Adam, profesor historie žijící v Paříži, se v nečekaném telefonátu dozvídá, že jeho přítel z mládí brzy zemře. Murád, s nímž roky nepromluvil, a kterého proto nazývá „někdejším přítelem“, by si přál, aby si ještě stihli pohovořit a snad i vysvětlit nedorozumění, jež je rozdělila. Po krátké úvaze se Adam rozhodne přání umírajícího vyhovět – a po pětadvaceti letech tak ještě týž den vstoupí do země, již na prahu občanské války opustil.

Hovor s Murádem už nestihne. Cestu do rodné země plánoval jako co možná nejkratší, ale na popud vdovy Tanii, která chce uspořádat sraz za účelem uctění Murádovy památky, se z ní nakonec stane cesta ke starým přátelům, k místům spojeným s dětstvím, k vlastním kořenům. Protagonista tak podniká nostalgický návrat do mládí, v němž byli s Murádem a dalšími jako nerozlučitelní intelektuálové různých původů i vyznání schopni klábosit do ranních hodin o politice a svobodě a toužili po lepším světě.

Náboženství národní identitou

Francouzský autor libanonského původu Amin Maalouf napsal svůj osmý román Zbloudění už v roce 2012. V českém překladu nicméně vyšel až loni, a to v překladu Jana Petříčka. 

V tomto románu se Maalouf, člen Francouzské akademie a nositel Goncourtovy ceny z roku 1993, na rozdíl od svých předchozích knih neuchyluje do dávné historie, ale naopak míří k té vlastní: v silně autobiografickém díle vypráví o svých vrstevnících ze země na Blízkém východě. Cestu podniká hlavní hrdina románu na jaře roku 2001, což poskytuje autorovi možnost rozjímat nad stavem tamního společenství před událostmi po jedenáctém září.

Maalouf v knize onu zemi návratu nespecifikuje přímo jako rodný Libanon, nýbrž mluví o Levantě; v užším smyslu by tím mohl myslet region východního Středomoří, v širším pak Orient jako takový. Situování příběhu do ne tak jednoduše definovatelné Levanty je evidentní záměr, ve svých úvahách se totiž hrdina Adam obrací k širšímu arabskému společenství, dle jeho slov „poraženému lidu, poražené civilizaci“. Válečné události Adamova mládí se nicméně překrývají s obdobím občanské války, jež vypukla v Libanonu v roce 1975, ukotvení dějiště v rodné zemi je proto jasné. Pro širší úvahy o proměně společnosti, vztahu mezi Západem a Východem a posunech role a vnímání náboženství to však nemá zásadní význam. 

Adam je historik, archivář, a ve svém zápisníku proto pečlivě a postupně vrší vzpomínky a přepisuje uschované dopisy z mládí. Maalouf tyto rozvláčné sentimentální popisy Adamových vzpomínek na naivní mládí a ideály v ich-formě umně vyvažuje hrdinovou současností. V té pak er-formou líčí snahu obnovit někdejší styky a staré přátele pozvat do rodné země. Jenže ani Adam, muž přísných morálních hodnot a „francouzštější než Francouz“, není tak zcela bez viny, a je proto nucen obracet se i k vlastnímu svědomí. 

Rozbouřená Levanta

Role Adama, a přeneseně tedy i autora samotného, je zejména pozorovatelská: ve svém vyprávění zaznamenává zejména vzpomínky na ostatní vrstevníky, kterým dospívání přerušila občanská válka. Kniha určitým způsobem reflektuje specifické postavení Libanonu jako země imigrantů z mnoha okolních zemí, jak již ale bylo uvedeno, uvažuje v podstatě nad celým arabským regionem.

Ostatně i okruh Adamových přátel odráží bohatou strukturu tamní společnosti: ať už jde o Sémiramis původem z Egypta, žida Naíma, nebo samotného Adama, arabského křesťana. V hovorech či korespondenci s přáteli autor přeneseně rozjímá nad událostmi, které rozvířily a destabilizovaly tento region, o dopadech založení státu Izrael i o proměně role náboženství, jež podle něj často slepě „nahrazuje morálku“ a „společenstvím věřících nahrazuje národ“. Otázka morálky a etiky na pozadí války je dalším klíčovým tématem, ostatně životní cesta zesnulého Muráda vedla přes ošemetné spřátelení se s cizí bojovou frakcí, která mu později vynesla význačné politické funkce a bohatství – a také rozepři s Adamem. Má ale emigrant, jenž zemi v kritické době opustil, právo někoho soudit?

Přestože kniha reflektuje končící dvacáté století, Maaloufovy úvahy nad vinou či nevinou Arabů, otázkou kulturní identity či vlastních kořenů jsou nadčasové a hlavně nejsou povrchní. Stejně jako jeho protagonista se nestaví na žádnou stranu a snaží se kriticky nahlížet na obě dvě. Maalouf ostatně z rukou prezidenta Macrona obdržel řád za zásluhy za budování mostů mezi Východem a Západem; pro Zbloudění je porozumění oběma světům stěžejní. 

Celý silně nostalgický román, který je psán rozmáchlou, ale lehkou rukou, jako by dokázal čtenáře přenést i do jiného tempa plynutí času – v dnešním zrychleném světě, preferujícím úspornější vyjadřování, působí kniha jako jakési pozastavení, klidné přemítání nad nedávnou historií. Jak hlavní hrdina Adam sám uvádí, jde zkrátka více o putování v čase než v prostoru. Proto Maalouf příběh nabízí v různém podání, totiž z perspektivy válečných emigrantů, ale třeba i těch, kteří ve vlasti zůstali. Bilance jeho vlastního svědomí a zkušeností nám může pomoct o něco lépe porozumět rozbouřeným regionům Levanty.