Nakladatelství H&H vydalo další překlad z díla proslulého holandského historika Johana Huizingy (1872–1945). Profesor univerzity v Leidenu u nás není neznámý – ještě před druhou světovou válkou vyšly česky Stíny zítřka (1938), počátkem sedmdesátých let byla tato kniha vydána znovu a krátce nato i studie Homo ludens (česky 1971) – skvělý sociologicko-kulturní esej sledující kořeny kultury k fenoménu hry. Podzim středověku, který v překladu Gabriely Veselé vychází nyní, Huizinga napsal v roce 1919 jako své vůbec první významnější dílo a už jím si získal obrovský světový věhlas.

Kniha je koncipována jako velkolepá mozaika, aniž by měla nějakou ústřední, jasně položenou tezi. Autor se zaměřuje na období 14. a 15. století, a to zejména na oblast dnešní Francie a států Beneluxu. Podzim středověku, byť dílo dnes bezesporu klasické, není tradiční historická kniha. Huizinga se nijak nesnaží zakrýt svůj zájem především o kulturu doby, a tak to, co se tradičně chápe jako historické události (války, bitvy, ekonomika), je odsunuto do pozadí ve prospěch výtvarného umění (např. proslulých Tanců smrti či vlámského malířství), literatury (kurtoazní lyrika hlavně francouzské provenience) a dalších povýtce kulturních fenoménů, přičemž autor s gustem akcentuje bizarní, až groteskní stránky lidské přirozenosti. Zde nutno dodat a zdůraznit, že tyto aspekty pozdně středověkého života nejsou autorovi jenom nějakým dokladem o „mentalitě“ doby – kulturní úkazy jsou čtenáři předkládány samy o sobě, přičemž cílem není je nějak „vysvětlit“ a zahrnout do celkového rámce, nýbrž právě prezentovat v mozaikovitosti (kniha je plná fragmentárních citátů), jež bude zrcadlit realitu popisovaného.

Historie v impresionistickém hávu
Hlavními rysy 14. a 15. století jsou Huizingovi rozmanitost a intenzita: „Stále přítomné kontrasty a pestrost vtíravých forem dodávaly každodennímu životu půvab, vášnivou sugestivní sílu, která se projevuje v oné kolísající náladě, hrubě rozpustilé, drsně kruté a niterně dojaté...“. Právě ony, a nikoliv epochální zlomy či proměny společnosti, určují jak výběr citátů, tak zaměření autorova pohledu. Metodou i vyzněním připomíná Podzim středověku, nepochybně inspirovaný dílem Jacoba Burckhardta, impresionistický obraz – citlivá kombinace barev, jakkoli zblízka disparátní, vytváří při pohledu z odstupu dojem rozmáchlého gesta, jímž jsou aspekty pozdně-středověké kultury zachyceny ve vší své kráse a neredukovatelnosti na psychologické či sociologické vše-vysvětlující kategorie. Takto koncipovaná kniha pochopitelně ani nemůže být chladně objektivní – Huizinga nikde nezastírá silnou elegičnost svého díla, jež je nostalgickým povzdychnutím za nenávratně zmizelým světem, a to už od první řádky: „Když byl svět ještě o polovinu tisíciletí mladší, měly všechny události v lidském životě mnohem ostřejší vnější kontury než dnes.“

Dějepisectví a literatura
Je nasnadě, že při výše uvedených aspektech bude kniha mít velice blízko k literatuře. A skutečně, Huizinga je excelentní stylista, skvělý vypravěč a více než zdařile dokládá to, co později bude tolik zdůrazňovat Hayden White, totiž iluzívnost oné distance historiografie od fiktivní literatury. Huizingovo rané dílo je tolik přesvědčivá kniha právě díky svým literárním kvalitám a citlivému souznění obsahu a formy.

Podzim středověku je úžasná, epochální kniha a je moc dobře, že jsme se jí konečně dočkali v českém překladu. Jenom škoda, že když už nakladatel vydával takovéto dílo, neopatřil je alespoň stručnými informace o autorovi – jistě by je nejeden čtenář uvítal.