Literát a filozof Ladislav Klíma se v jednom z citátů, jimiž začíná každá kapitola knihy o fenoménu, který nehledě na dynamické proměny tohoto světa přetrvává a stále zůstává opředen mystériem, zamýšlí: „Jakým bídákem je svět, v němž je vůbec možná – sebevražda.“ Jak se stane, že strach ze smrti najednou podlehne strachu ze života a pud sebezáchovy ustoupí touze po sebezničení? I když je sebevražda evergreenem novinových článků, vědeckých studií i beletristických příběhů, dlouho o ní nevznikla kniha, která by tento jev pojednala komplexně, s nutnou dávkou vědecké závažnosti i čtenářské přívětivosti zároveň. Dávné mlčení nyní prolamují Ti, kteří se rozhodli.

Autoři knihy jsou špičkoví znalci soudního lékařství a etnologie – oborů, které by se za jiných okolností zřejmě jen těžko setkaly. Miroslav Šafr z Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové se sebevraždy prostřednictvím své práce dotýká téměř na každodenní bázi. S využitím celé škály dalších disciplín hledá odpovědi na otázky: Kde? Kdy? Jak? a částečně rovněž Proč? Etnoložka Alena Lochmannová z Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni zase sebevraždu dlouhodobě pozoruje jako kulturní univerzálii v různých historicko-společenských kontextech a na onu záhadnou otázku po příčině zkouší odpovědět z pozice samotných sebevrahů i jejich blízkých.

Netradiční spojení exaktnosti soudního lékařství a narativního charakteru etnologie podtrhuje celkovou všestrannost hledisek, z nichž je v knize fenomén sebevraždy prezentován. Navýsost složité téma tak nevybízí k jednoznačným soudům, zároveň ale díky jasné strukturaci a srozumitelnému výkladu neodrazuje od pokusů o jeho pochopení. Kniha má tři hlavní části. První a největší z nich – Umění zemřít vlastní rukou – umožňuje sebevraždu důkladně posoudit prizmatem široké škály oborů. Dozvídáme se zde o historických a kulturních kořenech sebevražedného jednání, proměně náboženských postojů k tomuto činu, typologii sebevražd, motivech i způsobech provedení s ohledem na uvažování samotných sebevrahů. První část uzavírá rozsáhlá obrazová příloha snímků z místa činu, v jejichž případě by se však dalo polemizovat, zda knize ještě dodávají relevantní informační hodnotu, anebo spíše vzbuzují nežádoucí rozruch.

Další dvě části knihy mají užší vymezení. Dominantou kapitoly Umění pochopit jsou autentické rozhovory s koronery, policisty a soudními lékaři. Jelikož do knihy nebyly převzaty jejich kompletní přepisy, ale konkrétní pasáže roztříděné dle jednotných témat, celá tato část působí velmi čtivě a zároveň informativně. Profesní odměřenost vypěstovaná dlouholetými zkušenostmi se zde mísí s vědeckou zvídavostí a čistě lidskou empatií, což opět umožňuje nahlížet sebevraždu z více než jednoho zorného úhlu. Poznat ji prizmatem samotného sebevraha nabízejí především dopisy na rozloučenou, jež většinou zůstávají veřejnosti skryty, avšak pro komplexní chápání tak kategorického rozhodnutí mají nedocenitelnou hodnotu. V knize je dopisům věnována celá třetí část Umění rozloučit se, kde se hovoří o jejich výpovědní hodnotě, metodologii zpracování i krkolomné cestě, kterou mnohdy urazí od autorů k adresátům. Rovněž tuto kapitolu doplňuje rozsáhlá obrazová příloha s anonymizovanými skeny dopisů na rozloučenou v jejich původní podobě. Některé úryvky byly zakomponovány také do samotné kapitoly, kde mají díky doplnění o kontext větší výpovědní hodnotu.

Podobně dochází i na některých dalších místech k parafrázování či opakování stejných informací, což může být s ohledem na mimořádný rozsah knihy chápáno jako užitečné, zároveň to však může naznačovat nevyužitý potenciál pro syntézu některých poznatků. Jako příklad uveďme prolínání kapitol Tradované nepravdy a polopravdy s podkapitolou Proč? nebo nápadnou podobnost podkapitol Jak?, Kde?, Proč? s podkapitolou Sebevražedné indicie. 

Zmiňovaná monumentálnost knihy, ale také ponurý přebal a tajemný název již na první pohled signalizují nutnost určité čtenářovy připravenosti pustit si její těžké téma do života a dát mu i v dnešní nelehké době přednost před něčím veselým. Odvaha všech takových čtenářů je však zcela zaslouženou poklonou odvaze autorů, kteří se rozhodli toto dílo vytvořit i s vědomím, že se zde sebevraždu nepodaří jednoznačně vysvětlit ani poskytnout spolehlivou prevenci. Na více než 600 stranách se jim však povedlo nabídnout brilantní výběr z pestré palety badatelsky podložených a empiricky ověřených poznatků, které vytvářejí jakousi vědomostní hradbu před tendencí hledat na složité otázky jednoduché odpovědi. Někomu se sice po přečtení může zdát, že je od pochopení ještě dál než předtím, ale snad právě díky tomuto povědomí o komplexitě problematiky sebevražd můžeme s větší vyrovnaností přistupovat k těm, kteří se rozhodli, ale hlavně se stát vnímavějšími k těm, již se třeba právě rozhodují…