Z knih pro dospělé, které napsala finská švédskojazyčná malířka, grafička, ilustrátorka a spisovatelka Tove Jansson (1914–2001), byly dosud do češtiny přeloženy tři tituly: Dcera sochaře v roce 2002, Kniha léta roku 2011 a naposledy Cestovat nalehko s vročením 2017. První uvedený titul letos vychází ve stejném překladu znovu, a to v jednom svazku spolu s další prózou, jež je pro českého čtenáře nová: Fair play. Každá z knih je opatřena předmluvou, jednou originální (Hannah Lutzová), druhou tuzemské provenience (Jana Satrapa Holá a Helena Chvojková). Na obálce jsou použity dva obrazy, vytvořené samotnou autorkou, texty však nejsou zařazeny za sebou, nýbrž ozvláštňujícím způsobem proti sobě, takže jsou oba současně první i druhé. Obě díla přinášejí to, co je pro autorčiny knihy pro dospělé typické: často psychologizované portréty charakterů a analýzy mezilidských vztahů. A obě je možné číst jako autobiografická. Život Tove Jansson byl nedávno zpracován i filmově, čímž se tato knižní díla pro případné zájemce mohou stát vítaným doplněním diváckého zážitku.

Dcera sochaře

Vypravěčkou necelých dvaceti kapitol – možná spíše fragmentů – z Dcery sochaře je jakési autorčino dětské alter ego, vracející se ke svým zážitkům z dětství z domu rodičů v Helsinkách i z letního bytu na ostrovech. Spolu s ní tu vystupuje řada jejích nejbližších, babička a dědeček (v překladu vystupuje jako Kallebisin, neboť se jmenoval Kalle a „-bisin“ je autorčino specifické označení pro dědečka), vysoce postavený pastor finské luteránské církve, kterým spisovatelčin děd opravdu byl. Stejně tak rodiči dívenky jsou – a rodiči Tove Jansson skutečně byli – bohémští výtvarní umělci; na svět výtvarného umění – ale i zpěvu, vyprávění, pohádek či Bible – je v knize mnoho odkazů. Zajímavá je genderová charakteristika rodičů, v maminčině případě tvrdá práce za účelem zaopatření rodiny a v případě tatínkově občasná mrzutost, rybaření, houbaření, pošilhávání po nedosažitelných uměleckých cenách i kumštýřská sebestřednost. Četných večírků, které tatínek pořádá, se účastní v podstatě jen muži. Helsinky dvacátých let minulého století zde fungují již jako regulérní velkoměsto s továrnami a neodmyslitelnou dopravou všeho druhu – i když v té době bylo Finsko stále ještě spíše agrární zemí. A ruský kostel, nacházející se v knize v blízkosti obydlí rodiny, je jedna z helsinských dominant, pravoslavná Uspenská katedrála, poblíž které malá Tove vyrůstala.

Ne vše v knize dětského světa lze ale vztáhnout ke skutečnosti. S realitou se nezřídka mísí fantazie: povodeň či sněžení nabudou rozměrů, které určitě ve skutečnosti mít nemohly. Přiletí desetimetroví ptáci a sukně z tylu prodělá metamorfózu ve zvíře. Skutečným zvířetem je v textu doma chovaný opičák Poppolino, otcův miláček, kterému není nic zakázáno, a podle toho se také chová. Motiv chovu opice lze chápat jako znak absolutní výstřednosti prostředí. Ve Finsku dvacátých let mohl opici chovat jen málokdo – a popisovaná rodina skutečně patří k švédskojazyčné vyšší třídě non plus ultra. A jak navíc mohl mít někdo v této době ve Finsku opici, když tam byla zrovna prohibice… Na tatínkových večírcích nicméně alkohol nikdy nechyběl, což ale zase spíše než autorčině fantazii je třeba přičítat věrnému zobrazení reality: k úplné prohibici z let 1919–1932 patřilo neodmyslitelně také její porušování.

V roce 1968, kdy kniha v originále vyšla poprvé a kdy finský i obecně evropský kulturní život procházel výraznou politizací, ji mladá literární kritička charakterizovala jako poplatnou „buržoaznímu eskapismu“. Tove Jansson se nicméně „politizovala“ pouze tak, že si nakrátko odskočila od fantazijních skřítků ke skutečným lidem – a ani ti, jak bylo řečeno, se nepohybují jen v šedé každodenní realitě. V kruzích kulturních radikálů takovýto počin samozřejmě nestačil. Dnešní čtenář ale určitě ocení vynikající smysl pro detail (při popisu jídel či pachů) nebo nečekané pointy. Rovněž humorná konfrontace dětského světa s prostředím dospělých a jeho konvencemi je pro kvalitní zážitek ze četby hodná pečlivé pozornosti.

Fair play

Autobiografičnost druhého, mladšího díla (švéd. 1989), psaného v tradiční er-formě, je zastřenější. Vzato do důsledků, u Lejeuna jako literárněvědného klasika žánru autobiografie, mnohokrát již diskutovaného a zpochybňovaného, by neprošla vůbec. Vystupují tu dvě věkem zralé ženy-umělkyně pod jmény Mari a Jonna a každá z nich dlouhá léta bydlí na jednom konci velkého nájemního domu u přístavu. A byť velmi nápadně připomínají samotnou autorku a její dlouholetou přítelkyni – ve významu partnerku – Tuulikki Pietilä, povoláním grafičku, právě tato volba jiných jmen označení za čistou autobiografii brání. A to i přesto, že otcové obou postav se jmenovali Viktor, což odpovídá skutečnosti.

Styl knihy vesměs připomíná výše zmíněné autorčino dílo Cestovat nalehko, v němž rovněž spíš než děti vystupují dospělé postavy. V sedmnácti krátkých kapitolách, které na sebe navazují jen velmi volně, se ženy spolu dívají na video, cestují do dalekých zemí a stýkají se s dalšími umělci či příbuznými. Prožívají všední den a spolu uvažují o tom, co je a co není. Ovšem především samy tvořivě pracují a pěstují svůj umělecký, přátelský a milostný vztah. Právě napětí mezi těmito stránkami poměru mezi Mari a Jonnou je ona červená nit, která propojuje všech sedmnáct textů. V závěru přijde Jonně dopis s nabídkou ročního pobytu v pařížském ateliéru. Zda ji přijme, či ne, zůstává otevřené; znamenalo by to totiž vzájemné odloučení.

V roce vydání 1989 kritika dílo velmi ocenila a čtenářů, které by šokoval partnerský rozměr vztahu obou žen, bylo málo. Homosexualita již nebyla ve Finsku takové tabu – dekriminalizována byla v roce 1971. Tove Jansson záležitost milostného vztahu se svou partnerkou, zvanou Tooti, po celá desetiletí nikdy neskrývala ani před přáteli či sousedy v Helsinkách, ani na ostrovním letním sídle nebo před uměleckými kolegy, ale nehovořilo se o ní či nepsalo veřejně. Vůči autorčinu soukromému životu většinou v tisku vládl stejný respekt tak jako vůči soukromí politiků a jiných známých osobností. I recenzenti tentokrát k textu přistupovali jako k literární fikci a o skutečném pozadí děje nespekulovali – jak již bylo uvedeno, autobiografičnost díla lze snadno zpochybnit – možná i proto, že nakladatelství záležitost upozadilo tím, že na obalu knihy uvedlo označení „román o přátelství“. Nakladatel v Japonsku zase věc zastřel informací na obálce v tom smyslu, že Tove Jansson žije sama na ostrově – kde ji ovšem čtenář shledá spolu s její partnerkou…

Na druhou stranu dílo již v roce svého prvního vydání obdrželo cenu sdružení pro rovnoprávné postavení sexuálních menšin. Poprvé se o autorčině partnerce začalo hovořit veřejně v souvislosti s každoročním bálem v prezidentském paláci na Den finské nezávislosti v roce 1992, kdy spisovatelka, jež na něj dosud chodila bez doprovodu, poprvé požádala, aby tam byla pozvána i Tooti. Na tuto akci poté obě chodily jako pár, i když se i později na veřejnosti k věci přistupovalo diskrétně. Zvýšený zájem o Fair play z posledních let – připravuje se například jeho překlad do francouzštiny – ale souvisí právě s novou vlnou zájmu o problematiku queer lidí. Z její perspektivy bude dílo analyzováno v chystané disertační práci ze švédskojazyčné univerzity v Turku. Jako pisatelka si Tove Jansson ve svých textech počínala dvojace: dokázala věci týkající se sexuality prezentovat naprosto přímočaře i je skrývat – jak může v případě Fair play posoudit sám čtenář.

Další otázka, kterou si čtenář musí položit, směřuje k tomu, do jaké míry je název knihy Fair play míněn opravdově, nebo naopak ironicky. Mezi postavami je spousta nevyřčených záležitostí, které ale hrají v příběhu podstatnou roli. Je třeba číst důsledně mezi řádky a sledovat veškerá, i jen letmo naznačená hnutí, která jsou pro jejich chování charakteristická.

Tove Jansson jako finská Švédka

Jansson byla autorka finskošvédská, reprezentující dnes přibližně pětiprocentní švédskojazyčnou menšinu ve Finsku. Ta již mnoho stovek let obývá jižní a severozápadní pobřeží Finska a také ostrůvky ležící jihozápadně od pevniny, včetně tzv. Ålandského souostroví. Do tohoto území patří rovněž Helsinky a také šéry, přímořské kamenité ostrůvky, kde v létě finští Švédové často jako městští vzdělaní příslušníci vyšší třídy odpočívají. Právě toto milieu bývá označováno jako charakteristické pro finskošvédskou literaturu a právě s ním se v autorčiných dílech, ať už pro děti, či dospělé, setkáváme mnohokrát, A je to i případ obou těchto knih. Rodina malé holčičky v případě Dcery sochaře i Mari a Jonna z Fair play mají ve zvyku trávit léto na šérách, kde se pak život točí kolem vody, lodí a rybaření.

Ze severského úzu bylo do českého textu převzato nezvyklé uvádění přímých řečí. Podrobný komentář si ale zaslouží především nakládání s místními názvy. Ty mohou při převádění švédsky psaných příběhů odehrávajících se ve Finsku do češtiny vést k určitým dilematům, neboť ne vždy bývají v českém úzu ustálené. Pokud ustálené jsou, jejich jazykový původ nemusí být shodný; mj. výše zmíněné Helsinky pocházejí z finštiny, ale Ålandské ostrovy ze švédštiny. Ostatní zeměpisná pojmenování byla v obou překladech ponechána v originálním úzu švédském. To je téměř jediné myslitelné řešení tam, kde odkazují na prostředí ostrovů, pro něž jiné než švédskojazyčné názvy neexistují (příkladem mohou být Tunnholmen, Hörberg či Rödholmen v DS). Záležitost je o něco spornější v případech, kdy jsou k dispozici označení finskojazyčná i švédskojazyčná. Město Borgå (DS, s. 56) bude český čtenář spíše znát z finštiny jako Porvoo a Pernå (DS, s. 49) jako Pernaja. Kdo byl někdy ve finské metropoli v zoologické zahradě, pamatuje si asi název ostrova, na němž se rozkládá, jako Korkeasaari z většinové finštiny a nikoliv Högholmen (DS, s. 87) z menšinové švédštiny. Helsinská čtvrť se švédským názvem Skatudden (DS, s. 16 a s. 104) je mj. uvedena v předmluvě finsky jako Katajanokka (DS, s.7); Viken je navíc jednou ponechán jako Viken (DS, s. 34) a jednou je zase přeložen jako Zátoka (DS, s. 65).

Zná-li čtenář autorčiny knihy pro děti, bude si je moci pro přečtení těchto dvou titulů porovnat s její tvorbou pro dospělé. Tou se Tove Jansson začala zabývat až tehdy, když byla hotová její série o mumincích. Postupně vybrušovala svůj styl natolik, že každé její další dílo bylo kratší než to předcházející; starší Dcera sochaře má sto devět stran, novější Fair play už jen devadesát sedm. I když údajně i postavy z muminků měly svůj předobraz ve spisovatelčiných rodinných příslušnících, do textů pro dospělé byla přece jen nucena vtělit o něco realističtější hrdiny, než jsou skřítci. Fantazie a hravost v nich ale přesto zůstala.