Francouzský historik, novinář a romanopisec libanonského původu Amin Maalouf je ve světě známý svými historickými romány, zvláště epickými příběhy Léon l’Africain (Leo Africanus), Samarcande (Samarkand) a Goncourtovou cenou ověnčeným románem Le rocher de Tanios (Taniosova skála). Až po téměř třiceti letech spisovatelské kariéry se rozhodl literárně vyjádřit k době současné a ohlédnout se za událostmi, jež v mládí osudově zasáhly do jeho života: občanská válka a emigrace, k níž se uchýlil brzy po začátku války roku 1975 (oficiálně byla prohlášena za skončenou roku 1990). Do velké míry autobiografický román Les Désorientés vydal roku 2012 – ve stejném roce také oblékl zelený oblek „Nesmrtelných“ a stal se tak jedním ze čtyřiceti členů Francouzské akademie. Nyní román vyšel i česky pod názvem Zbloudění, a to ve skvělém překladu Jana Petříčka a v nakladatelství Maraton, které tím v Česku alespoň částečně splatilo dluh vůči Maaloufově románové tvorbě, z níž byl dosud přeložen pouze jeden historický román Baltazarovo putování (přel. Veronika Sysalová, Vyšehrad).

Hlavní postava románu, historik Adam, původem Libanonec žijící v Paříži, je zjevně autorovým alter egem: kromě povolání historika s ním sdílí i osud válečného emigranta. Jednou v noci naruší jeho poklidný sabatikl telefonát Tanii, dávné přítelkyně z rodné země, odkud kvůli občanské válce před čtvrtstoletím odjel. Její manžel a Adamův někdejší přítel Murád umírá a přeje si svého přítele z mládí naposledy vidět. Jejich přátelství sice dávno zkalilo – podle Adamových slov – Murádovo „nečestné chování“ za války, umírajícímu však nelze nevyhovět. Adam se tedy nejbližším letadlem vydává zpět do vlasti, bývalého přítele však živého nezastihne. Ocitá se tváří v tvář starým vzpomínkám, výčitkám, zklamáním a ztraceným ideálům. V hotelu své předválečné přítelkyně Semiramis sice znovu nalézá levantinskou štědrost a vlídnost stejně jako horský vzduch, prosycený vůní borovic, ale brzy se přesvědčí, že rodná země se definitivně změnila a svět jeho hostitelky je jen sladkou iluzí. 

Na každém kroku se Adam setkává s připomínkou, jak se svým lidem odcizil. „Vrať se domů,“ slyší z Taniiných úst. To ale Adam udělat nehodlá. V zemi se rozhodne zůstat a nadto si vytyčí nový cíl: uskutečnit sraz přátel ze studií, s nimiž se před válkou scházel v Murádově rodinném domě v horách, kde spolu s nimi během „scholastických disputací“ snil o lepším světě. 

V šestnácti kapitolách, odpovídajících šestnácti dnům, se Adam poprvé po letech emigrace probírá svými vzpomínkami a zažloutlými dopisy. Vynořují se před ním osudy přátel, v jejichž rodinných a osobních historiích se odrážejí velké dějiny druhé poloviny 20. století a kteří představují různé části rozmanité libanonské společnosti. Jako nesnadný úkol se ukazuje svolání party „scholastiků“. Ve vlasti zůstala jen hrstka z nich, ostatní, pokud jsou ještě naživu, se rozprchli do všech koutů světa. Každý z nich se vydal zcela odlišnou cestou. Jejich prostřednictvím tak zaznívá řeč odrážející mnoho úhlů pohledu na obecně lidské otázky týkající se viny a odpuštění, svobody, odpovědnosti a věrnosti – ať už v manželství, přátelství, nebo vůči vlasti – a také mnoho různých postojů k exilu, válce, náboženství nebo k minulosti a budoucnosti blízkovýchodního konfliktu. 

Tradičně a nacionalisticky založený Murád představuje v jistém ohledu protipól hlavního hrdiny. V důsledku starých pozemkových sporů ve vsi se zapletl do válečných násilností a špinavostí. Spojil se s prospěchářským warlordem a stal se „válečným boháčem“ a vysokým politikem. Adam si sice na rozdíl od něj zachoval čisté ruce, protože se nezapojil do bratrovražedné války, zato se na něj však někteří dívají jako na dezertéra a zrádce. Dilema války vyjadřuje výčitka, kterou Adamovi adresuje Tania: „… co by se stalo s touhle zemí, kdyby odjeli všichni, tak jako ty? […] Ti, kdo zůstali, si ušpinili ruce, aby pro vás zachovali tuhle zemi, abyste se sem mohli jednoho dne vrátit nebo ji alespoň čas od času navštívit.“ (s. 125) 

Více nebo méně dobrovolný exil zvolili vedle Adama také Albert a Naím: jakožto příslušníci menšin (Albert jako gay, Naím jako žid) pochopili, že ve stále méně tolerantní společnosti, zmítané konflikty a „vražednými identitami“, nemají budoucnost – rozhodli se trvale usadit ve Spojených státech a v Brazílii. Vedle Muráda a Tanii naproti tomu zůstala svobodomyslná Semiramis, podnikatelka, vlastnící hotel v horách, kde si po traumatech z válečných let vytvořila vlastní svět. Kdysi ji poznamenala násilná smrt dalšího Adamova přítele Bilála, s nímž navzdory jejich odlišnému vyznání v mládí chodila. Bilál jako netrpělivý mladý idealista toužil vidět lepší, svobodnější, naplněnější a tvořivější lidstvo. Uvěřil v hlubší morální poslání války, což se mu stalo osudným. Jeho smrt v románu symbolizuje porážku univerzalistických, progresivních ideálů předválečné doby. Jeho bratr Nidál se po válce nábožensky radikalizoval a stal se, slovy Semiramis, „chorobně konzervativním“. Příklon poválečné společnosti k tradičnímu náboženství ilustruje také příběh Ramzího. Ten na vrcholu úspěšné kariéry stavebního magnáta prodělal hodnotovou krizi, stáhl se do horského kláštera a přijal řeholní jméno Basil. Ukončil tak celoživotní obchodní partnerství s Rámizem, který nadále žije v pohádkovém bohatství a staví megalomanské projekty v ropných státech Zálivu. „Dva nerozluční Ramzové“ se zřejmě nenávratně rozešli, jeden utekl k Bohu, druhý zůstal u „zlatého telete“.

Podaří se Adamovi opět sezvat staré přátele, které rozdělila občanská válka, světová politika i hodnotové obraty? Naleznou po tolika letech a událostech společnou řeč? Právě organizace srazu přátel tvoří hlavní dějovou linii románu. Čtenář ji sleduje jednak z pohledu extradiegetického vypravěče, jednak prostřednictvím Adamových deníkových zápisů, prokládaných e-mailovou korespondencí mezi Adamem a jeho přáteli, které text dále oživují.

Ztracený ráj

Přestože autor na osudech party „scholastiků“ zcela jasně zobrazuje rozpad libanonské společnosti v posledních desetiletích, nikde v textu nenajdeme zmínku o čemkoli „libanonském“, žádný konkrétní název místa. Není sice pochyb, že se román odehrává právě tam – vyplývá to z jazyka, jakým postavy mluví, z popisu krajiny a nejrůznějších kulturních a společenských reálií –, autor však důsledně mluví pouze o Levantě, čímž naznačuje, že zkušenost románových postav se zdaleka neomezuje jen na malé území Libanonu (což je, stejně jako všechny státy na Blízkém východě, poměrně nedávný státní útvar), nýbrž že jde o zkušenost mnohem širší a univerzálnější.

„Levantskou civilizací“ se autor zabývá v řadě svých děl a její rozklad je pro něj zdrojem hlubokého smutku a zklamání. „Ve svém jménu nosím rodící se lidstvo, ale patřím k lidu, který vymírá,“ zapisuje si Adam do svého zápisníku na první straně románu Zbloudění. Jméno Adam evokuje prvního člověka, ale zároveň také prvního vyhnance, vyhnance z ráje. A právě obraz Levanty jako ztraceného ráje se rýsuje napříč Maaloufovou románovou i esejistickou tvorbou. Pramení z celoživotního přesvědčení, že levantská civilizace, která dala světu tři monoteistická náboženství a vždy představovala mnohojazyčný, multikonfesní a pluralitní prostor, kde se setkávaly ideje a kde se po staletí pěstovala věda, měla nejlepší předpoklady stát se příkladem soužití a tolerance pro celý svět. Přihodil se však pravý opak a místo toho je dnes vitrínou nekonečného, sebevražedného násilí a beznaděje. „Se zmizením minulosti se smíříme snadno; nedokážeme se však vyrovnat se zmizením budoucnosti. Země, po níž se mi stýská a jíž jsem posedlý, není ta, kterou jsem poznal v mládí, ale ta, o níž jsem snil a která nikdy nespatřila světlo světa.“ (s. 46)

Podobně jako Adam a jeho přátelé i většina intelektuálů na Blízkém východě dříve chovala stejné univerzalistické ideály jako zbytek světa: snili o rovnosti, spravedlnosti a mírovém soužití různých etnik a náboženství. Místo racionálního a univerzalistického hlasu „scholastiků“ však od 70. letech postupně převážily konzervativní revivalistické síly včetně dogmaticky pojímaného salafismu, reprezentovaného postavou Nidála, který odmítá kolonialistický a arogantní západ i s jeho univerzalismem. Podle Adama právě Nidál „kráčí s dobou“, kdežto lidé jako Adam jsou pouhé relikty minulosti. Levantinci se tedy vrátili ke kmenové solidaritě, k náboženství a dílčím identitám a dopustili odchod svých menšin a intelektuálů. Příčiny tohoto vývoje jsou různé, nicméně úzce vymezené identity, strach z druhého, partikulární zájmy, nedůvěra ve stát a jeho instituce a tendence k separatismu a štěpení dnes opět vítězí nejen v Levantě, ale i ve zbytku světa. Myšlenku, že tato „temnota“ se začala šířit právě z Levanty, tedy ze „země, kde vychází slunce“, Maalouf rozvinul v pozdějším eseji Le naufrage des civilisations (Ztroskotání civilizací) a je zhusta přítomná už v románu Zbloudění. 

V jeho jádru stojí otázka, kdo vlastně zbloudil. Ti, kteří zůstali a bojovali, nebo ti, kteří odešli? Maalouf ukazuje, že jedni ani druzí se nestali morálním vzorem. Podle Adama po bludné cestě jistě kráčejí lidé jako Nidál, kteří nahradili svou dřívější, nadkonfesní a široce pojatou identitu přináležitostí k úzce vymezené komunitě, již chtějí chránit před jiným a cizím. Opustili tak levantinský ideál mírového a plodného soužití rozmanitých skupin obyvatel. Ovšem lidé jako Adam, kteří sice zůstali věrní ideálu kosmopolitní, pluralitní a otevřené společnosti, odchodem do exilu ztratili kontakt se svou zemí, v níž už nehrají žádnou aktivní roli. Adam, Nidál i všichni ostatní „scholastikové“ nakonec ztratili svou Levantu, svůj Orient, a dezorientovaně kráčejí do budoucnosti s nejasnou představou o cíli. A stejně jako oni i celý svět.