Čínsko-americká autorka Jenny Tinghui Zhangová se narodila roku 1990 v Čchang-čchunu (Changchun), hlavním městě provincie Ťi-lin (Jilin) na severovýchodě ČLR. Vyrůstala však v texaském Austinu a v Oxfordu ve státě Mississippi (prosím nezaměňovat s básnířkou a prozaičkou Jenny Zhang, narozenou roku 1983 v Šanghaji). Absolvovala studium na Wyomingské univerzitě. V současnosti publikuje v různých periodicích prozaické texty i non-fiction a pracuje jako redaktorka literárního časopisu The Adroit Journal.

Autorčina prvotina Pět Číňanů oběšených v Idahu (v originále Four Treasures of the Sky, 2022) vzbudila mezi americkými kritiky velké nadšení a byla okamžitě zařazena mezi literární události loňského jara. V článku objasňujícím okolnosti vzniku románu, vydaném v časopisu Catapult, se Zhangová soustřeďuje na své prarodiče (zejména babičku) z otcovy strany, u nichž strávila ranou část dětství po odchodu rodičů do Spojených států. Text poodhaluje jisté autobiografické prvky, které se v románu objevují, a s velkým pochopením líčí přísnou babičku, milovnici a znalkyni snad nejznámějšího klasického čínského románu Sen v červeném domě (Chung lou meng / Hong lou meng), jednoho z inspiračních zdrojů díla.

V dialogu s klasickým dílem čínské literatury

Pro lepší pochopení recenzované knihy je vhodné něco k Cchao Süe-čchinovu (Cao Xueqin) slavnému milostnému románu z konce osmnáctého století jen stručně dodat. Je výjimečný hned v několika ohledech. Hlavním tématem je úpadek vznešené čínské rodiny, žijící v duchu konfuciánských tradic. Autor se ale neomezil pouze na nejvyšší společenské vrstvy, naopak precizně vylíčil životní praxi celé tehdejší společnosti. Sen v červeném domě je ceněn jako první čínská psychologická próza, detailně a propracovaně jsou v něm líčeny ženy-hrdinky a byl napsán (zjednodušeně řečeno) v dobovém hovorovém jazyce, což mu otevřelo cestu i mimo okruh čtenářů-literátů. Odeonské vydání v překladu Oldřicha Krále se v osmdesátých letech minulého století stalo takřka senzací.

Hrdinka románu Pět Číňanů oběšených v Idahu se jmenuje Daiyu, stejně jako tragická postava Snu v červeném domě. Ta byla velmi vzdělaná, od dětství měla křehké zdraví a byla poněkud náladová. Na rozdíl od ní se však „moderní“ Daiyu pokouší bojovat s tradiční čínskou vírou v osud a předurčenost. Původní románová Lin Daiyu se stává hrdinčiným alter egem, respektive vnitřním hlasem, s nímž vede dialog, polemizuje, někdy se jej pokouší umlčet, jindy po něm zase touží. Zjednodušeně řečeno je její jedinou přítelkyní, bytostí, která je jí nablízku až do konce.

Síla písma a kaligrafie

Daiyu v románu Jenny Tinghui Zhangové prožívala na sklonku 19. století, za vlády poslední dynastie Čching (Qing), spolu s rodiči a babičkou šťastné dětství na venkově nedaleko přímořského města Zhifu. Rodinná idyla skončila nikdy zcela neobjasněným zmizením obou rodičů. Babička poslala dívku do města v přestrojení za chlapce. Daiyu se protloukala, jak se dalo, až se jí podařilo přesvědčit učitele kaligrafie, aby ji nechal pracovat a bydlet ve své škole. Po práci se věnovala kaligrafii a doufala, že jí pomůže změnit vlastní osud. Procvičování znaků a čínštiny jí napříště bylo útěchou a posilou v boji s útrapami, jež prožívala, a pomáhalo jí alespoň na chvíli uniknout drastické skutečnosti. Autorka se v textu detailně věnuje rozboru a výkladu významu jednotlivých znaků – je patrné, že kaligrafii, písmo i správně pochopené slovo považuje za velmi důležité, protože v sobě skrývá sílu, dodává odvahu, motivuje. Hrdince pomáhají úvahy nad smyslem znaků utřídit si myšlenky, pochopit skrytý význam toho, co zažívá, porozumět povaze lidí, které zná.

„Daiyu 黛玉 – čerň dai a nefrit yu. Znak pro černotu jsem si psala ve svém vězení v Zhifu nesčetněkrát, to jsem si ale neuvědomovala, že je součástí i mého jména. Tatáž ústa a půda posazená nad stejným ohněm… A pak yu. Vládce s bodovým tahem uvnitř. Mé jméno se skládá z ohně, země a vládců. Jsem vzácný nefrit, temný kousek majestátu. Znaky mého jména se mi vypalují do stehna. Nevím, jestli dokážu naplnit význam svého jména. Ne jména Lin Daiyu, ale toho mého, vlastního.“ (s. 261)

Naděje na lepší život skončila v okamžiku, kdy Daiyu unesli z tržiště, dlouhou dobu ji věznili a po dlouhé „přípravě“, zahrnující i studium angličtiny, a strastiplné cestě přes oceán ji prodali do čínského nevěstince v San Franciscu. Z něj se jí díky odvaze a troše štěstí podařilo uniknout a spolu se svým zachráncem se vydala vlakem do neznáma. Jejich cílem bylo těžařské městečko Pierce v Idahu, které se stalo místem, kde Daiyu konečně, alespoň na čas, pocítila lidskou sounáležitost. Zároveň bylo i dějištěm naplnění tragického osudu, jemuž se po celý život houževnatě snažila vzdorovat.

Temná protičínská stránka amerických dějin

Jenny Tinghui Zhangová píše velmi čtivě, s přímočarou lehkostí. Hrdinčiny úvahy a dialog s Lin Daiyu propůjčují románu snový ráz a přibližují ho tak dílům magického realismu. Čtenář se zatajeným dechem sleduje životní osudy protagonistky, zároveň se ale téměř bezděčně dozvídá mnohé o čínské kultuře a jazyce, o síle, která je tradičně přičítána osudu. 

Román nese i výrazné rysy historické prózy. Zhangová se v něm věnuje i nepříliš známé temné kapitole amerických dějin a vztahu Američanů k čínským přistěhovalcům. V osmdesátých letech devatenáctého století panovaly ve Spojených státech silné protičínské nálady. Situace vygradovala po roce 1882, kdy byl přijat Zákon o vyloučení Číňanů (Chinese Exclusion Act), který jako jediný v dějinách federálního amerického zákonodárství zakazoval všem příslušníků určité rasy, resp. národnosti přistěhovat se do Spojených států. V platnosti zůstal až do roku 1943! Téma rasově podmíněné nenávisti, doprovázené primitivním násilím, je bohužel i dnes, po téměř sto padesáti letech, velmi aktuální. A to nejen ve Spojených státech.

Pět Číňanů oběšených v Idahu, prvotina autorky, která sama prožila, jaké to je narodit se v Číně a v útlém věku „být přesazena“ a vyrůstat ve Spojených státech, rozhodně stojí za pozornost – i díky pečlivému překladu zkušené překladatelky a sinoložky Zuzany Li, která byla nucena poradit si nejen s úskalími spojenými s transkripcí čínštiny v dobovém kontextu (jak osvětluje v poznámce překladatelky), ale s mnoha faktografickými a kulturně-historickými záludnostmi z obou pobřeží Pacifiku, na nichž se spolu s Daiyu ocitla.