Johan Huizinga (1872–1945) byl vlivný nizozemský kulturní historik, známý v Čechách hlavně jako autor knihy Homo ludens, i když se mezinárodně proslavil už svou starší publikací Podzim středověku. Obě u nás byly publikovány už ve dvou vydáních a kniha Ve stínech zítřka dokonce třikrát.

Z Huizingova obsáhlého díla, čítajícího na dvacet položek, česky ještě zdaleka není dostupné vše, a asi nikdy nebude. Postupně jsou ale překládány další práce: po monografii Erasmus (OIKOYMENH, 2014) to naposledy byly eseje Nizozemská kultura 17. století, proslovené původně jako přednášky. Pokud v Podzimu středověku autor viděl pro pozdní středověk „ideál v burgundské rytířské kultuře“, pro období 17. století ho nachází v nizozemské měšťanské elitní kultuře. Obě díla také spojuje jistá nostalgie za nenávratně zmizelým světem: „Když byl svět ještě o polovinu tisíciletí mladší, měly všechny události v lidském životě mnohem ostřejší vnější kontury než dnes.“ Nizozemská kultura 17. století vznikala během 30. let, kdy se stále silněji vzmáhaly totalitní režimy, a vydána byla roku 1941 v době nacistické okupace. A právě u svých dávných předků autor hledal alternativu: příklad umírněné a nijak roztahovačné státní správy i životního stylu. V knížce tedy Nizozemce 17. století velebí za jejich (údajnou) prostotu a uměřenost, toleranci, mírumilovnost, silný a upřímný smysl pro spravedlnost, „nechuť k hnidopišství a k velkým slovům“. A také chválí jejich touhu po klidu, což ještě upřesňuje, aby bylo zřejmé, že jde v tomto případě skutečně o pochvalu: „Klid můžeme chápat jako velmi nízký, nebo velmi vysoký ideál, jenž buď hraničí s neřestí pomalosti, nebo vede k rozjímání nad věčností. Ideálem klidu nemusí být pouze pasivita. Nizozemsko 17. století bylo do značné míry aktivní díky obchodníkům, mořeplavcům, válečníkům a přičinlivým dělníkům a stavařům ve všech odvětvích podnikání i myšlení. Přesto již tehdy duch národa choval hluboce zakořeněnou touhu po příjemném klidu šťastného venkovského života s knihami a návštěvami přátel, jímž se kdysi nadchl Erasmus.“    

Současně ale cituje báseň jednoho dobového literáta-„neúnavného ducha“, který sepsal svébytnou tirádu proti spánku. Nakonec se s ním neochotně smiřuje s tím, že i spaní patří k životu: „Spánek pro mě není žádná legrace: Kdybych si vybrat moh‘, rád bych velice, abych spát nemusel. Fuj, to každodenní umírání, fuj, tupá smrt na polštáři, marnivé času mrhání, bez nějž bych se celý život rád obešel! Každopádně komu se to nelíbí…, ten se s tím smířit musí. Člověk nemůže žít napořád; životu patří i umírání.“

Dále autor vyzvihuje tehdejší nizozemskou čistotu domů a ulic, jež podle něj měla částečně i ekonomické odůvodnění. Souvisela prý s výrobou sýrů, při níž by i „sebemenší špína mohla zmařit několikatýdenní práci“. Byť se tehdy ještě o mikrobech nic nevědělo, všichni chápali, že maximální péči je třeba věnovat celému okolí. Úklid spojuje i s tím, že si Nizozemci vždy cenili věcí každodenního užitku a vnímali hodnotu všednosti: „Ve své vroucí zbožnosti si všech předmětů vážili jako darů božích a díky tomu se mohli radovat z jejich krásy a stálo jim za to o ně pečovat a čištěním, leštěním a vysprávkami je udržovat v zánovním stavu, až se z toho pro ně stala vášeň. Příhodně měli vždy po ruce vodu a díky vlahému vzduchu a větrům od moře se v ovzduší obvykle nedržel prach. Čistotnost souvisí se silně vyvinutým, hlubokým smyslem pro realitu, s přijímáním světa a věcí takových, jaké skutečně jsou… V čistotnosti se zračí jakási etická rovnováha, tak typická pro nizozemské pojetí zbožnosti.“ 

Johan Huizinga v knize vystupuje jako hrdý Nizozemec, jehož některá prohlášení mají podobu jakýchsi až tautologických proklamací: „Ve všem, co považujeme za esenci jeho tvorby, je Rembrandt skutečně synem své země a svého lidu. Rembrandtovi porozumíme prostřednictvím Nizozemska a Nizozemsku prostřednictvím Rembrandta.“ Autor se obrací k domácímu publiku, u kterého předpokládá sdílení znalostí, jež běžný český čtenář ovšem postrádá. Píše například o literátovi jménem Joost van den Vondel (1587–1679), který byl v letech 1950–1990 vyobrazen na pětiguldenové bankovce, ale v češtině knižně nevyšlo žádné jeho dílo a málokomu zde jeho jméno něco říká: „My, Nizozemci, jsme přesvědčeni, že Vondel patří k největším básníkům všech dob. Rovněž víme a akceptujeme, že svět ho nezná a ani ho nikdy znát nebude.“ Vzhledem k tomu je škoda, že kniha není vybavena českým doslovem a obsáhlejšími vysvětlivkami nizozemských kulturních a náboženských reálií, jako tomu bylo ve slovenském překladu Adama Bžocha Kultúra Nizozemska v 17. storočí (Európa, 2011). V české verzi čtenář najde jen několik málo aktuálních vysvětlujících poznámek.

Bžoch v doslovu také správně upozornil na to, že Huizingovo pojednání nizozemskou realitu poněkud idealizovalo, respektive velkoryse přehlíželo leccos z toho, co se do onoho „vylepšeného“ obrazu nevešlo. Především kolonialismus Východoindické a Západoindické společnosti včetně obchodování s otroky nebo slavnou „Tulipánovou horečku“ z let 1634 až 1637. Tyto jevy by silně protiřečily deklarované nizozemské mírumilovnosti (v prvním případě) a uměřenosti (ve druhém). Adam Bžoch zpochybňuje rovněž onu citovanou čistotnost: až do půlky 19. století se kupříkladu musela do nizozemských měst pitná voda dovážet. 

Celkově se ale jedná o čtivé dílo, v němž Huizinga „spojil historickou erudici s múzičností“ (A. Bžoch), načrtl živý portrét doby, v němž dokázal sugestivně evokovat vnitřní souvislosti mezi duchovností a materialitou. Když autor v závěru hledá pojmenování pro nizozemské 17. století, mělo by podle něj vycházet „ze dřeva a oceli, smůly a dehtu, pigmentu a tiskařské barvy, smělosti a zbožnosti, ducha a fantazie“. I když jde o práci slavného autora, musíme mít stále na paměti, že i klasik nám o předmětu svého zájmu, a v tomto případě zřejmě i lásky a vnitřní identifikace, prozradí jen to, co sám chce…