Vznikem samostatného Československa v roce 1918 se z obecného narativu českých i slovenských dějin vytratila šlechta, což ale neznamená, že zmizela i z tehdejší společnosti. Potomci starobylých rodů nadále nesli vědomí určité odlišnosti od svého okolí i odpovědnosti vůči zděděným majetkům a lidem tyto majetky obhospodařujícím. Od nich zároveň často požívali nezměněné úcty jako v dobách dřívějších.

Otřesy, které v průběhu 20. století poznamenaly vývoj střední Evropy, měly zásadní dopad i na život šlechticů a šlechtičen. Situaci jim jistě neulehčovala ani skutečnost, že mnohdy se alespoň částečně hlásili k německé národnosti a užívali v osobním styku němčinu. Do těchto méně známých zákoutí moderní historie zavádí čtenáře ve svém dokumentárním románu Poslední baronka slovenský spisovatel Silvester Lavrík (*1964). Kniha mu na Slovensku vynesla vedle pozornosti čtenářů též ocenění Anasoft Litera. Do češtiny ji stejně jako autorův předchozí, na stejnou cenu nominovaný román Nedělní šachy s Tisem přeložil Jiří Popiolek.

Baronka s rodokmenem a mladík bez kořenů

V Lavríkově románu je postavou symbolizující střet starého a nového světa baronka Margita Czóbelová, skutečná historická osobnost (žila v letech 1891–1972). Ta jako by ztělesňovala tento střet ještě před nástupem komunistů k moci. Již jako mladá dívka holdovala lyžování, což se setkávalo s nepochopením u jejího otce. Zároveň ale nezapřela v mnoha ohledech výchovu vedoucí ji vedle odpovědnosti za zděděný majetek též ke zdvořilosti a vybrané mluvě. Baronka užívá při oslovování druhých lidí i při vyprávění o vlastní osobě onkání, což skutečně působí notně zastarale a místy i nesrozumitelně. Přispívá k tomu i absence uvozovek naznačujících přímou řeč.

Barončiným protipólem je mladý komunista Šlauko, za poněkud neobvyklých okolností pověřený donášením informací o dění na zámku, v němž Baronka žije se skromným zbytkem služebnictva, skládajícím se z manželského páru kuchařky a štolby. Šlaukův úkol Baronka brzy prohlédne. To jí ale nebrání sdílet s ním vzpomínky na dětství a mládí, notně nabourávající obraz šlechty budovaný komunistickou propagandou.

Šlauko sám otevřeně přiznává, že k levicovým myšlenkám ho přivedly jeho životní prohry, hlavně skutečnost, že ho kvůli absencím a studijním výsledkům vyhodili ze školy. Má za sebou sice zkušenosti z bojů v občanské válce ve Španělsku a osobně se zná s Vladimírem Clementisem i Lacem Novomeským, ale pevnou představu o vlastním ukotvení v životě postrádá, dokonce se na nějakou dobu uchýlí i do kláštera. Snaží se sice psát svá hlášení tak, aby nikomu neublížil, ale na druhou stranu mu donašečství vynáší přízeň krásné Cipory. Ta sice Šlauka možná miluje, ale třeba ho jen využívá a svou budoucnost raději pragmaticky spojí s vojenským velitelem města.

Najít přijatelný modus vivendi mezi Baronkou a prosazovateli nových pořádků není dle očekávání snadné. S ohledem na její postavení mezi místními i na nepopiratelné zásluhy v oblasti protiněmeckého odboje za války proti ní nemohou příslušné orgány zasáhnout přímo a tvrdě. Úkol namalovat Leninův portrét, jímž je Baronka pověřena v jedné z prvních kapitol knihy, se tak může jevit jako určitý kompromis, podtrhující zároveň absurditu tehdejší doby.

Postupně ale tlak na Baronku sílí, až je nakonec nucena poskytnout na zámku přístřeší skupině do té doby kočujících Romů. Sama si dokáže udržet důstojnost až do posledních chvil, ale Šlauka, který na zámku též přebývá, jejich přítomnost pohltí a obrátí běh jeho života novým směrem. Těmto posledním pasážím, vyprávěným ze vzpomínkové perspektivy Šlaukovy dcery, by ovšem prospělo určité zkrácení.

Obraz měnící se Spiše

Ponurou atmosféru doby drastických společenských změn po druhé světové válce dokresluje také prostředí, v němž Baronka žije. Ačkoliv je zámek plný cenných uměleckých děl, trpí Baronka zimou a nedostatkem. Výhled z oken na milované, nehybně klidné Tatry pak ostře kontrastuje s překotností změn, jimž v jejich stínu čelí lidé navyklí na staletá pravidla společenského uspořádání, dělby práce, ale třeba i národnostního složení. To všechno Lavrík ve své knize reflektuje a pozornost věnuje také spišským Němcům, označovaným jako „zipseři“, pro které podobně jako pro jejich sudetské protějšky znamenala druhá světová válka konec jejich specifické existence.

Regionální specifika odráží též mluva místních obyvatel, zvaná „potokš“, spisovné slovenštině podobná chvílemi jen vzdáleně. Přímá řeč pronášená potokšem zůstala zachována i v českém vydání, někdy tak čtenář spíše jen vycítí smysl sdělení, než že by mu plně rozuměl. Pro pochopení situace v regionu autor několikrát zabrousí i do vzdálenější minulosti, kterou přibližuje s ironií a nadhledem, připomínajícím třeba styl Petra Motýla, a rozhodně čtenáře nezahlcuje letopočty a jmény nad nejnutnější rámec.

Vzhledem k někdy dosti prudkým chronologickým skokům i zmíněné absenci uvozovek u přímé řeči je četba poněkud náročnější, byť nechybí ani pasáže úsměvné. Text dosti nezvykle doprovází množství fotografií hlavní postavy, což četbě dodává další rozměr.

Výhled na nadcházející zimu, kdy řada čtenářů patrně bude nucena číst knihu v domácnostech podobně prochladlých, jako byly místnosti Barončina spišského zámku, umožní lépe se nad stránkami románu vcítit do nejisté atmosféry přelomu čtyřicátých a padesátých let – a ocenit pevnost postoje dnes již téměř zapomenutých lidí, kteří dokázali navzdory slibovaným materiálním výhodám říct zlu jasné ne.