Na letošní rok připadá desáté výročí smrti známé finskošvédské (neboli ve Finsku žijící, švédsky píšící) malířky a spisovatelky Tove Jansson (1914–2001). A právě letos se podařilo nakladatelství Plus ve spolupráci s překladatelkou Helenou Chvojkovou splatit část dluhu, který vůči této autorce máme: Tove Jansson je pro české čtenáře neoddělitelně spojena s populárními skřítky muminky, ale její tvorba pro dospělé čtenáře (ačkoli i muminky si samozřejmě zaslouženě oblíbili také mnozí dospělí!) prozatím zůstávala stranou.

První krok do této neprobádané oblasti učinilo v roce 2002 nakladatelství Argo, když vydalo knížku krátkých vyprávění čerpajících z autorčiných vzpomínek na dětství s názvem Dcera sochaře. Letos vydaná Kniha léta (Sommarboken, švédsky 1972) je z podobného soudku: autorka v ní vypráví příhody malé Sofie, která s tatínkem a babičkou tráví letní dny na nevelkém ostrově nedaleko finského pobřeží. Podle záložky českého překladu se jedná o literárně zpracované vzpomínky samotné autorky, která jako malá s rodinou jezdívala na prázdniny na ostrov Klovharun ve Finském zálivu. Na švédských stránkách věnovaných autorce se ale dočteme, že Tove Jansson s rodiči jezdívala na ostrov Blidö nedaleko Stockholmu a chatu na ostrově Klovharun si spolu se svým bratrem pořídila až v dospělosti. Předlohami pro postavy Sofie a její babičky v Knize léta jsou podle této verze autorčina neteř a matka.

Ať už však za tímto rozporem vězí cokoli, pro čtenáře není pozadí vzniku knihy příliš důležité – jde tu o něco úplně jiného než o dokumentární hodnotu textu. Hlavními postavami vyprávění, nebo možná spíše literárních skic, jsou Sofie a její babička, které někdy společně, jindy každá zvlášť prožívají všední i nevšední příhody na mořem obklopeném ostrově. Právě moře, proměnlivé počasí, strohá severská příroda, dlouhé dny a světlé noci dotvářejí jedinečnou atmosféru minipříběhů. Sofie je bezprostřední, zvídavá, přemýšlivá, někdy trochu paličatá a protivná; můžeme sledovat, jak objevuje živý i neživý svět kolem sebe a utváří si na své okolí leckdy překvapivé názory. Babička pro ni má velké porozumění, zůstalo v ní dost dětského a hravého a v neposlední řadě i smysl pro tajemno, navíc přibyla svérázná životní moudrost. Ať už ty dvě společně něco podnikají, nebo se na sebe právě zlobí, vždy mezi nimi zůstává důvěra a respekt.

Navzdory uvedenému není Kniha léta nijak zvlášť sentimentální, ani se nesnaží poučovat. Na to je zde příliš nadsázky a autorčina typického humoru. Baví jak neobvyklými náměty, tak vtipnými rozhovory, které místy odkrývají v knihách jen zřídkakdy zachycovaná hnutí lidské mysli. Nejistota mládí stejně jako únava a občas i zklamání stáří jsou vylíčeny s velkým porozuměním i s nadhledem.

Kniha léta je osvěžující čtení pro široké spektrum čtenářů, nelze než ji doporučit. Vzhledem k roční době se nabízí doplnit – třeba jako vánoční dárek pro děti od 12 do 99 let.