýcarska jde samozřejmě o sýry. Ale vysoká spotřeba masitých a mléčných výrobků je oběma zemím společná, takže moje tělo bylo asi nějakým způsobem připraveno. Důležité je obklopit se lidmi, kteří vám jsou blízcí, a pak lze sníst i páchnoucího žraloka, všichni ho zapíjejí kořalkou, protahují znechuceně obličej a smějí se. A z celého setkání si člověk odnese příjemné vzpomínky, těší na příště a na přespříště a nakonec zjistí, že tu chuť žraloka má vlastně rád.