Irská literární hvězda Sally Rooney (1991) píše o samotě dnešních třicátníků, vysokých nájmech a kariérách, v nichž nadšení vystřídal pocit trudné absurdity, ale i o žití a bytí s jinými lidmi, ve kterém lze uprostřed všeho úpadku najít smysl.

Eileen a Alice je dvacet devět, mají za sebou společné bydlení během vysokoškolských studií a každá se nachází v odlišné situaci: Eileen po rozpadu tříletého vztahu žije ve spolubydlení, veškerý čas tráví ve svém pokoji v posteli s počítačem, se spolubydlícími se nebaví, občas si vymění dlouhý e-mail s Alice a v horších momentech volá dlouholetému kamarádovi Simonovi. Je redaktorkou v literárním časopise, takže přestože má vysokoškolský titul, dvě třetiny jejího platu padnou na nájem.

Alice je oproti tomu bohatá, hned po škole začala psát knihy a na účtu má prý miliony. Může si tak dovolit pronajímat velký dům na irském venkově, kde o samotě píše dlouhé e-mailové odpovědi Eileen. Socioekonomickou situaci obou protagonistek je hned zpočátku nutné popsat proto, že právě na ní autorka – podobně jako v románech Normální lidi nebo Rozhovory s přáteli – staví příběhy obou žen. Nastínění třídního kontextu postav, na který se později nabaluje částečně univerzální, částečně velmi současná milostná zápletka, je jednou z předností románů Sally Rooney a pravděpodobně i jedním z důvodů jejich popularity.

Skrze postavu Eileen na povrch prosakují motivy krize bydlení, která zasahuje mladé dospělé ve chvíli, kdy se mají osamostatnit, ale i nuzně placených úvazků v kulturní oblasti. Spisovatelka Alice sice peníze má, ale zase se v nedávné minulosti léčila s psychickými problémy a musí brát antidepresiva. Jejím pohledem také autorka popisuje problémy současné literatury, která podle ní absolutně ignoruje realitu, v níž většina lidí na světě žije.

Podobné úvahy jsou předmětem e-mailů, které si kamarádky vyměňují. „Všechny ty různé druhy limonád v petkách a obědy v plastových obalech, pytlíky sladkostí a pečivo dopékané v obchodech – to je vyvrcholení veškeré práce na světě, spalování fosilních paliv a namáhavé práce na kávových farmách a cukrových plantážích,“ popisuje Eileen svůj životní styl, který je závislý na práci lidí žijících v bídě, jakou si ona neumí ani představit.

Jak by pak asi taková chudoba vypadala, kdyby ji současní spisovatelé postavili vedle životů hlavních postav svých románů? Nejsou ve světle rychlého nárůstu brutálního vykořisťování většiny lidské populace jejich zápletky mdlé a bezvýznamné? A proč by měl být nějaký spisovatel bohatý a slavný, když jiní lidé žijí v zoufalé chudobě?

Sally Rooney charakterizuje postavy mnoha generačními atributy. Protagonisté tak například tráví hodiny hledáním jakýchsi odpovědí na internetu, přestože se zdá, že názory na sociálních sítích a články s neověřenými fakty jsou ta poslední místa, kde můžeme najít „vize, kvůli kterým by stálo za to umřít“. O své generaci mluví jako o lidech, kteří se narodili až po konci světa, kdy už planeta nemá žádnou šanci a civilizace spěje k zániku. Otázka dětí tak pro ně už dávno není na místě. O světě, ve kterém žijí, mluví jako o „nechutné ošklivosti“, kvalita jejich života klesá a s ní i kvalita estetického prožitku, kterého lze dosáhnout.

Právě estetikou a uměním se zabývá i značná část reflexí obou žen, jakmile vyčerpají politická a společenská témata. Úvahy nad krásou v dnešním světě, kterou už dávno není možné najít v ničem vnějším a reálném, však z velké části působí samoúčelně. Ve stejné rovině se ke konci románu pohybují i zamyšlení o Bohu. Ten se v příběhu objevuje prostřednictvím postavy Simona, který je věřící. Na první pohled velice schopný a veselý muž, který si buduje politickou kariéru, působí emočně nedosažitelně právě kvůli své víře. Eileen s Alice diskutují o složitosti Boží lásky i lidské podstaty, většina těchto úvah však nepřináší žádný výsledek. Jediné, na čem se dokážou shodnout, je absence absolutní morálky, která by měla být v Bohu. Zároveň však nejsou ochotny žít náhodné životy, ve kterých jsou city redukovány na chemické reakce.

Právě vztahy jsou tématem, okolo nějž se točí i dějová část románu. Alice na venkově přes Tinder potkává Felixe, který pracuje v továrně, bydlí s kamarády, po práci chodí do hospody a dluží peníze. Zamiluje se do něj, svoje city ale dává najevo hlavně během hádek. Felix je podobně uzavřený, po čase však oba odhalují lehce manipulativní motivy, které ze začátku před sebou navzájem skrývají, ale nejsou si jich plně vědomi ani sami u sebe. Jejich vztah se přitom postupně formuje v cosi bez předem definovaného tvaru.

Naopak Eileen se Simonem se svůj (milostný) vztah snaží zformovat v něco, co by oběma potenciálně mohlo přinést spokojenost. Čtenář přitom už od začátku tuší „osudovou spřízněnost“ obou postav. Simon ve svých pětatřiceti chodí s ženami mladšími o deset let, stará se o Eileen a odmítá, aby se kdokoli staral o něj. Eileen, podle svých slov smutná a složitá, odmítá přijmout sebe sama i Simonovy snahy o navázání trvalejšího vztahu, protože se bojí zklamání.

Autorka prostřednictvím postav ukazuje, v jak problematické situaci se ocitly současné partnerské vztahy. „Lidé se dřív v našem věku už brali a měli děti a byli si nevěrní, jenže v současné době jsou ve třiceti všichni svobodní a bydlí se spolubydlícími, s nimiž se ani nevídají. Tradiční manželství očividně nefungovalo a skoro pokaždé skončilo tím či oním selháním, ale byl to aspoň nějaký pokus, a ne jen smutné sterilní vzdání se všeho ve prospěch možností života,“ píše Alice v jednom z e-mailů. Současnost tak možná přispěla ke svrhnutí nucené heterosexuální monogamie, nepřišla však s ničím, co by ji mohlo nahradit.

V románu tak nahlížíme do světa, který je zbavený – nebo se přinejmenším snaží zbavit – společenských stereotypů, jež by omezovaly milostné vztahy postav. Felix, který je oproti intelektuální Eileen a Alice spíše „obyčejný kluk“ z venkova, o sobě mluví jako o někom, kdo ve vztazích nerozlišuje muže a ženy a chodí s tím, kdo ho přitahuje. O sexualitě pak postavy přemýšlejí otevřeně, jejich vnímání hranic je ale velice citlivé. Autorka totiž sexuální scény nelíčí jako nezastavitelnou smršť vášní, nýbrž civilním stylem popisuje sex spíše jako formu komunikace, kterou provází shoda.

I když alespoň třetinu románu zabírají úvahové odstavce nad stavem světa, škodlivostí kapitalismu a ekologickou katastrofou, stejně jako u zamyšlení nad krásou v dnešním světě nebo nad vírou v Boha, nedocházejí postavy k žádnému závěru a místo toho se dokola přehrabují v opakovaných faktech a domněnkách. Jak ale proniknout do větší hloubky v době, kdy veškeré vnímání překrývá filtr internetové sítě?

Pátrání po podstatě krásy, vykuchané sociálními médii, po smysluplném cíli, který by alespoň částečně zhmotnil vyhlídku na méně apokalyptickou budoucnost, je nutně zdeformované donekonečna opakovanými frázemi ve veřejném (on-line) prostoru. A Rooney se skrze tuto vrstvu nesnaží proniknout, nýbrž zůstává na jejím povrchu, protože jedině tak může demonstrovat dvoudimenzionální úroveň, na které většina debaty probíhá.

Román Kdepak jsi, krásný světe? se stejně jako předchozí knihy Sally Rooney vyznačuje velkou čtivostí, za kterou pro mnohé čtenáře stojí milostná zápletka. Několik zásadních myšlenek tak autorka vcelku mimochodem vkládá do odstavců, kdy čtenář paradoxně pokračuje ve čtení, aby zjistil, jestli postavy nakonec „skončí spolu“. Redukce knihy na „román o vztazích“ však není kvůli propracované psychologii postav, které jsou umístěny do současného kontextu a nahlíženy jeho prizmatem, na místě. Výjimečnost Sally Rooney tak spočívá nejen v jejím „schválně zploštělém“ světě, který popisuje zevnitř, ale i v živosti postav a civilnosti situací, jež vytváří.

Přestože může na první pohled román působit jako sonda do depresivních životů dnešních třicátníků, kteří zavrhli staré normy a utápějí se v nekonečnu životních možností, nakonec přichází se staronovým řešením krize. Vzdává se myšlenky věčného pokroku k nějakému blíže neurčenému cíli – ať už vývoji lepších technologií, nesrozumitelnějších kulturních forem, nebo složitějších vztahových vazeb – a nechává věci přirozeně a otevřeně přicházet a odcházet, zatímco smysl života zůstává stále stejný: žít a být s jinými lidmi.