Kazua Ishigura (nar. 1954), britského spisovatele japonského původu a držitele Nobelovy ceny za literaturu (2017), snad není třeba v českém prostředí představovat. Poprvé čtenáře uchvátil románem Soumrak dne (anglicky 1989), za nějž získal Man Bookerovu cenu, a v posledních dvou desetiletích zazářil romány Neopouštěj mě (anglicky 2005) či Pohřbený obr (anglicky 2015). Románů dosud napsal devět, a jak sám říká v několika rozhovorech, nechce být autorem, který cítí povinnost každé dva roky vydat novou knihu. Při psaní si vypracovává rozsáhlé rešerše, texty neustále přepisuje a rád čerpá z toho, co se mu v předchozích dílech nepodařilo vyjádřit. Kromě románů je Ishiguro také autorem scénářů divadelních her, povídek nebo písňových textů.

Právě na román Neopouštěj mě, v němž Ishiguro využívá prvků vědeckofantastické literatury, navazuje jeho nejnovější kniha Klára a Slunce (anglicky 2021). Tentokrát si autor sice nevybral téma klonů předurčených k darování orgánů, ale motiv určenosti a předem daného osudu hraje důležitou roli i v jeho nové knize. Klára a Slunce měla být dle Ishigura původně dětská obrázková kniha o robotovi Kláře a jejím vztahu ke slunci, kterou napsal před mnoha lety, nicméně pak mu jeho vlastní dcera řekla, že pro děti by toto téma bylo velmi těžké a depresivní, a tak ho spisovatel po důkladném prozkoumání oblasti umělé inteligence rozvedl do alegorického příběhu pro dospělé. O něco podobného se pokusil v posledních letech jeden z nejpopulárnějších současných britských autorů Ian McEwan ve svém románu Stroje jako já. V něm podobně jako Ishiguro zkoumá lidskou povahu očima humanoidního robota, který je nakonec z lidského chování tak nešťastný, že již mezi lidmi nechce žít. Přestože Ishiguro ve svém novém románu naznačuje podobnou dystopii, robotka Klára na rozdíl od McEwanova Adama podobné soudy nevynáší a nechává na čtenáři, aby si o soužití lidí a strojů udělal vlastní obrázek.

Hlavní postavou a zároveň vypravěčkou je tedy humanoidní robot Klára, která v úvodu románu čeká za výlohou v obchodě na to, až si ji někdo vybere a bude moci vykonávat své poslání společnice dítěte. Jednoho dne se tak opravdu stane a Kláru si vyvolí těžce nemocná dívka Josie, žijící pouze se svou matkou na americkém venkově. Zanedlouho se čtenář dozví, že Josie patří mezi takzvané „pozvednuté děti“, které podstoupily genovou editaci a jsou předurčeny k úspěchu a finanční zajištěnosti, avšak na úkor společenských styků a vlastního rozhodování o svém osudu. To naznačuje, že se román odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy budou sociální vazby pravděpodobně nahrazeny interakcí s počítači, což se částečně děje i dnes, nebo soužitím s důmyslnými roboty, kteří oplývají lidskými vlastnostmi a schopnostmi, Ostatně ani k tomu dnešní společnost nemá daleko. Například firma Boston Dynamics dokáže sestrojit roboty, kteří téměř dokonale reagují na prostředí a pohybují se v něm bez větších obtíží. V Japonsku je již možné zakoupit robota, který z grimas lidského obličeje rozpozná lidské emoce, především u dětí, a přizpůsobí jim své chování. Přesně to má za úkol i románová Klára, jíž je kladeno na srdce být s Josií od rána do večera, pomáhat jí a hlásit matce nebo hospodyni, když má pocit, že je s dívkou něco v nepořádku. Navíc je přítomna na Josiiných schůzkách s jejím kamarádem Rickem, s nímž jsou od raného dětství domluveni, že budou na celý život svoji, a snaží se tento pakt dodržet.

Klára se tak na příkladu tohoto páru a vztahu Josiiny matky k dceři učí lidské lásce, jež jí připadá komplikovaná. Nechápe, proč je jednou Josie na Ricka milá a podruhé ho kritizuje za to, že není „pozvednutý“ a nemá ambice studovat na prestižní univerzitě. Podobně nerozumí tomu, že matka dceru sice zbožňuje, ale nastoluje jí velmi tvrdý řád a omezuje její svobodnou volbu. Může se tedy zdát, že právě Klára zastává roli vyvíjejícího se dítěte, které se postupně od ostatních učí bytí a emočnímu prožívání, a naopak lidské postavy románu jsou naprogramovány k určitému stereotypnímu chování a cílům, například studiu na univerzitě, setrvání ve svazku s jedním člověkem nebo pracovnímu úspěchu. Všechny láskyplné vztahy mezi lidmi v románu selhávají a zdá se, že je to právě Klára, kdo si dokáže ke svému okolí vytvořit citové pouto a svobodně se rozhodnout. To dokládá například její odhodlání Josii zachránit a uzdravit pomocí svého naivního „dětského“ smýšlení.

Ishiguro v románu nevaruje před možným zánikem lidstva, jež by jednoho dne mohlo být nahrazeno roboty. Balancuje mezi negativním pohledem lidských postav románu na robotické společníky – například Josiiny matky, která si od Kláry od prvního do posledního dne udržuje odstup a hrozí se záměny člověka za stroj – a optimistickým přístupem k umělé inteligenci, z níž může člověk v mnohém profitovat, a dokonce se s ní harmonicky doplňovat. Takový přístup obhajuje například pan Capaldi, portrétista a rodinný přítel, který podobně jako někteří kognitivní vědci a filozofové mysli naznačuje, že hranice mezi člověkem a strojem byla překonána a na člověku vlastně není nic speciálního: „Naše generace v sobě stále nese staré pocity. Odmítáme se jich naplno vzdát. Stále ještě chceme aspoň trochu věřit, že uvnitř nás se skrývá něco neuchopitelného. Něco jedinečného a nepřevoditelného. Ale nic takového neexistuje. To už víme.“ Avšak zdá se, že Ishiguro právě popisem Klářiných dovedností a jejího vnímání světa tuto tezi vyvrací. Klára má k lidské dokonalosti ještě daleko. Špatně se orientuje v čase a prostoru, kde jí na rozdíl od mrštného lidského těla dělá velké problémy překonat určité překážky. Podobně nedokáže pojmout svým viděním pomocí dílčích zorných polí například rychle se střídající obrazy při jízdě autem: „Brzy se výjevy míhaly tak rychle, že jsem si je nestíhala uspořádat. V jednu chvíli se mi jedno pole zaplnilo všemi ostatními auty, zatímco všechna sousedící pole zabraly kusy vozovky s okolní pastvinou. Ze všech sil jsem se snažila udržet při pohybu z jednoho pole do druhého hladkou linku silnice, ale kvůli neustále se měnící perspektivě jsem usoudila, že to nepůjde, nechala jsem si silnici rozpadnout a pokaždé, když překročila okraj pole, jsem ji začala skládat nanovo.“ Čtenáře též překvapí Klářino téměř zbožné uctívání slunce, jež připomíná primitivní náboženství a pramení z její potřeby absorbovat sluneční paprsky, bez nichž se cítí letargická a její schopnosti upadají. Podobně omezené jsou i jiné Klářiny mentální schopnosti. Jak uvádí překladatelka Alena Dvořáková v doslovu, robotka se učí a rozhoduje na principu hledání korelačních podobností a správně chápe i kauzalitu, nicméně nad jejím uvažováním nejen čtenářům, ale i postavám románu zůstává rozum stát. Překladatelka si klade otázku: „Proč tedy její (Klářin) výklad skutečnosti odmítáme coby holou nemožnost?“ Ta však v románu zůstává nezodpovězena, autor pouze naznačuje, že strojům chybí lidskost, kterou však zároveň jako koncept zpochybňuje poukazováním na necitlivé a strojové chování lidských postav. Možná však lidskost spočívá právě v nedokonalosti sociálního chování člověka. Hranice mezi člověkem a robotem tak do konce románu není překročena a Klára se nestává rovným partnerem člověka. Přestože má být autonomní subjekt, který Josii nahrazuje lidského kamaráda, lidé se k ní stále chovají jako k objektu, což platí i pro dívku a její matku, jež striktně dodržují hierarchii „pán a jeho robot“. O tom svědčí i fakt, že Klára ví, že po dokončení svého úkolu se musí s rodinou rozloučit a bude odložena na skládku.

Ačkoli by se mohlo zdát, že je Ishigurův nový román zasazen do blízké technologicky vyspělé budoucnosti, kdy je příroda do značné míry upozaděna, autor očima Kláry popisuje krásy americké krajiny a naznačuje, že možná i roboti, kteří se časem stanou stejně vědomými jako člověk, budou přírodu oceňovat a chtít ji chránit. Postava Kláry je tak zasazena do současných diskusí o antropocénu v literatuře, avšak do optimističtějšího proudu, jehož zastánci z řad vědců a literárních kritiků tvrdí, že ačkoli jsou dopady lidské činnosti na přírodu katastrofické, příroda se dokáže regenerovat a člověk se naopak znovu naučí s ní harmonicky spolupracovat v jakémsi hybridním, nehierarchickém vztahu. Ekologický přesah románu je znatelný i v Klářině kritice všech lidských aktivit, které buď brání dopadu slunečních paprsků na zem, nebo znečišťují ovzduší, což v románu ztělesňuje například stroj na opravu vozovky, který kolem sebe šíří hustý oblak prachu.

Stejně jako Ishigurovy dřívější romány, i Klára a Slunce představuje dílo na pomezí několika žánrů – science-fiction, romance, magického realismu či fantasy –, takže nadchne všechny příznivce této žánrové neurčenosti. Sám autor uvádí, že žánr je abstraktní kategorie a důležitý je příběh a to, co ve čtenáři přetrvává po přečtení knihy. Nutno podotknout, že čtenáři se po dočtení poslední stránky honí hlavou daleko více otázek týkajících se umělé inteligence, než když vyslechne rozhovor s předním vědcem, a snad někde v hloubi duše připustí, že ona „jinakost“, kterou vnímá u strojové inteligence, je možná pouze jeho neochota uznat, že lidské vlastnosti a schopnosti nejsou vlastně tak výjimečné, aby je v budoucnu nebylo možné uměle napodobit.