Moc nacistů sílí a nad Evropou se vznáší hrozba další války. V pracovně ředitele Louvru se schází skupinka lidí, která dostane nelehký úkol – připravit plán pro evakuaci uměleckých děl. Plukovník francouzské armády Pierre Delort zpočátku s přislíbením pomoci váhá, jelikož má za sebou příliš čerstvou zkušenost s tragickou evakuací muzea Prado při bombardování Madridu. Když však začne být zpochybňováno jeho protifašistické smýšlení a rozjitřené nálady Pařížanů se obrátí proti jeho nejbližším, odhodlá se nabídnout Louvru své služby. Tisíce uměleckých děl od malých obrazů až po mnohatunové sochy mají být rozvezeny po celé Francii a střeženy, dokud válečná hrozba nepomine. Pierre ví, že se Němci nezastaví před ničím, aby dosáhli svého; nejsou to však jen oni, kdo ohrožují úspěšnost celé operace. Rozličné lidské povahy a pohnutky, svéhlavá technika a nemilosrdné síly přírody dopadají na Pierra a jeho plány stejně nemilosrdně jako německé bomby ve Španělsku.

Německý spisovatel Dirk Husemann (nar. 1965) se rozhodl popisovat druhou světovou válku z netradiční perspektivy. Místo válečných polí a koncentračních táborů ukazuje politickou tvář války, kde má záchrana jednoho fašisty před rozvášněným davem ochránit celou zemi před útokem. Je to válka bez černobílých brýlí dějinného povědomí, které rádo škatulkuje a přiřazuje kolektivní vinu i kolektivní hrdinství celým národům. Husemannův román je příběhem jednotlivců, kteří vedou válku mimo bojovou frontu, ale o nic méně urputně. Jedná se o svěží zpracování tématu, které přináší překvapivou originalitu do záplavy děl věnovaných tomuto světovému konfliktu.

Umění jako symbol svobody

Román je složen ze tří dějových linií, jejichž prostřednictvím autor přibližuje hlavní motiv příběhu – svobodu. Pro dobrovolníky, kteří pomáhají s evakuací Louvru a následným střežením jeho pokladů, jsou umělecká díla symbolem svobody a spoluvytváří národní identitu. I ten nejprostší z nich si dokáže najít cestu k některému z předmětů a spatřit v něm své spojení s francouzským národem a díky tomu také víru v to, že dokud je umění v rukou Francouzů, nemohou se Němci prohlásit za vítěze. Souběžně probíhá dějová linie španělské uprchlické rodiny, která se uchýlila na francouzský venkov a složitě se vyrovnává se stigmatem svého postavení. V postupné asimilaci do tamního života a místy až idylickém líčení vzplanutí dvou mladých lidí mezi keříky vinné révy jako by autor nabízel náhled na všednost, za kterou se ve válce bojuje. A nemilosrdná honba německého důstojníka za ztraceným pařížským uměním představuje druhou stranu mince. Nejde jen o dobytí území, ale o pohlcení kulturního dědictví a s tím související zničení národa.

Autor se snaží jednotlivé linie proplétat vyváženě, v kontrastu k napětí udržovaném v pasážích věnovaných ochraně umění a honbě za ním však působí intermezza španělské rodiny místy jako zbytečně nabobtnalá vata, která příběhu ubírá na svižnosti. Občasné zvolnění tempa není nutně na škodu, ovšem dokola omílané „má mě ráda, nemá mě ráda“ může v kontextu díla působit nudně a děj to nijak zvlášť neposouvá.

Ideály a pragmatismus

Jinak ale Husemann se svými postavami pracuje velmi zdařile. Na jednu stranu zachovává konzistenci, na druhou jim neupírá psychologický vývoj. Rozpracovává charakter a pohnutky ústředních postav tak, aby jejich činy byly pochopitelné a zároveň ne zcela předvídatelné. Historii smršťuje do konání jednotlivců, souboj národů se stává soubojem důvtipů Pierra a jeho německého protivníka. Ideál jednoty národa zosobněný v ochraně umění, která svede dohromady lidi z různých vrstev společnosti s různým stupněm vzdělání, se rozpadá tváří v tvář zištnosti a egu. V závěrečném střetnutí kulminují i zásadní otázky proplétající se celým románem – je dědictví mrtvých důležitější než zachování života? Kam až by měl člověk zajít při ochraně symbolu svobody?

V porovnání s předešlým Husemannovým románem (Dobrodruh z Paříže) je téma i jeho zpracování o poznání temnější, což dokazuje autorovu schopnost přizpůsobovat svůj styl psaní. Kde byl Dobrodruh z Paříže hravý a dramaticky teatrální po vzoru Dumasových vlastních dobrodružných románů, je Kořist usedlejší a realističtější. Stále se však jedná o čtivé dílo, které dokáže přiblížit tíživou atmosféru druhé světové války i bez důrazu na bitevní vřavu a utrpení v koncentračních táborech.

Nepovedený závěr

Závěr románu působí trochu kostrbatě, jako by se autor nemohl rozhodnout, jak dílo ukončit, a nakonec se rozhodl hned pro několik ze zvažovaných variant. Především dopis je velmi zřetelným shrnutím dosud neuzavřených otázek, které se tímto kondenzovaným způsobem dočkají rozřešení. Čtenáře, kteří nemají rádi otevřené konce, to jistě potěší, na jiné však bude tato pasáž působit nevěrohodně a šroubovaně.

Poslední odstavce knihy jsou pak už zbytečně výraznou tečkou příběhu připomínající závěrečnou scénu nepříliš důmyslného filmu. Vzhledem k jinak originálnímu tématu a povedenému zpracování je takového přešlapu na konci románu dvojnásob škoda. Stejným způsobem také zamrzí nedostatečná redakční kontrola, po níž zůstaly v knize typografické chyby. Zvláště na začátku se vyskytují relativně často, později – snad s tím, jak je čtenář příběhem více pohlcen – jsou patrné méně.

Jak už je jeho zvykem, Dirk Husemann se na napsání románu pečlivě připravoval, a třebaže si některé historické události upravil, pro nezasvěceného čtenáře je i tak dílo do značné míry věrným náhledem na tuto část dějin. K jistým historickým nepřesnostem se autor ostatně sám doznává a v doslovu kromě toho také přidává několik dalších detailů, které poskytují románu cenný kontext. Husemann znovu ukazuje, že atraktivním může být i mnohokrát zpracovávané téma, pokud je uchopeno neotřelým způsobem. A druhá světová válka optikou milovníka umění rozhodně takovým originálním zpracováním je.