Kulturní sociolog Jan Váňa je autorem básnické sbírky Horizont očekávání (2017), se kterou se dostal do finále Literární soutěže Františka Halase, román Křehkost je jeho prozaickou prvotinou. Na malém prostoru, vymezeném dvěma garsonkami v období začínající covidové pandemie, představuje Báru a Filipa, dva třicátníky, hledající dlouhodobý milostný vztah na Tinderu.

Vyprávění se pohybuje v konkrétních kulisách Prahy, kde bydlí Bára, a Brna, ve kterém žije Filip, v reáliích lockdownu a prvních obav z pandemie. Autor se podrobně soustřeďuje na každodenní činnosti postav, z jejichž kancelářské práce se stala práce z domu, kteří vysedávají u počítačů, komunikují přes videohovory a ve chvílích volna zadělávají na kváskový chleba a on-line cvičí jógu.

Realitu Tinderu Váňa vykresluje stejně živě. Ukazuje, jak se jeho uživatelé prezentují na fotkách a v popiscích, problematizuje sexualizovanou komunikaci zejména mužů směrem k ženám. I přes povrchní a zjednodušující principy, na kterých Tinder funguje, se do sebe však Bára s Filipem zamilují a několik měsíců spolu žijí.

Autor se už od začátku drží množství stereotypů a klišé souvisejících nejen s navazováním milostných vztahů. Filip s Bárou o sobě ve svém věku kolem třicítky přemýšlejí jako o lidech, kteří si už nemůžou dovolit krátkodobé, neperspektivní a nejisté vztahy. Zároveň Bára je ta, která má jasně naplánováno, kdy bude chtít mít děti, pečuje o svůj vzhled a je pro ni mnohem důležitější než pro Filipa, jak vypadá na fotkách na Tinderu. Jako správná žena se stará i o své okolí, a dokonce dekoruje byt. Filip je na druhou stranu v plánování budoucnosti lehkovážný, nedělá si starosti o peníze a užívá si životní styl svobodného kreativního člověka.

Bářina starostlivost a snaživost pramení převážně z jejího zázemí v dětství. Nejdůležitější osobou je pro ni maminka, která ji vychovávala bez otce, v nuzných podmínkách se jí snažila naspořit na dobré vzdělání a zabezpečit lepší budoucnost.

„Filipovy objímající ruce, splývající ze širokých ramen, jakoby přirozeně připravené k akci, k objetí nebo útoku, dávají Báře pocítit, jaké to je, nespoléhat se jen na sebe.“ Filip je pro Báru skálou, svalnatým mužem, o kterého se může opřít. Chce být „něžný a pozorný milenec, ale taky pořádnej kus chlapa, kterej dobře ví, jak uspokojit svoji holku. Pleskne ji přes zadek, Bára vzdychne blahem. Filip ji plácne znovu. Mačká a drtí rukama její hýždě, stehna a prsa. Je spontánní. Živočišný. A Bára je šťastná, šťastná, že ho má. Nejšťastnější na světě.“

V rozhovoru s Ivanou Veselkovou a Zuzanou Fuksovou z podcastu Buchty Jan Váňa vysvětlil, že v románu cituje romantická klišé způsobem, který je však podle něj subverzivní a feministický. Problém ale nastává v  okamžiku, kdy má čtenář už značnou část knihy přečtenou a žádnou subverzi nenachází. Naopak se čím dál víc noří do šablonovitých výjevů, v nichž autor popisuje Báru jako smyslnou ženu, která stojí po boku svého partnera, Filipa zase jako muže, jenž ji objímá tak silně, až má Bára pocit, že ztrácí vládu nad svým tělem, odevzdává se mu a teprve pak se cítí svobodná. Ženské tělo je objektifikováno, třeba ve chvílích, kdy Bára chodí po bytě skoro nahá a Filip přemýšlí, jestli to dělá jen pro něj.

Stereotypizovaná realita se začíná lehce lámat až za polovinou knihy, kam už velká část čtenářů, znavených neustálým zabředáváním do klišé, jejichž zamýšlený podvratný podtón však nejde rozeznat, možná ani nedočte. Až příliš pozdě začíná být vyprávění obohacováno úvahami, které nesměřují jen k prázdným frázím.

Autor už v první polovině několikrát vytahuje téma mužnosti, avšak zmíní se o něm v počátku a nijak dál ho už nerozvádí. Jednou z prvních zajímavých situací je úvaha nad nošením ženy v náručí, ke které se dostáváme až na straně 125. Filip se zamýšlí nad historií těchto svých projevů chlapáctví, které často bezprostředně vedly k sexu:

„Nést ženu v náruči v každém případě znamená unést ji fyzicky, tedy mít na to sílu. Vedle vyjádření loajality je tedy náruč vyjádřením mužné síly.“ 

Zmocnění se ženy a mužská převaha jsou jedny z motivů, které pomáhají budovat závěrečnou pointu. Ta by dokázala být vyvrcholením nosného tématu celého románu, avšak za předpokladu, že by se k němu čtenář nedostal až na úplném konci.

Jedním z nejdůležitějších a nejvýraznějších momentů knihy je scéna, kdy se Bára rozhodne dát Filipovi k půlročnímu výročí hluboký orál. Postavy napodobují typické porno scény, ať už jde o absenci předchozí komunikace, nebo Filipovo převzetí veškeré kontroly a Bářinu odhodlanost ukojit Filipovu „potřebu“, jako by to byl jediný důvod její existence. Filip ale o celé situaci později přemýšlí jinak: jako o „použití ženy“, které vyjadřuje mužskou nadřazenost. Problém však tkví v Bářině iniciaci. Chtěla se snad nechat použít? Myslí si, že jsou scény z porna přenositelné do reálného života?

Přestože se o sebe Bára dokáže dokonale postarat, vydělává zřejmě víc než Filip a působí, že si současný život vybudovala na pevných základech, čím dál víc odhaluje svou část, která nekompromisně počítá s určitou formou budoucího partnera – identifikujícího se jako muž, pevného ve svých přesvědčeních jako ona a následujícího stejný náhled na svět. To se až komicky projeví, když Bára vyvolá spor kvůli tomu, že Filip nenabídl její kamarádce pomoc při nesení kola. Bára svou ideologii v tu chvíli shrne jednou větou: „Prostě nemůžu být s někým, kdo svojí holce nepodrží dveře.“

Filipovým závěrečným uvědoměním vrcholí i jeho myšlenkový střet s Bárou. Teprve v tu chvíli se konečně dostáváme k otázkám, které jsou položeny i v anotaci románu: co dnes znamená být mužem a ženou? Můžeme takové role ještě vůbec naplňovat? K tomu, co anotace slibuje, se však čtenář musí dlouze prokousávat. Motivy seznamování se přes Tinder, pandemických kulis a romantické lásky a porozumění, někdy přerůstající až do patetických scén, se tak stávají spíš nepotřebným prologem.

Váňa se v románu snaží uchopit jedno ze zásadních témat současné společnosti, kterému se v české literatuře zatím věnuje jen málokdo. Zamýšlená subverze však čtenáři dojde až příliš pozdě, podstatné motivy se utápějí v množství otřepaných frází a průměrných metafor a téma genderových rolí se scvrkává do závěrečné pointy, ke které se dostanou jen vytrvalí čtenáři.