Monografie obsahuje texty autorů z různých oborů, které Listopadovo různorodé dílo nějak oslovilo nebo se mu věnují dlouhodobě. Dva příspěvky dodaly i osoby, jež mají k Jorge Listopadovi blízký osobní vztah. Součástí tištěné verze sborníku je příloha v podobě audio CD, na němž je devět autorských skladeb českých i zahraničních hudebníků a hudebnic, kteří se inspirovali některým z Listopadových poetických či prozaických textů. Jeho dvojdomosti, tvůrčí i životopisné, se věnuje následující text.  

… a o některých portugalských prózách Jorgeho Listopada

Jedním z autorů, z jejichž knih předčítaly známé osobnosti v Lisabonu během Evropské noci literatury v roce 2014, byl Jorge Listopad. Nečetlo se ale z tehdy poslední Listopadovy portugalské prózy Remington. Posluchačům byla nabídnuta báseň Terra é carvão e limões, která byla až na název napsána česky, respektive četl se její překlad od profesorky Anny Almeidy a básníka Tiaga Patrícia. Autor byl v programu uveden jako František Listopad s vysvětlením, že je to jeho české heteronymum. To Jorge Listopad vytvořil dřív, než vůbec mohl tušit, že se mu jednou stane domovem vlast Fernanda Pessoy, nejslavnějšího tvůrce literárních heteronym. 

Portugalci znají Listopada, nikoliv Františka, ale Jorgeho, především jako profesora a režiséra, případně autora pravidelných sloupků v Jornal de Letras. V portugalštině má i jeho příjmení jinou melodii. A že stejně se česky jmenuje i předposlední měsíc roku, mnozí Portugalci samozřejmě netuší. 

Křestní jméno Jiří mu rodiče vybrali k občanskému příjmení Synek. Františkem i Listopadem se pojmenoval sám (snad proto, že se v tom měsíci narodil, nebo snad že se v listopadu začal vysílat jeho rozhlasový pořad Mezi podzimem a zimou). Jiří se občas proměňoval ve Františka a jako František psal. Psané slovo se posléze stalo jediným stálým domovem pro všechny tři, Jiřího, Františka a Jorgeho. V roce 1948 František (alias Jiří) odešel z Československa. Dočasných deset let zůstal ve Francii. Zpočátku už jen jako František Listopad, ale pak jako Georges Listopad, od něhož byl už jen krok k portugalskému Jorgemu. V Paříži také napsal, česky a francouzsky, svůj první rozsáhlejší prozaický text, esej Tristan čili zrada vzdělance. Tato Listopadova „snad nejniternější próza“, jak esej charakterizuje Šárka Grauová v doslovu k českému souboru Listopadových textů Tristan z města do města (1997), pak poměrně brzy vyšla i portugalsky. Portugalské vydání inicioval a revidoval Eugénio de Andrade. Doslov napsala Agustina Bessa Luís. „Tristan byl mojí vlastí,“ napsal Jorge Listopad v kratičkém doslovu k jednomu z pozdějších vydání eseje; „text byl poměrně rychle přeložen do půl tuctu jazyků, získal různá ocenění a způsobil, že se do mě zamilovala jedna žena“. V roce 1958 za tou ženou autor odešel do portugalského Porta. 

V Portugalsku a s portugalštinou začínal, jak sám říká, „od píky“. S podobným začátkem už měl jistou zkušenost z Francie. Francouzština mu sice byla blízká, avšak ne dost na to, aby v ní dokázal psát, co cítil. „Ve Francii jsem psal česky, a pak i trochu francouzsky, ale hlavně jsem hledal něco, kde bych mohl psát, aniž bych psal. Tak jsem začal dělat v televizi a v divadle. To jsou obrazy, taková vizualizace světa, poezie skrze obrazy,“ vyprávěl Listopad později v Lisabonu Janu Burianovi. Český Listopad básník, esejista a spisovatel přijal v Portugalsku zpočátku roli interpreta. Tlumočil Portugalcům svoje vidění světa prostřednictvím režie, v divadelních a televizních inscenacích. A dnes jej znají jako (několikanásobného) nositele státní ceny za divadelní režii, autora provokativních jevištních zpracování klasických děl a hravého divadelníka, obklopeného studenty. K jeho tvářím totiž nakonec přibyla ještě ta pedagogická. Přednášel slavistiku, slovanskou kulturu a antropologii artefaktu. V rozhovorech s Janem Burianem svůj obor popsal jako „antropologii současnosti, každodennosti… vymyslel jsem si to jako metaforu, jako poezii“.  

A mezi další jeho tváře patří i ta řekněme kulturně-politická, tvář zakladatele a ředitele Escola Superior de Teatro e Cinema a poradce ministra kultury. Nebo silueta zvídavého „králíčka“, uvádějící Listopadův sloupek O Coelhinho v literárních novinách Jornal de Letras. Bez ohledu na délku výčtu ale vždycky byl především básníkem. A v jeho portugalských prózách je mnohé z toho nejniternějšího, co nacházíme v Listopadově české poezii.

Texty Listopadových portugalských próz nejlépe vystihuje výraz „fragment“. Mezi lety 1974 a 2013 vyšlo čtrnáct sbírek. Dvě z nich, Mar Seco, Gelado, Quente a Álbum de Família, jsou určeny především dětem (u obou titulů se ale určení pro dětského čtenáře objevuje s otazníkem). 

Zkrášlování vzpomínek

Vedle portugalského Jorgeho nepřestal paralelně tvořit český básník František. Listopad opakoval, že básně může psát jen v mateřštině. Portugalštinu nazýval „vznešeným jazykem svých nejistot“. Poprvé ji tak popsal ve sbírce Biografia de Cristal, obsahující reminiscence (snad) konkrétních míst a osob z autorovy minulosti. Je to životopis křišťálově průzračný i krystalický v duchu stendhalovské krystalizace vzpomínek, v níž skutečnost, která obsahuje předmět zájmu, je díky časovému odstupu zkrášlena a vyšperkována subjektivním pohledem, který ji může pozměnit až k nepoznání. A Listopad upozorňuje, že jeho vzpomínky jsou zkrášlené, že se třpytí v paměti jinak, než by se čekalo od původních holých větviček faktů. Prožitek v paměti „krystalizuje“, obaluje se příběhy a odpoutává se od faktů, i když ne docela, protože bez nich by nedržel pohromadě.

Sbírka Biografia de Cristal vyšla v době, kdy autor po čtyřech dekádách několikrát navštívil Československo. Poprvé přijel hned v roce 1989 a setrval jen krátce, jako člen delegace portugalského prezidenta Mária Soarese. V roce 1990 přicestoval soukromě a na delší dobu. Následujícího roku se vrátil i pracovně a se studenty JAMU režijně připravil hru Jak chtěl Kryštof Kolumbus přejít na protější chodník na motivy díla belgického autora Michela de Ghelderode. 

A hned první dva fragmenty zařazené do Biografia de Cristal jako by sdělovaly, že zážitek cizokrajnosti, jinakosti a výlučnosti se opakoval i v autorově původní vlasti. Náhle jsou jen cizí země, z nichž „tou nejlepší je ta-stará-kráska, […] Linda-a-Velha je Portugalsko“. Spíš než o povzdech jde o konstatování člověka, který je v každém kraji tak trochu cizinec, pro něhož je cizokrajnost charakteristikou a předností. I když v Portugalsku si už většinou myslí, „že jsem odsud, jen jsem trošku jinej“, komentuje svou cizokrajnost Listopad. 

Jinakost a s ní související odstup jsou i tím, co Listopadovi umožňovalo vytvářet geniálně neotřelé režie, psát recenze s ironickým nadhledem i schopností podchytit a shrnout podstatné. V této i dalších sbírkách (včetně těch, které vycházejí jako Sebrané spisy v nakladatelství Dauphin) přichází autor s hypotézou, že existuje dvojí druh vzpomínek, z nichž „jedny se zabývají historickou minulostí, druhé minulostí afektivní“. Afektivní minulost může vypadat smyšleně, nepřesně, nerealisticky, ale jen v kritériích minulosti historické. Podle Listopada je afektivní minulost subjektivní pravda, která je pro tvůrce „básnickou pravdou“, v níž je opravdový, ona mu vytváří „zárodečnou tkáň spisovatelovu a podmiňuje do jisté a někdy i do značné míry jeho dnešní činy, pocity, jeho postoj k životu a světu…“ Vzpomínky na tuto minulost tvoří i tkáň snu. „Znamená snad, že příběh vzniklý na podkladě snu není vzpomínkou?“ U jedné konkrétní povídky pak autor uvádí, že právě díky jejímu snovému podkladu se „částečně v ději, a zcela v její atmosféře a její krajině se rozpoznali nezávisle tři z mých čtenářů a situovali ji do třech rozličných míst. Měli pravdu. Kdyby se jednalo o vzpomínku historickou, měl by pravdu nanejvýš jediný.“

Život na pohyblivých schodech

I pro většinu fragmentů povídek zařazených do Biografie by se dal nalézt reálný předobraz, jen odlišní čtenáři ten předobraz najdou v odlišných skutečnostech, a pravdu budou mít všichni. A Listopad v duchu své jinakosti sbírku nazýval svým „jiným životopisem“. 

Dalším z jeho „jiných životopisů“ je text Na pohyblivých schodech. S podtitulem autobiografie (autobiografia) poprvé vyšel v roce 2005 v Jornal de Letras na stránce, kde se jinak objevoval Listopadův pravidelný sloupek O Coelhinho. V roce 2009 byl text zařazen do souborného vydání Listopadových portugalských textů Deslizamento, rozšířený o jednu z otázek, jež autor klade, nebo spíš by kladl sám sobě, „kdyby se potkal na pohyblivých schodech“: „Kdo jsi? Kým jsi byl? Kým jsi mohl být? Co z toho vyplývá? Bylo to všechno nutné?“ – Vše s vědomím, že každá případná odpověď bude spíš jako „rozostřená fotografie“, jenže žádné jiné vzpomínky, jimiž by se mohl „přiblížit sám sobě“, nemá. Následuje šest „rozostřených fotografií“, které skládají autorův portrét spíš jaksi nepřímo, skrze osoby a místa, s nimiž se setkal, přičemž situace vytvořené těmito setkáními jako by vymezovaly obrysy autora samého. V tom, co Listopad nazývá autobiografií, nepíše o vlastních niterných prožitcích, ale o tom, z čeho se skládal okolní svět, který ho utvářel. Na jednu stranu jsou tyhle obrazy mnohem konkrétnější než v Biografii, ale zároveň jsou pomíjivé až prchavé, spíš připomínají záblesky skutečnosti, která už pominula. Zůstává nicméně přítomna v něm, a to nejen jako vzpomínka, ale zejména v tom, jak ho ovlivnila, kým on sám teď je. Na jezdících schodech se míjejí, předbíhají a setkávají obrazy rodné čtvrti na Letné, otce, nakladatele Adolfa Synka, autorova dědečka, kabaretu na rue de Rennes, francouzských přátel a kolegů, Tristana Tzary, Artura Londona. Výjevy z ulic Prahy, Paříže, Porta a Lisabonu se splétají v labyrintu, kde se v bezčasých vzpomínkách všichni potkávají. Vedle cizokrajnosti a „bytí jinde“ je tu přítomno i silné vědomí provázanosti a sounáležitosti. Nepřehlédnutelně přítomné tu jsou i Listopadovy děti, další podoba přetrvání navzdory uplynutí času.  

Sled výjevů ujíždí pomalým, ale nepřetržitým tempem pohyblivých schodů, které se nikdy nezastaví. Postavy i vzpomínky se vynořují jakoby náhodou. V autorově dvojdomém životě i díle má náhoda výsostné místo. I život a psaní „se mu prostě tak nějak přihodily“. Podobny náhodným setkáním na pohyblivých schodech. 

František Listopad zemřel v roce 2017. V roce 2021 uplynulo sto let od jeho narození. A nikoliv náhodou vyšla v témže roce výše uvedená kolektivní monografie. Souhrou náhod se k veřejnosti dostává až v roce 2022.