Stephen King v posledních letech – pokud mluvíme o románech – takřka přestal psát čisté horory. Tím posledním byl Revival z roku 2014. I poměrně oceňovaný Outsider z roku 2018 (finalista v kategorii horor roku časopisu Locus) se do autorova nejoblíbenějšího žánru přerodil až ve svých zhruba dvou pětinách (a nakonec tak neuspěl ani v jedné ze zvolených žánrových poloh). Místo toho se King věnoval nejrůznějším spolupracím (s Richardem Chizmarem na sérii Kouzelná skříňka nebo se synem Owenem na románu Růženky) či thrillerům (především sérii Pan Mercedes a na ni navazující příběhy s postavou Holly Gibneyové). Billy Summers je zatím nejlepší knihou tohoto období – a také zdaleka nejhravější.

Billy Summers je bývalý odstřelovač, který si prošel nasazením v Iráku a později se začal živit jako nájemný vrah. Jeho specialitou jsou bezproblémové úniky z místa činu a spolehlivost. A také jasně dané pravidlo: bere zakázky pouze na „špatné lidi“. Fakt, že sám se špatnými lidmi uzavírá obchody a že jednoho takového dělá jeho práce i z něj, mu nepřekáží. Billy se s tím srovná. Přesto chce byznys opustit. I když moc dobře ví, že o „posledních fuškách“, při kterých se pokazí vše, co může, vznikl celý jeden subžánr. Jenže dva miliony dolarů, z toho pět set tisíc předem, je silný argument, aby jeden potlačil svou popkulturními příběhy vyburcovanou ostražitost.

Navíc je zakázka skutečně zajímavá – ano, skutečnost, že má odprásknout jiného nájemného vraha na schodech soudní budovy, než dotyčný stačí napráskat všechny své známé, není nic nového pod sluncem. Ovšem okolnosti? To je jiná. Soud se totiž má konat v zapadákově, kam je třeba Billyho oběť nejprve přesunout. A její právníci dělají vše proto, aby se tak nestalo. Proto se musí Billy v místě usadit. Jeho zaměstnavatelé mu pronajmou baráček v klidné čtvrti a kancelář v centru, z jejíhož okna je krásný výhled na soud. A krycí historka? Billy je začínající spisovatel, který příliš pařil. Aby si nakladatel pojistil svůj produkt, poslal ho do řečeného zapadákova, kde jej nebude nic rozptylovat, dokud román nedopíše.

Právě tomu Billy nedokáže odolat. Jeho gangsterské okolí jej sice považuje za poněkud jednoduššího asociála, který nadšeně hltá dětinské komiksy a kromě vloh k střelbě do lidí při narození moc talentu nepobral, jenže Billy je ve skutečnosti mnohem chytřejší a mezi jeho záliby patří třeba dílo Émila Zoly. A tak se během čekání na jidášského Godota stane něco, co možná nečekal ani on sám. Skutečně začne psát román. Autobiografický…

První zhruba polovina Billyho Summerse je podivuhodná v tom, že to není ani tak thriller jako zástupce žánru s anglickým názvem „feel good“, do kterého jen občas probleskne realita Billyho profese (scény s mafiány jsou překvapivě odlehčené) a Kingův cit pro správný čas na vycenění zubů starého hororového harcovníka (Billyho vzpomínky na tragickou smrt malé sestřičky, jíž nedokázal zabránit a po které se v něm začal vyvíjet morální kodex ohledně „špatných“ lidí). V druhé polovině se pak román překlápí v popis vyřizování účtů v podsvětí. Ovšem stále v překvapivě komorním a – jakkoliv to zní paradoxně – lidském duchu. Ostatně s blížícím se koncem vystupuje na povrch ještě jedna žánrová poloha – zvláštně tlumený milostný příběh.

King tak hned na několika úrovních rozehrává dvojí hru. Před zaměstnavateli Billy předstírá, že je hloupý, ale spolehlivý profesionál. Před sousedy, že je neškodný sympaťák, který by se měl držet dál od skleničky, nebo si zruinuje kariéru dřív, než začala. A sám před sebou pak předstírá, že je sám se sebou v pohodě. Jenže tahle představa je pro něj tím hůř udržitelná, čím víc se noří do svých vzpomínek a místo „hloupého já“ pouští ke slovu to dětské a posléze dospělé, z období vojenské služby. Z krycí historky se pak stává posedlost a Billy se v rámci své spisovatelské identity až moc sbližuje s místními (třeba hraním monopolů).

Podobné hledání jazyků mládí a dospívání nebo hlouposti je pro Kinga typické. To první pohání nejen To nebo novelu Tělo, ale například i krátký román Lunapark. To druhé zase kupříkladu poslední „bachmanovku“ Blaze (Richard Bachman byl Kingův pseudonym pro krátké, ale o to depresivněji vyznívající romány z období 1977–85, ke kterému se pak ještě dvakrát vrátil) nebo pasáže věnované tragickému hrdinovi Zelené míle Johnu Coffeymu. Právě hra s jazykem a Billyho stylizací sebe sama je to, co drží jinak žánrově nesourodý příběh pohromadě a umožňuje Kingovi se takříkajíc vyblbnout: od konstrukce některých scén, které jsou jak vystřižené ze slavného seriálu Sopranos, přes přezdívky postav (Giorgio Prossetti aka Praseti) až po nejrůznější narážky na popkulturu (například odstřelovačské thrillery Stephena Huntera nebo John Wick, na kterého Billy v jednu chvíli kouká v televizi). A samozřejmě si King neodpustí i narážky sám na sebe – konkrétně na slavný horor Osvícení. To když se Billy se svou nečekanou spojenkyní Alicí skrývá v Coloradu v místech, odkud jsou vidět trosky jednoho nechvalně známého hotelu a kde se v horské chatě nachází obraz, na němž jsou podivně znepokojivé živé ploty v podobě zvířat.

Jinými slovy, čtivost zatím posledního Kingova románu nevyplývá z napětí, co se stane dál či kdo jak schytá kolik kulek, ale prostě ze sympatických postav a možnosti strávit nějakou dobu v jejich blízkosti a sdílet s nimi jejich běžné, nikoliv gangsterské starosti. Je to dokonale únikový román. A i když se autor při psaní viditelně dobře bavil, dokázal vytvořit i překvapivě dojemný a tragický konec, který je poctou nejen postavám, ale i samotnému psaní. Proto se v závěru dočteme i toto: „Věděl jsi, že si můžeš sednout před obrazovku nebo nad kus papíru a změnit svět? Nevydrží to, svět se k tobě vždycky vrátí, ale než se vrátí, je to úžasné. Nenahraditelné.“