Nakladatelství Argo vydalo půl roku po první knize další část sebraných stripů Tove Janssonové. Zatímco první svazek ještě vykazoval stopy hledání správné formy, další čtyři příběhy jsou přímo napěchované tím, co mají čtenáři této finské autorky už celých padesát let rádi. Vydejme se znovu do Muminího údolí… Pokud budete cítit chmury, jsou příběhy muminů tou pravou medicínou. Už její heslo o dobrém životě (žít si dobře není nic těžkého) předznamenává spoustu zábavy pro každého, kdo hodí starosti za hlavu a rozhodne se „zmuminovatět“.

Jednotliví hrdinové nejsou žádné složité charaktery, Janssonová má pro každou lidskou vlastnost jinou postavičku. Na to, aby čtení příliš rychle nezevšednělo, našla Janssonová jednoduchý recept – bezbřehou fantazii. Muminí údolí, ve kterém se odehrává většina dobrodružství, je zabydlené opravdu nepřebernou sbírkou zvířat, skřítků a tvorů, mezi nimiž se vždy najde alespoň jeden, jenž bude schopen posunout příběh dál. Veškerý děj se točí kolem buclatých muminů, kteří zde mají domovské právo. Žádné jiné nároky nemají, jedná se o velmi liberální skřítčí rodinu, což je však na nich naprosto nejhorší – tedy alespoň podle některých dalších obyvatel údolí. Neřeší totiž vůbec nic složitého, jen si užívají života. Může se zdát, že podobné vyprávění musí být prvoplánové a nenajde se v něm nic, co by mohlo uspokojit náročného čtenáře. Pravda je zcela opačná. Právě konfrontace světa muminů s ostatními obyvateli a návštěvníky, kteří povětšinou poznali jiný svět, je naprosto ideální platforma k rozvíjení těch nejúžasnějších příběhů.

Správně Mumini v zimě spí. Tento zvyk ale nejkladnější hrdina ze všech, Muminek, v knize Čarovná zima porušil. V komiksových stripech vycházejících v 50. letech minulého století ve více než třiceti denících následuje jeho příkladu celá rodina a rozhodne se vytvořit novou tradici.

V následujícím příběhu se mumini seznamují nejen se sněhem, ale i se zimními sporty. Dlužno podotknout, že sport, natož zimní, ve svém slovníku ani nemají, a vůbec nechápou, proč by někdo něco podobného dělal (jak sympatický národ). Následují eskapády s nesnesitelným panem Briskem, jenž žije pouze pro vítězství.

Nejlepším příběhem druhé knihy sebraných stripů je ale bezpochyby „Maminka a nová služka“. Tove Janssonová se rozhodla, že do Muminího světa vpustí realitu všedního dne a s ní novou sousedku Fififjonku. Fififjonky jsou zvláštní živočišný druh. Nikdy nejsou s ničím spokojené, jsou strašně upjaté. Že právě to je voda na muminí mlýn, není třeba zdůrazňovat. Horší je, že Fififjonka má služku a vysvětluje Mamince, že by si nějakou měla pořídit. Kouzelné Maminčiny otázky, k čemu že taková služka je, když stačí nádobí nechat na hromadě, dokud nezaprší, přesně vystihují celý její naturel i přístup rodiny k životu.

K Maminčině zděšení na její inzerát odpoví desítky zájemkyň, a tudíž se nedá nic dělat – služka je přijata. Součástí muminí rodiny se tedy stávají ustaraná Mína s podobně ustaraným psem Pínkem . Služka je pod ustavičným stresem z šílených muminích nápadů a jejich podivných her (schovávání se před policií, podávání kávy v džungli ap.). Posléze se ukazuje, že Mína trpí komplexem méněcennosti ze starší sestry a pes Pínek si schovává obličej, protože je ošklivý, a má rád kočky. Je na muminech, aby jim oběma vysvětlili, že život není žádná věda, že všechny problémy se dají překonat a že nejd§ležitější je prostě si užívat života.

Edukativnost a síla tohoto příběhu se příliš neshoduje s jeho prostou formou. Uvědomíme-li si, že vycházel po jednořádkových pokračováních každý den v novinách, nezbývá než nevěřícně zavrtět hlavou nad odvahou Tove Janssonové. Smíchat dohromady tolik životního moudra s bezstarostným šprýmováním, to chce skutečný um – a ten jí nechybí. V dalším příběhu se poprvé objevuje Malá Mia (sestra Mimly, se kterou se mumini seznámili v předchozím díle), rozpustilý šotek s hustým obočím, která je ztělesněním škodolibé špatnosti. Snad právě proto patří k nejoblíbenějším postavám Janssonové.

Příběh závěrečný přivádí do údolí proroka hlásajícího konec staré doby a volnost mravů. Další téma, které bychom v podobném komiksu nečekali. Opět ale nezbývá než konstatovat, že nikdo jiný by jej nezvládl pojmout takovým způsobem, jako to před padesáti lety učinila Janssonová. U muminů není zkrátka co řešit – jsou to knihy pro velké i malé. K relaxaci se hodí jako málokteré jiné příběhy.