Poruchy příjmu potravy, skalpování, záměrné a chtěné modifikace těla jako vyřezávání stálých otvorů skalpelem, rozdělování jazyka na dvě části či vytváření špičatých „elfích“ uší. Sémiotizace oddělených částí lidských těl a jejich autonomní působení, například umělých ženských nohou vystavených ve výkladních skříních, působících podle Marshalla McLuhana jako „silové páky k ovládnutí mužské obecenstva“. I to jsou témata, která figurují v publikaci Tělo 2.0: Hranice těla a podoby bolesti, jež volně navazuje na titul Tělo: Čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat. Kapitoly sjednocuje téma bolesti a překračování hranic lidského těla, obě knihy pak editor Martin Soukup.

Já versus biologie

Kniha ukazuje, že tendence zasahovat do schématu našich fyzických schránek není nijak nová a že třeba skalpování, které mají mnozí spojeno jen s indiány, bylo rozšířeno v mnoha světových kulturách a cizí nebylo ani Evropanům. Podle Martina Rychlíka „pár století poté, co se z evropských zemí tato praxe vytratila, začala Evropany překvapovat v Novém světě“. Vykonávala se ovšem na nepřátelích a byla vnímána jako zostuzení; vysoce postaveným zabitým jedincům byl proto před pohřbem někdy dodán jakýsi „náhradní skalp“ z koňských žíní. Následující články se už týkají soudobých modifikací dobrovolných, k nimž ostatně najdeme řadu analogií u různých etnik po celém světě.

Text o mentální anorexii a bulimii experimentálně dokládá nijak překvapivou skutečnost, že dané pacientky vnímají své tělo zcela nerealisticky, a přitom je pro ně něčím, co stojí „vně“, s čím mají problém se identifikovat. Každý kilogram je pak pro jejich sebepojetí veledůležitý, právě on určuje míru jejich sebeúcty a osobního pocitu štěstí.

Další příspěvky tělo představují jako projekt, na němž je nutné stále pracovat. Jedinci vyznávající tuto filozofii se řídí mottem „Nejsem moje biologie“. Důvody k úpravě jsou různé: estetické, občanské (vyjadřující politické postoje) i požitkářské – hlavním cílem může být kvalitnější sex (v případě silikonově speciálně vytvarovaného penisu alespoň pro partnerku). Jiní experimentátoři například touží přiblížit se (nejen vizuálně) zvířeti, další si do sebe nechávají zabudovávat digitální implantáty, a začínají se tak spíše přibližovat robotům, i když to mohou prožívat v duchu magie a nadpřirozených kouzel, tedy že jejich těla získávají až „čarovnou moc“. (V pražském prostoru Paralelní polis prý při jedné příležitosti podstoupilo implantaci asi čtyřicet lidí najednou.) Odvrácenou stranou života těchto nadšenců je ovšem to, že nemalou částí společnosti mohou být vnímáni – mírně řečeno – nevstřícně. Kniha zaznamenává i příběh muže, který se zbavil většiny šperků a ozdob, jimiž bylo jeho tělo propícháno a prošito, a ze scény „body modification“ se stáhl, protože už dále nesnesl neustálé tajné focení na mobil a pokřikování, že vypadá jako zrůda.

Všichni jsme kyborgové

Kniha poukazuje na to, že různá umělá vylepšení dnes jako součást sebe sama přijímají důchodci a lidé nemocní či po úrazu – a také umělci, kteří rádi experimentují. Diskutován je i koncept kyborga a jeho vymezení: podle jednoho jsou i počítače rozšířením našeho těla, a v tom případě jsme dnes kyborgové prakticky všichni.

Směrem do kyberprostoru se v příspěvku Neomezené hranice těla vydal i zmíněný Martin Soukup. Otázku, jak se do virtuální reality promítá, nebo se v ní naopak ztrácí naše tělesnost, probírá na rovině sociologických a filozofických koncepcí, stejně jako děl sci-fi. Zmiňuje například australského umělce a robotika Simona Pennyho (nar. 1955), podle něhož virtuální realita závažným způsobem přispívá k dualismu „duše a těla“, je to podle něj „jasné pokračování racionalistického snu o odtělesněném vědomí, součásti dlouhé západní tradice popření těla. Augustin je patronem kyberpunkerů.“

Podle dalších teoretiků naše virtuální těla „nepotřebují jíst, pít, močit, kálet, netrpí nemocemi, jsou nesmrtelná“. Rozvíjí se tak vize „pohybu“ kyberprostorem bez přítěže biotěla. Tuto představu ztělesňuje stereotypní obraz bledého a podvyživeného geeka, jenž tráví většinu života v kyberprostoru. „Bytí v kyberprostoru však uvolňuje uživatele moderních technologií z pout biologických základů tělesnosti jen částečně,“ připomíná Soukup. Margaret Morseová ve slavné studii What do cyborgs eat? (Čím se živí kyborgové?, 1994) upozorňuje, že i v kyberprostoru nabýváme tělesné zkušenosti. Koneckonců i geek potřebuje odpočinek, jíst, pít i vyměšovat. „Karteziánský sen o odtělesněné mysli tak zatím nelze završit,“ soudí autor.

U otázky, kdy roboti získají vlastní emoce, jež je experimentálně zatím těžko ověřitelná, se Soukup uchyluje především k fikci: k filmové sérii Terminátor a k textům Philipa K. Dicka, v nichž je hranice mezi člověkem stále více znejasňována a rozmazávána, takže v závěru kapitoly i sám autor studie v nadsázce zapochybuje o své lidské podstatě: „Hlavní hrdina Rick pracuje jako nájemný lovec androidů, kteří utekli svým majitelům z Marsu. K jejich odhalení používá sofistikovaný test Voigt-Kampffovou stupnicí, která se zaměřuje na schopnost prožívat a vyjadřovat emoce. V důležitý moment aplikuje test u jednoho výrobce androidů na Rachael Rosenovou, která alespoň podle jména patří k rodině majitelů firmy. Test nakonec odhalí, že je androidka, které naprogramovali paměť tak, aby neměla o svém statusu androidky ponětí. Mám pochybnosti, rád bych si nechal udělat Voigt-Kampffův test.“

Jediný modifikující se živočich?

Kniha je žánrově pestrá: najdeme v ní text suše shrnující statistické výsledky výzkumu, životopisná svědectví soudobých českých „modifikátorů“ i esej přecházející v závěru částečně v beletrii. Některé z tezí nejsou v knize dostatečně zdůvodněny (například že se z jídla v současnosti stalo větší tabu, než jakým kdy byl sex), ne všechny příspěvky jsou čtivé. Celkově ale Tělo 2.0 záslužně poodhaluje aktuální téma současnosti, protože je velmi pravděpodobné, že se škála nejrůznějších tělesných úprav či technologických vylepšení a doplňků bude dále rozhojňovat, a je proto důležité promýšlet důsledky takového vývoje a také znát motivace jeho průkopníků. Jestliže v minulosti tyto úpravy byly zvláště u domorodých kultur dány příslušností ke konkrétnímu etniku, dnes jsou individualizovanější, stávají se naopak prostředkem, jak deklarovat příslušnost k subkultuře či komunitě, k níž jedinec tíhne nebo kterou si zvolil.

Lidem, kteří tolerují maximálně náušnice v uchu, to může nadále připadat „nepřirozené“, až úchylné, ale asi je lepší si na to postupně zvykat a vnímat možnost zvolit si podobu vlastního těla jako další z potencialit, kterou člověk – coby věčně nehotový tvor – má. Ostatně, jak jsme zmínili, někteří lidé sami sebe natrvalo „předělávají“ do podoby přerostlé ještěrky, leoparda či papouška, což recipročně ještěři ani šelmy nedělají. Ovšem třeba některé chobotnice pro vlastní ochranu dokážou přechodně imitovat vzhled jiných mořských tvorů, mnohá zvířata používají nástroje, tedy v jistém smyslu prodlužují a uměle zdokonalují sama sebe, a některá se umějí rozpoznat v zrcadle. Jisté druhy krabů si podle etologa Evžena Kůse zdobí krunýř trsy mořských sasanek, ve stylu „čím barevnější, tím lepší“, jiní krabi se snaží získat přízeň své vyvolené jakýmisi „kyticemi“ z chaluh, což je chování, které nám může svým způsobem evokovat vědomé lidské modifikace, ale těžko říct, jak moc o nich krabi přemýšlejí a nakolik jednají instinktivně. U dravců – orlosupů bradatých – se ovšem setkáváme s tím, že obě pohlaví si jinak bílé peří na hrudi potírají červenou hlinkou. A ptáci se zvláštním jménem „momoti“ (oficiálně pilani černolící) si zvláštním způsobem vyštipují konce dlouhých ocasních pírek, takže vzniká jakýsi praporek, který viditelně vlaje a může sloužit k vzájemné komunikaci. Člověk tedy zřejmě není jediný živočich, jenž své tělo vědomě přetváří, mění a vytváří pro něj avatary, a v tomto smyslu tedy nemusí jít o nic „protipřírodního“.