Alexandre Dumas byl francouzský prozaik 19. století, jehož jménem bylo podepsáno více než 600 literárních děl. Kolik jich skutečně sám napsal, se nejspíš nikdy nedozvíme, byl často pouze otcem myšlenky, kterou dále rozpracovali najatí pisálci v jeho „továrně na romány“. Spolu s dalšími stál také u zrodu fenoménu tzv. fejetonového románu, který vycházel na pokračování v novinách. Jeho nejznámější díla Tři mušketýři nebo Hrabě Monte Christo nacházejí stále nové příznivce i dnes, a to také díky četnými televizním a filmovým zpracováním.

Dirk Husemann (*1965) vzdává hold tomuto slavnému romanopisci tím, že z něj dělá hrdinu příběhu, pod který by se Dumas mohl s grácií podepsat. Alexandre je na vrcholu slávy, kterou si patřičně užívá rozmařilým utrácením za dobré jídlo a víno či stavbu vlastního zámečku, v jehož útrobách pilně píší námezdní psavci, aby bylo co vydávat a na čem dál vydělávat. S bodrou bezstarostností od sebe odhání věřitele, nevěstky, domáhající se peněz na nemanželské děti, a rozhořčené cenzory, stěžující si na nemravnost jeho románů. Žije přítomným okamžikem a od jednoho problému přelétá k druhému, aniž by slevil ze svého bohémství a hluboce zakořeněného přesvědčení, že ho z každé šlamastyky dostane jméno a věhlas. Když se jednoho dne ocitne v sevření dotírajících protivníků, využije zdánlivě spásné nabídky záhadného magnetizéra Etienna Lemaitra, který mu přislíbí nemalé peníze výměnou za tři amulety, jež si Dumasův otec přivezl z vojenského tažení do Egypta.

Dumasův rozmařilý životní styl finanční vzpruhu potřebuje, a tak slavný romanopisec nabídku přijímá, aniž by tušil, jaké nástrahy na něj čekají. Honba za amulety s výhledem na zisk se stává výpravou za pomstou, záchranou impérií i do jisté míry sebezpytující poutí, přinášející změnu hodnot. Dumasovou společnicí na cestách je hraběnka Anna von Dorn, mladá žena s vlastní zkušeností s Lemaitrem a pohnutou minulostí, která ji upoutala na invalidní vozík, ale zároveň posílila její železnou vůli.

Dialog napříč staletími

Husemann svého hrdinu nejen umně usadil do kulis jako vystřižených z Dumasova románu, ale také ho nechává si to uvědomit, když v příjemných hrátkách s textem Dumas dokonce hledá inspiraci pro své další kroky u vlastních literárních postav. Například přemítá, „[j]ak by se z této svízelné situace dostali Edmond Dantès nebo d’Artagnan?“ (s. 119). Husemann dokonce postoupil ještě o krok dále, a byť nevede s Dumasem přímý dialog, nechá se jím kritizovat: „V žádném z jeho četných románů nemusela nevinná oběť čekat na pomoc tak dlouho.“ (s. 262)

Psaní samo o sobě je tematizované a v románu je jednou z nejčastěji používaných zbraní v rukou dobra i zla. Dobrodruh z Paříže tak ukazuje, že napětí nemusí vyvolávat jen neustálé šarvátky a nebezpečí nečíhá na hrdiny pouze v podobě ostrého kordu nebo nabité pistole – i když také ona nejednou přijde ke slovu. Husemann si navíc vypůjčuje prvky i jiných literárních žánrů 19. a raného 20. století, nejen toho dobrodružného; například postava Lemaitra, obestřená nádechem nadpřirozena, představuje více než výmluvné pojítko s počátky fantastiky.

Román je rozdělen do tří částí, které čtenáře provedou několika evropskými městy i historickými událostmi, třebaže místy přizpůsobenými autorovým intencím. Stejně jako Dumas totiž dává Husemann přednost dramatické působivosti před historickou věrností – k čemuž se ostatně také v doslovu přiznává. Autoři historických románů v 19. století se dějinnými událostmi ovšem také nechávali volně inspirovat, spíš než že by se je snažili bezchybně zachytit pro budoucí generace. Časová osa, podle níž Husemann děj buduje a kterou na začátku každé kapitoly důsledně připomíná, je tak spíše ilustrativní. Čtenář přistupující k Husemannovu románu s tímto vědomím tak nemůže být zklamán nepřesností historických faktů, nýbrž okouzlen tím, jak autor dokáže imitovat tvorbu 19. století. S jednou nápadnou výjimkou.

Nečekaně výrazná hrdinka

Anna je v každém ohledu Dumasovým protikladem, a kde on se nechá unášet okolnostmi a osudem, ona rozhodně a nesmlouvavě určuje cestu. Je typem ženské postavy, která není přehnaně feministická, ale nefunguje tu ani jako pasivní objekt hrdinova zájmu. Na jednu stranu představuje ztělesnění bezmoci žen 19. století, které byly závislé na mužích kolem sebe – což ještě umocňuje fakt, že je upoutaná na invalidní vozík. Jenže na stranu druhou prokazuje inteligenci, vnitřní sílu a odhodlání, které jí pomáhají proplouvat mužským šovinismem, místy zastíraným jako galantnost, a dosahovat svých cílů. Z postav románu je vlastně nejzajímavější právě proto, že má hloubku, tvořenou různorodými vrstvami, a relativně propracovanou historii i psychologii.

Zbývající postavy – kladné i záporné – oproti tomu působí poněkud ploše, svou motivací nijak nepřekvapují a jejich psychologický vývoj je zanedbatelný. Drží se tak v mezích dobrodružného románu, v němž důraz spočívá na akci, která udržuje hrdiny v neustálém střehu, a na hluboké rozjímání vlastně nezbývá prostor. Navzdory daleké cestě, kterou hlavní hrdinové projdou, potkávají pouze omezené množství dalších postav, a ty, na které narazí, jsou většinou obdobou Čechovovy pušky, každý se stanovenou úlohou, po jejímž splnění scénu i představení opouštějí. Pozornost tak zůstává upřena na ústřední postavy, které kvapí z jednoho dobrodružství do druhého.

Jazyk jako dvojsečná zbraň

Napětí však podobný typ knihy vyvolá jenom ve čtenáři, který se blahosklonně nechá; vždyť je zřejmé, že hrdina nezemře při prvním, druhém ani třetím střetu s nepřítelem, zbývá-li do konce knihy ještě povážlivý počet kapitol, a stejně tak nikdo nečeká, že hlavní záporná postava bude při první příležitosti dopadena a její zlé úmysly překaženy. Jistou míru předvídatelnosti vlastní žánru Husemann vyvažuje brilantní prací s jazykem. Neotřepané metafory a obrazy dodávají románu svěží nádech, který dále umocňuje také lehký humor. Alexanderovu slávu převyšuje pouze jeho ego, což poskytuje četné příležitosti k pousmání.

Právě proto, že Husemann tak pečlivě pracuje s jazykem, jsou o to nápadnější občasné typografické a překladatelské nešvary, přestože nejsou bohužel v dnešní knižní produkci výjimečné. Zcela neodpustitelná je však v knize použitá citace z románu Tři mušketýři převzatá z internetového zdroje, který neuvádí překladatele (s. 64). Něco takového si může dovolit člověk píšící příspěvky na vlastním blogu nebo sociálních sítích, ale ne překladatel, resp. redaktor renomovaného nakladatelství, zvlášť když o česká vydání knihy není nouze a jediný krátký výlet do knihovny či trocha hledání na webu by jistě přinesly citaci pasáže, která by neupírala danému překladateli zásluhy.

Husemannův román získal v hlasování posluchačů stanice WDR v Německu titul „kniha roku 2020“. Potěší i náročnější čtenáře, ale zároveň zůstává lehce stravitelný i pro ty, kteří se nechtějí zaobírat drobnými nuancemi autorovy práce s jazykem a žánrem. Jenom milovníci historie (ne té literární) budou zklamaní, pokud by chtěli v Dobrodruhovi z Paříže hledat věrný obraz doby. K tomu však dobrodružné romány přeci jen neslouží, a tak to Dirku Husemannovi snadno odpustíme.