Když se ve šlechtické japonské domácnosti schylovalo k porodu, byli zváni nejrůznější rituální specialisté: slavní buddhističtí mniši, asketové horského náboženství zkušení v exorcismu, jin-jangoví věštci, astrologové a ženská média. Všichni se měli modlit za blaho a bezpečný porod dítěte. Přítomni byli také lékaři a porodní asistentky. Dnes jsou většinou přítomni zástupci hlavně posledních dvou profesí, a často do podoby porodu mluví také právníci. Což ukazuje nejen to, jak se chápání porodů v průběhu staletí proměňuje, ale hlavně že jde o komplikovaný akt, který má mnoho úrovní a dá se popisovat z perspektivy řady odlišných disciplín. Zástupci několika z nich, sociální a kulturní antropologie, etnologie a porodní asistence, se sešli v knize Porod v proměnách času, aby některé z těchto mnoha aspektů přiblížili. 

Kniha rekapituluje, jak silně se různé kultury liší v tom, od kdy je lidský plod pokládán za plnohodnotnou lidskou bytost, kupříkladu pro Tibeťany život „nezačíná narozením, ale spíše početím“. Řeší se v ní také různé způsoby „zacházení“ s novorodičkou i novorozencem, a to i v případě, že se narodí mrtvý nebo během porodu zemře. Pro křesťany byl ovšem důležitý křest, a pokud se nestihl, nemělo se pro tyto nekřtěné novorozence naříkat. Takové děti byly pohřbívány na rozhraní hřbitova nebo ke hřbitovní zdi, někdy rovněž „pod okap střechy kostela, kdy stékající voda měla umožnit jakýsi dodatečný křest“. V dobách, kdy byla perinatální mortalita vysoká, ženy tradičně věřily, že duše mrtvého dítěte se okamžitě stává andělem, jehož budoucí štěstí bylo zajištěno a který později vítá duši své matky po její smrti v nebi. Některé matky se dokonce chlubily počtem „svých“ andělíčků. Na takovouto interpretaci dnes ale většina matek na Západě nepřistoupí. Aby pro ně potrat nebo narození mrtvého dítěte nebylo celoživotním traumatem, doporučuje kniha rituály, jak se s mrtvým potomkem důstojně rozloučit, případně si na něj nechat nějakou památku. Vytvářejí se například tzv. memoryboxy, do kterých se vkládají dvě malé hračky, které jsou v době rituálu rozloučení umístěny k dítěti. Poté je jedna hračka ponechána dítěti a druhou si na upomínku nechávají rodiče. 

Recenzovaná kniha volně navazuje na sérii publikací o lidském těle, z nichž už Tělo 2.1. Bolest v proměnách času a kultur (Pavel Mervart 2019) podnětně pojednalo o porodech z hlediska vnímání bolesti. Píše se v ní, že stejně jako existují ženy, které porod prožijí s výrazem blaženosti ve tváři, jsou i takové, pro které je skutečně trnitou cestou. Na příkladech mimoevropských kultur se v ní ukazuje, že tamní ženy často rodily samy tam, kde je porod zastihl, či odcházely stranou od komunity do lesa či vysoké trávy, a že „jejich porody byly zřejmě téměř bezbolestné“. Na Havaji si prý domorodé ženy myslely, že bělošky u porodu křičí prostě ze zvyku. Na Samoi byl nářek či svíjení rodičky považován za společensky nepřípustné chování. A už i v našem kulturním prostoru existují průkopníci hnutí pro přirozený porod. Podle nich by porody měly probíhat více instinktivně a intuitivně, a pak prý může být ne bolestivý, ale dokonce „extatický“.

Porod v proměnách času dále rozvíjí téma kulturní rozmanitosti. I když je porod nepochybně univerzálním fyziologickým procesem, který nás spojuje se zvířaty, na jeho průběh silně působí kulturní podmínky a hodnoty. Právě ty z něj činí na kultuře závislý jev, v různých kulturách se totiž setkáváme s rozličnými názory o správném průběhu porodu, zacházení s rodící osobou i potomkem. (Neboli „porod je intimní a složitá transakce, jejíž téma je fyziologické a jejíž jazyk je kulturní“.). Ženy tedy mohly rodit vkleče (Mongolky), vsedě (Austrálky), vleže (na Sumatře), u kůlu (Černonožci), na židli (Osmané), v dřepu (starý Egypt). Nebo i v manželově náručí (Lakotové), zatímco leckde jinde byla přítomnost mužů zakázána. Případně manžel, který asistoval při porodu, nesměl vstoupit do žádného cizího domu ve vesnici, dokud se jeho „kontaminace“ nevyřešila očistným rituálem.

Jinde to dokonce vypadalo tak, že manifestačně „rodili“ muži. V recenzované knize, v kapitole Když muži rodí: fenomén couvade čili kuvade (kuvády) v proměnách času, to dokumentuje Martin Rychlík – muži předváděli imitované těhotenství i porod: „V Biskaji ženy vstávají ihned po porodu a věnují se domácnosti, kdežto manžel ulehne do postele, vezme k sobě něžného tvora a přijímá blahopřání sousedů.“ S čímž souvisely četné rituály, jež měly dle některých teorií ochránit oba rodiče i dítě od zlých sil a připravit je na nové sociální role. Nebo mělo jít o výraz mužské závisti, totiž že otcové záviděli partnerkám jejich mateřství a chtěli deklarovat: „Podívejte, já jsem pravý rodič.“ Jiní hledali vysvětlení v tom, že otcové špatně snášeli, že byli během faktického těhotenství svých partnerek opomíjeni, takže se snažili „přitáhnout k sobě pozornost“. 

Podobná praxe se přitom v náznacích dochovala do relativně nedávné doby i v Evropě, a to v podobě různých lidových zvyků. Třeba v Durynsku ještě před sto lety věšeli „na ochranu před démony mužskou košili na okno šestinedělčiny světnice“, anebo jinde, kde si ještě rozbolavělá rodička při první cestě ven „z kouta“ brávala na sebe mužovy kalhoty. Ale Rychlík naznačuje, že cosi podobného můžeme najít i dnes v podobě nevědomých psychosomatických symptomů, o kterých se obecně mluví jako o „couvade syndromu“. Těmto „kuvadickým“ stavům více podléhají otcové, kteří s budoucími maminkami projevovali takzvanou „kompatii“ (bezprostřední sdílení stejné emoce s druhým), v důsledku čehož i oni častěji tloustli, měnily se jim chutě a trpěli nadýmáním. Tentokrát už tedy nejde o odlákávání zlých duchů nebo inscenované „přivlastnění si“ aktu rození, ale o produkt intenzivního vciťování. „Ono záhadné pouto mezi oběma nastávajícími rodiči nezmizelo ani po tisícovkách let“, jen se proměnilo, konstatuje Rychlík. 

Podotkněme, že do knihy přispěli dva muži: jeden hrdě zdůrazňuje, že byl osobně přítomný u porodů všech svých čtyř dětí (i když netvrdí, že by sám měl předtím těhotenské příznaky); druhý s uctivou distancí konstatuje, že z pozice muže není schopný postihnout podstatu porodu a proces jeho prožívání, protože zůstává jen vnějším pozorovatelem. I v tomto směru je tedy zachován pluralistický přístup. 

Závěrečná kapitola o „sociálním porodu“, která chápe porod čistě metaforicky, v knize působí trochu neústrojně. A naopak si umíme představit, že by k tématu mohli být přizváni i odborníci z mnoha dalších disciplín. Oborově pestřejší je v tomto smyslu kniha V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity (SLON 2007), která se ale více týká obecně mateřství než samotných porodů. 

Tématem porodu někteří myslitelé opovrhovali, viz výrok připisovaný například svatému Augustinovi, že se „rodíme se mezi výkaly a močí“. Kniha Porod v proměnách času ale ukazuje, že jde o fascinující téma, které se nás nejen každého osobně týká (což je banální zjištění), ale zasluhuje i další interdisciplinární výzkum. A také důrazně připomíná, že bychom porod neměli redukovat na jeho fyziologický základ, ale pěstovat si kolem něj, ať už se zdaří či nikoli, vhodné rituály, ovšem přizpůsobené dnešní době.