Básnířka, dramatička a prozaička Kateřina Rudčenková (nar. 1976) získala v roce 2014 ocenění Magnesia Litera za básnickou sbírku Chůze po dunách. Letos byla nominována v kategorii prózy její novela Amáliina nehybnost, jež loni na podzim získala Literární cenu Reflexu. Nominace na Magnesii Literu ovšem není to jediné, co mají tyto dva tituly Rudčenkové společné – spojuje je také názvem zdůrazňovaný a textem tematizovaný pohyb, respektive jeho absence.

Výchozí situace novely představuje okamžik jakéhosi ustrnutí nedlouho poté, co se hlavní hrdinka, žena na půli cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou, dozvěděla o otcově smrti. Ten rodinu opustil během Amáliina dětství a nedostatek komunikace ze strany rodičů v dívce vyvolal pocity viny, jejichž pachuť se táhne až do dospělosti. Amálie sama vyhlíží fungující partnerský vztah a snad i zatím nenaplněné mateřství, ale její vize obvykle v konfrontaci s možnými protějšky selhávají. Hrdinka se proto vrhá do jakési dekonstrukce svých vztahů i sebe sama. Přestože se zpočátku zdá, že určujícím okamžikem je smrt otce, terapeutka, kterou Amálie vyhledá, upozorňuje spíše na nevyrovnaný vztah s dominantní a nepříliš empatickou matkou.

Ta jako by byla s Amálií propojená právě letenským bytem, kde se psala rodinná historie a s nímž má matka spojené traumatizující zážitky, v jejichž světle ztrácejí váhu jakékoliv Amáliiny případné problémy či nejistoty: „V hitparádě bolestí a životních ústrků si matka dopředu zamlouvá první místo vítězů.“ (s. 102) A přestože hrdinka byt zabydluje vlastními věcmi a vzpomínkami, místo jako by ji nadále paralyzovalo. S přesunem do nového bydlení sice Amálie svůj osud zdánlivě rozpohybuje, ale nefunkční vztah, udržovaný předchozích pět let, to nezachrání. A přestože s odhodláním cestuje po republice i do vytouženého Japonska, ke skutečné změně jako by stále nedocházelo a pocit neukotvenosti přetrvává. Dojem přešlapování na místě je posilován dělením textu na krátké kapitoly, které chvílemi působí jako sled volně provazovaných epizod s vracejícími se motivy, kde se hrdinka od popisu každodenních úkonů dostává k plynutí vlastních úvah a vzpomínek. Amáliiny pocity autorka zprostředkovává pomocí obrazů budovaných trefnými básnickými přirovnáními, ale přitom se sympatickou úsporností. Proplétá je s líčením událostí, jež protagonistka prožívá v sedmi sledovaných letech, a řidčeji i těch, za nimiž se vrací proti proudu času, nejčastěji při bilancování vztahů uvnitř rodiny.

Osnovu vyprávění potom alespoň v první části knihy tvoří muži v Amáliině životě, do nichž si hrdinka projikuje svoje představy o budoucnosti. Během řady komunikačních i jiných neúspěchů se od nadějí týkajících se mateřství zas a znovu vrací k vlastním rodinným vztahům, stereotypům, které se zapisují pod kůži, a kletbám přenášeným z generace na generaci. Amálie přitom stojí na vlastních nohou, nemá problémy s prací, může si dovolit cestovat, ale do okolního světa jako by stále tak úplně nezapadala. S tím, jak jí dochází se vztahy trpělivost a stále více se soustřeďuje na sebe, se začíná vtírat otázka, za jakých okolností se Amálie cítí skutečně viditelná. Chvílemi to působí, jako by teprve cizí oči měly potenciál přivést ji k životu a umožnit jí tak stát se součástí skutečnosti, kterou je obklopena.

Ona neviditelnost, která jako by hrdinku přiváděla na pokraj nicoty, se ukazuje také při pobytu v Japonsku v závěrečné části knihy, kdy se Amálie se sebedestruktivní vehemencí vrhá do dobrodružství, jímž vypravěčka svůj text graduje, ale které vzápětí tak trošku shazuje tvrzením, že „autorka tohoto textu vás občas záměrně klamala, co na tom“ (s. 143). Docela to koresponduje s ironickou polohou celého vyprávění, která se nicméně až do tohoto okamžiku realizovala uvnitř fikčního světa. Napětí opadne, Amálie se vrací do svého vlastního (nikoli rodinného) bytu a vlastně je stále tam, kde byla. Pohyb byl zřejmě dokonán, a to jak ten po vnějším světě, tak pohyb její vnitřní krajinou. Přestože se zdánlivě nic nemění, přece jenom dochází k jakémusi vyústění, možná právě ve chvíli, kdy Amálie zvenčí sleduje rozsvícená okna svého bytu a představuje si, že se sama stává cizíma očima.

Z hlediska čtenářského očekávání se tak možná závěrečný vypravěčský oblouk nebude jevit dostatečně rozmáchle či působivě a je jistě na místě se ptát, zda dokáže Amáliin příběh-nepříběh něčím překvapit. Ale díky literárním schopnostem Kateřiny Rudčenkové si ho můžete dosyta užít i tak. Obzvláště pokud máte rádi podobné hrdinky české prózy posledních let, rozčarovaně přešlapující na prahu nového tisíciletí, ať už pocházejí z pera Lucie Faulerové, Terezy Semotamové, nebo třeba Pavly Horákové. Rudčenková jejich plejádu obohacuje a ještě tak činí se schopností trefného básnického vyjádření a za použití ironie (zejména té sebereflexivní) i mnoha hudebních, filmových či literárních odkazů.