V posledních letech opakovaně zaznívá, že audioknihy představují nejrychleji se rozvíjející segment českého knižního trhu, což je trend, který nezastavila ani pandemie. Navzdory, ale možná právě kvůli této rychlosti je jejich reflexe v médiích zatím poměrně nesystematická – jednak musejí stále bojovat o svou právoplatnou pozici vedle tištěných knih, jednak recenzenti a kritikové tak trochu za pochodu přicházejí na to, jak k psaní o audioknihách přistupovat, na co se zaměřovat a jaké k tomu používat nástroje. Představa posluchačů o tom, co vznik audioknihy obnáší, navíc často bývá poměrně mlhavá. Loňská publikace spisovatelů Lukáše Vavrečky (nar. 1987) a Kláry Smolíkové (nar. 1974) s výmluvným názvem Nečtu! Poslouchám se soustřeďuje na všechny uvedené aspekty a koneckonců i na mnohé další. A činí tak čtenářsky přívětivou a interaktivní formou. 

Pro široké publikum 

Už jen pouhé prolistování knihy potenciálnímu čtenáři naznačí, že hlavním záměrem obou autorů je popularizace. Z textu je patrné nadšení pro téma a snaha o co největší čtenářskou přístupnost, což se odráží i na grafické podobě. Lze si tak docela dobře představit, že Nečtu! Poslouchám krom dospělého publika snadno osloví i mladší čtenáře. Přestože základní pilíř tvoří výkladový text, doplňuje ho velké množství citací tvůrců od interpretů přes režiséry po spisovatele. Kromě toho jednotlivé kapitoly ozvláštňují celostránkové komiksové ilustrace Kateřiny Illnerové, které text vtipně dotvářejí, a v jednotlivých kapitolách jsou průběžně zařazovány QR kódy, s jejichž pomocí si čtenáři mohou přímo během čtení poslechnout ukázky popisovaných audioknih.

Vzhledem k tomu, že tento autorský projekt představuje na českém knižním trhu počin spíše ojedinělý, je popularizační zaměření knihy naprosto logickým krokem (nehledě na to, že popularizační přístup je oběma autorům přirozený i v rámci jejich dalšího autorského působení). Přes neoddiskutovatelné výhody s sebou ale nese i drobná úskalí. Minimálně pro určitý typ čtenáře. V obrovské záplavě citací, které jsou mezerami oddělené od ostatního textu, se vedle sebe najdou zajímavé poznatky, ale i vyjádření, která mají spíše ozvláštňující efekt, působí banálně, případně recyklují už řečené. Najdeme tu tak citace, kde režisérka argumentuje, jak a proč přistupuje k obsazení vypravěče z hlediska genderu a věku, ale také pasáže z rozhovorů, kde vícero interpretů vzpomíná, co rádi poslouchali jako malí. Právě tyto pasáže v knize zpřítomňují nadšení, které se autoři snaží předat dál, a kromě toho text člení a činí uživatelsky příjemný. Čtenář bažící po nových informacích si ale na své naštěstí přijde. Mezi nejzáslužnější pasáže knihy bezesporu patří zasazení současné audioknižní produkce do kontextu tradice československé rozhlasové tvorby nebo poznatky týkající se osvojování čtenářské gramotnosti. Nesmírně užitečná je také snaha zmapovat dostupnou terminologii a tvůrčí proces vzniku audioknihy.

Co všechno je audiokniha

Publikace je rozdělená do sedmi částí, které mají dohromady široký záběr. První z nich představuje jakýsi úvod, kde autoři obecně popisují benefity poslechu jako takového (jak pro dospělé, tak pro děti), popisují vlastní cestu k tomuto oboru a vysvětlují svou motivaci k sepsání knihy. Ve druhé části přistupují k historii zaznamenávání mluveného slova, přičemž po rekapitulaci vývoje technických možností se zastavují u rozhlasové tvorby, která je podstatná nejenom pro tuto část, ale opakovaně se vynořuje i později. Dokládá to nezanedbatelný vliv principů a postupů, jež ustavila právě rozhlasová tvorba. Díky rozvíjejícím se technickým možnostem nových nosičů však audioknihy pomalu „vystupují ze stínu rozhlasového vysílání“. Přestože autoři líčí postupný přechod od četby na pokračování k audioknize, uznávají, že hranice toho, co ještě je nebo není audiokniha, může být v některých případech velmi neostrá. Definice nicméně zní, že audiokniha je „nahrávka mluveného slova, která obvykle vychází z tištěných materiálů (tím se rozumí scénář, kniha, časopis, odborná studie), pořízená za účelem opakovaného nebo odloženého poslechu publikem, které není fyzicky přítomno čtení“. Dodejme, že například Audiotéka v loňských cenách Audiokniha roku bodovala svými „superprodukcemi“ Agent a Anima, které vycházejí právě ze scénářů, nikoliv z fyzických knih. Přestože mnozí posluchači inklinují k poslechu nezkrácených verzí konkrétních knih, nabídka se neustále rozšiřuje nejenom co do kvantity, ale i pestrosti, což je při výběru třeba zohlednit.

Čemu mají dát posluchači v bohaté nabídce přednost, se koneckonců věnuje i následující část, kde autoři vysvětlují rozdíly mezi zkrácenou či nezkrácenou audioknihou a dramatizací, jednohlasou či vícehlasou četbou, případně rozlišují různé nahrávky podle míry přítomnosti hudebních předělů či podkresů. Ukazuje se tu specifičnost českého přístupu k audioknihám, vycházející právě z mnohaleté rozhlasové tradice, v kontrastu se zahraniční tvorbou, která by zřejmě českému posluchači nejspíš připadala nezáživná. Je evidentní, že možností, které se českým tvůrcům nabízí, je přehršel, a oba autoři se vše snaží terminologicky ukotvit. Ve čtvrté části se vracejí k argumentům naznačeným už v úvodu, a to proč vlastně poslouchat. Vedle řady nezpochybnitelných benefitů (jako například poslech při vykonávání dalších činností) popisují výhody paměťových technik souvisejících se sluchovou pamětí. Nezastírají nicméně, že i poslechu je třeba se učit a upozorňují na souvislost mezi schopností soustředit se na poslech a osvojováním čtenářské gramotnosti. Vyzdvihují přitom výhody společného poslechu rodičů a dětí; i zde jako v mnoha jiných ohledech platí, že je podstatné dítě vést a jít příkladem, protože „v domácnostech, ve kterých se knihy nečtou, se knihy ani neposlouchají“.

Britt-Marie by to taky neřekla perfektně 

Pátá část představuje jakýsi přehled o tom, co je na audioknižním trhu dostupné z hlediska jednotlivých žánrů. A jakkoliv nejsou posluchačské preference v tomto ohledu bez zajímavosti, konkrétní vypisování titulů jednak není ze stylistického hlediska tak plynulé jako ostatní kapitoly, jednak je výběr z logiky věci (vzhledem k množství vydávaných audioknih) zkratkovitý a má potenciál rychle zastarávat. Zatímco tato část by mohla uspokojit posluchače, kteří jsou úplnými začátečníky, poslední dvě obohatí i všechny ty, kteří se o audioknižní svět zajímají hlouběji. Čtenář se tak dozví, jak funguje práce režiséra s interpretem, na základě čeho jsou interpreti obsazováni, jaký a proč volí režisér přístup k textu a co (pro posluchače neviditelného a neslyšitelného) je potřeba ohlídat. Tato kapitola je užitečná zejména z toho důvodu, že bez zohlednění některých principů by posluchač mohl shledat chybu tam, kde šlo o autorský záměr. Platí to třeba pro výslovnost cizích názvů – zachování české výslovnosti hlásek zejména u osobních jmen, ale i v jiných cizích slovech bývá zpravidla rozhodnutí režiséra, který nechce, aby četba v českém jazyce působila nesourodě. Autoři zde ozřejmují, že právě režisér musí dílu dokonale porozumět, snažit se „jít“ co nejzodpovědněji po smyslu díla a v tomto duchu vést i interpreta tak, aby audiokniha působila kompaktně. Tedy aby například kvůli formě přednesu nedošlo k příliš časnému prozrazení důležité informace nebo aby se až na konci textu neobjevilo něco, co mělo být zohledněno od začátku četby.  

V kontextu uvedených poznatků z procesu vzniku audioknihy autoři na závěr zařazují několik poznámek na téma, jak audioknihy hodnotit, jak o nich psát a jak k nim kriticky přistupovat. Tato část je bohužel velmi krátká a vzhledem k širokému zaměření knihy autorům nezbyl prostor ani na hlubší propojení tématu s literární teorií, které by bylo pro budoucí reflexi audioknih (nejenom) v médiích jistě nesmírně užitečné. Je však stále nutné myslet na to, že Nečtu! Poslouchám nejenom přesvědčuje čtenáře o tom, že poslech má srovnatelnou hodnotu s četbou (ostatně tu byl mnohem dřív než ona), ale svým poctivým a zevrubným přístupem teprve pracně „vyšlapává“ cestičku všem, kteří by se audioknihami chtěli zabývat. Ať už na odborné úrovni, nebo jako popularizátoři, protože obojí je stále třeba.