Když v roce 1987 ve vietnamském tisku vyšla povídka Generál na penzi, strhla se mela. Bylo to pouhý rok poté, co vietnamský režim pod vedením tehdejšího generálního tajemníka strany Nguyen Van Linhe vyhlásil program reforem (tzv. doi moi), inspirovaných možná spíš čínským než sovětským vzorem. Tyto reformy měly po desetiletích válek a bídy především nastartovat vietnamskou ekonomiku. Stejně jako v Číně však vše probíhalo pod záštitou autoritářského režimu, a tak ani zde postupné uvolňování nevedlo ke zhroucení moci a rozkladu státu. Navzdory tomu se i diskuse ve Vietnamu začala do určité míry uvolňovat, a to bezpochyby prospělo i tamní literatuře. 

Nebylo možné psát dál jen o válce, a když, pak ne pořád stejným tónem. Nguyen Huy Thiep (1950–2021) se prý pokoušel o literární texty dřív, ale debutoval až v době, kdy mu bylo už třicet devět let. A jedna z prvních otištěných povídek, Generál na penzi, z něj zničehonic učinila nejdiskutovanějšího autora v zemi. Bylo zjevné, že na scénu vstoupil hotový spisovatel. Zhuštěný styl a jakoby nezúčastněný pohled vypravěče se vymykaly z běžné literární produkce, jež byla dosud v důsledku dějinných událostí i politických okolností nutně poznamenána agitačním duchem. A co teprve téma: po letech válek se tu vypráví příběh zasloužilého generála, který se na penzi vrací jen proto, aby ho tam komandovala snacha. Zatímco mnozí vítali zrod nového autora, spustila se současně kritika, především z armádních kruhů: vietnamští vojáci bránili zemi jako hrdinové a teď z nich Thiep dělá bezmocné vysloužilce k politování. To není nic jiného než dehonestace veteránů a obětí války.

Thiep nejspíš opravdu neměl v úmyslu provokovat, jeho povídky koneckonců samy svědčí o tom, že náměty bral, tak jak ho napadly. Jeho povídková tvorba sice čítá sotva kopu textů, ale ty mají značný rozptyl: vedle příběhů ze starší i novější historie se pouštěl do sytých obrázků ze současné vietnamské společnosti (syrový náhled do života jedné venkovské rodiny v povídce Když není král), ale také třeba z prostředí národnostních menšin, žijících v horách (téměř pohádkové příběhy Závany větru z Hua Tat). Jindy pro změnu pojal text jako jakousi osobní reportáž (např. v povídce Úděl pana Monga, popisující návštěvu trhu s exkrementy). Skoro by se dalo říci, že co povídka, to jiné téma a vlastně i žánr.

Jenže ani osobní reportáž, ani historické vyprávění pro Thiepa neznamenalo závazek věrnosti: další rozsáhlá polemika přišla už o pouhý rok později, když v roce 1988 vytáhl autor ze šuplíku tři pseudohistorické příběhy Ostrý meč, Ohnivé zlato a Ctnost. Tentokrát kritici začali spisovateli vyčítat, že nezná dostatečně dějiny, že si je libovolně upravuje a předkládá je čtenářům k uvěření, jako by šlo o fakta. (Snad vzdáleně bychom tři Thiepovy texty mohli přirovnat k Borgesovým povídkám, rovněž smyšleným, leč podávaným se spoustou věrohodných detailů a téměř esejistickým způsobem.)

Thiep vstoupil na literární scénu, nastolil nová témata a vlastně pomáhal otevřít diskusím celou vietnamskou literaturu. Ostatně druhá půle osmdesátých let přinesla i další zásadní díla, např. romány Thời xa vắng (Uplynulé časy) od Le Luua, Nỗi buồn chiến tranh (Hoře války) od Bao Ninhe či Mảnh đất lắm người nhiều ma (Spousta lidí i duchů na kousku země) od Nguyena Khac Truonga. Samotný Thiep dlouho románu odolával, a když se do něj konečně pustil, příliš se mu nedařilo. Stal se klasikem povídek a některé z nich byly i úspěšně zfilmovány: Generál na penzi, Dřevorubci, Nostalgie po venkově a velmi volně pojatá Maminčina duše. Méně ohlasů měly jeho divadelní hry, podle některých jsou však i ony zajímavé.

V posledních letech života Thiep pobýval na hanojském předměstí a víc maloval, než psal. Měl v oblibě malovat portréty svých návštěv na talíře. Ke konci už byl vážně nemocný a chřadl. Vydání českého výboru svých povídek se nedožil o pouhých pár měsíců, ale věděl o něm. V knížce Když není král (vyd. Argo 2021) je výběr jeho nejslavnějších příběhů (Generál na penzi, Dřevorubci, Když není král, Kapka krve, Závany větru z Hua Tat…) doplněný o několik dalších, které naznačují šíři jeho záběru.