Novou sbírku povídek, vydanou vloni, připravoval vystudovaný sochař a básník Viktor Špaček sedm let. Stejná doba uběhla od vydání jeho povídkového debutu Něco cirkusového (Dybbuk) a básnické sbírky Nejasný rozměr (Perplex), v níž ohledává (dys)funčknost současných mezilidských vztahů.

V Čistém, skromném životě se věnuje osudům tří ženských a sedmi mužských antihrdinů různého věku; dominuje v nich pohled do bezradných duší, jejich nemohoucnost až paralýza v současném světě, kterému nestačí. Jejich životy jsou prostě jen průměrné mraky a šeď, kterou je třeba se protrápit. 

Hrdinové různého věku nemají velké cíle, plány ani představy o lepším životě a lepších partnerech: zkrátka tohle jim život dal a oni s tím nějak existují. Občas se některými příběhy mihnou jisté možnosti a pochyby: kdyby fabrika u vsi nezavřela, kdybych tenkrát na to rande nešla, kdybych býval… Absence snů, reflexe emocí nebo zkrátka chuti do života se logicky promítá i do vztahů, které buď dlouhodobě stagnují, nebo se rozpadají.

Odvrácená strana mužského nitra

Převážná většina nejnovější sbírky se věnuje antihrdinům-mužům. Jak specifikuje sám Špaček v pořadu Záložka, píše o „stínových“ postavách, nikoliv těch, které by „byly silné“. Karel Kouba v recenzi pro A2 na sbírce oceňuje právě literární příspěvek do stále ne zcela definované a dostatečně hlasité diskuse o krizi mužství, což je rozhodně na místě. Kryštof Špidla v kritice sbírky pro časopis Host zase tvrdí, že autor žádné „zadání doby“ neplní, jen se „poctivě noří“ do myšlenkového světa svých postav. 

Špačkovy povídky se věnují takovým mužům, kteří nezvládají udržet krok se svými partnerkami. Ty se starají, tvrdě pracují a na existenciální krize mají čas možná ve chvíli, kdy je dům prázdný a jejich život potemní vlivem syndromu opuštěného hnízda (jako v povídce Pan Klíšťák). 

Muži ale často neobstojí ani sami před sebou, stačí zpravidla málo, aby se rychle proměnili v opilce či vystrašené jedince. Nebo pochybují nad vlastním náhledem na svět – jako když designér v povídce Notýsek uvažuje, jakou mají jeho četné pracovní úspěchy hodnotu vedle spokojeného života sestřenice, ženy v domácnosti. 

Špaček je silný zejména v detailním až perfekcionistickém líčení vnitřních myšlenkových pochodů různorodých postav. Ani nevelký prostor povídky autora neomezuje v budování různé atmosféry a barvitosti prostředí. Tematicky se pak řadí do té části české beletrie, která se vyznačuje snahou vystihnout mužské nitro – a právě nikoliv to hrdinné a silné, ale naopak to slabé, bez chuti do života. Tedy odhaluje myšlenky a city, jež muži zpravidla s nikým nesdílejí, nebo dokonce deprese, které nepřiznají, třebaže jsou jimi zrovna hluboce zmítáni. Totéž ve svém posudku podtrhuje i odborná porota Magnesie Litery, když autora oceňuje za to, že v textech „nezralé siláctví povoluje pod náporem pravé i domnělé lásky, nevěry, otcovství, prožitých ztrát, nezáživné práce, malé sebedůvěry, vlastní trapnosti a nenaplněných očekávání“. 

Bohužel má ale toto pečlivé a podrobné rozebírání mužského nitra, postihování slabošství, někdy až bolestínství, svoji odvrácenou stránku. V mnoha textech se totiž stává nesnesitelně útrpným a na mysl se vkrádají vzpomínky na vlnu filmů devadesátých let s jejich chcípáckými hrdiny (Šeptej, 1996; Žiletky, 1993), kteří se do české filmové tvorby zřídka, ale pravidelně vracejí (například Pepa, 2018). 

Chcípáky jakožto typ v české kinematografii definovala v roce 1998 mimo jiné i filmová historička Petra Hanáková: podle ní je to takový člověk, který má „posunutý morální kodex, jeho vztahy s okolím jsou přinejmenším narušené a jeho pasivita má ničivé důsledky. (…) Z pohledu chcípáka je totiž skutečným ničitelem okolní svět, a zdaleka si nepřipouští, že by své problémy mohl zavinit i on sám svým osobním přístupem“ (Hrubiánství narcisismu aneb O chcípácké tendenci v současném českém filmu, časopis Tamto č. 982, 28. 9. 1998). A to se v mnohém potkává právě s většinou Špačkových postav: nakonec je dohání a vede ke zkáze jejich dosebezahleděnost, sobectví, zbabělost. A vše zastřešující pasivita. Z toho všeho plyne neschopnost komunikace, která pak i přímo způsobuje třeba rozpad vztahu.

Ženské, co chtějí lásku

Nedostatek aktivity ovlivňuje a způsobuje zkreslené vnímání skutečnosti, jaké zaráží už v první povídce: pasivita i absence emocí manžela, který se doma stará o děti, když u něj zazvoní vyděšený manželčin milenec, je nesnesitelná – a zároveň úsměvná. Přestože během návštěvy nezvaného hosta zjišťuje, že jeho manželka trpí neurologickým onemocněním, po krátkém obvolání nemocnic ho to nechává chladným. Ke konci povídky se vracíme do starých dobrých kolejí, kde ho netrápí ani manželčina nevěra, ani její nemoc. 

Možná se jiné mužské postavy zdají být aktivními hybateli událostí, jsou-li třeba, jako v titulní povídce sbírky, schopní začít vztah a přesvědčovat se o touze po rodině. Ale není tomu tak: od začátku jsou uhnaní životem, nemají ambice ani cíl a vědí, že jejich touha po rodině jen maskuje absenci jiného nápadu, čím by mohli naplnit vlastní život. K tomu stíhají ve svých vnitřních úvahách poučovat vedlejší postavy, které stejnou pasivitou netrpí, což jsou v povídkách zpravidla ženy. „Trochu jsem se těm jejím ambicím pousmál. Ale vždyť je ještě mladá,“ myslí si protagonista titulní povídky Petr (s. 102). „Ženská krása je jen takový trik. Najednou je pryč a ty se prostě jenom divíš, co ti dřív na ženským těle přišlo hezký. A to člověk pozná, když je starej“ (s. 65), brumlá a poučuje svou sestru protagonista povídky Je dobré si občas uvědomit pravdu. V Zásuvce zase zaměstnanec knihovny polemizuje o tom, jaké ženy jsou: „A ženské jsou tak krásné. A milé. A křehké. A citlivé. A tak by chtěly lásku.“ (s. 37) Což je samozřejmě úsměvné v kontextu knihy, která naopak ženy většinou zobrazuje jako tahouny děje, životů, jako ty, kdo život žijí, nikoliv promýšlejí připité na gauči. (Dokud nejsou ústředními hrdinkami příběhů.) Co jim také zbývá.

Kromě myšlenek a soudů o ženách ale sbírka nijak zvlášť úsměvná ani zábavná není. Je to deset svědectví o tíživých osudech, ze kterých nic pozitivního nečiší. Porota Magnesie Litery to vidí jinak. „Jejich dojemná bezradnost však v empatickém čtenáři namísto rezignace vyvolá především katarzi a osvobozující smích,“ tvrdí, i když nevím, co přesně na líčení temných neměnných životů vyvolává smích. Máme se smát tomu, že takhle většina lidí možná skutečně žije?

I toto je nějaký život

Mnohem silnější obrazy a metafory tisíců všedních, námi neviděných a neakcentovaných „mizerných životů“ skýtají paradoxně dvě povídky s ženskými hlavními hrdinkami. 

Povídka Pan Klíšťák o stárnoucí ženě, kterou na sklonku života nemilosrdně pronásleduje samota, a to i na staré dobré chalupě mezi starými známými sousedy, je mrazivá i tíživá. Na krátkém prostoru, a to bez podrobného rozebíraní psychologických pochodů (!), dokáže Špaček postihnout onen sklonek. Niterný smutek ženy, od níž je syn s rodinou většinu roku vzdálený, která musí pracovat, jíž se dere na mysl konec života v eldéence, jak jí o něm vyprávěla kolegyně v práci. Manžel na noční směně daleko, lednice plná jídla a alkohol na dosah ruky, tma a osamělost v srdci – právě v nedořečených obrazech, které jsou ale perfekcionalisticky načrtnuté skrz detaily a jednání postav, je největší síla sbírky. „Selanka to nebyla, ale život určitě, to ano,“ zůstane znít čtenáři v hlavě, zatímco připitá žena míří k lednici, protože už je to přece všechno jedno (s. 96).

Závěrečná Prádelna, pojednávající o ženě smířené s vlastním osudem bez dětí a s manželem s tendencí k otrávenosti, tak nějak shrnuje červenou nit vinoucí se všemi deseti povídkami: „A vlastně takhle žijí všichni. Skutečné vztahy jsou těžké. I toto je nějaký život.“ (s. 178)

Kniha nahlíží nitra různých postav a věnuje se ženským i mužským emocím, problémům, komplexům. Jenže na rozdíl od poroty Litery nemám pocit, že „Špaček s citlivostí a zkušeností sochaře nahmatává bolestivé zduřeniny a neúprosně je rozmasírovává tak dlouho, až je dovede k epifaniím“. Vidím záznamy odvrácených stran životů, než které si přejeme žít. Nejsou nijak prosvícené ani štěstím, ani radostí, ani šťastnou láskou. K prozření postavy nepřicházejí, protože zdroj či příčinu svých traumat už znají, ale chybí jim motivace či chuť k řešení, a to se nijak nezmění. Výchozí náměty s sebou proto už ze své podstaty přinášejí riziko, že je míra zoufalství, neschopnosti a bolestínství přetaví v obtížně stravitelné čtenářské sousto.