Stejně jako loni i letos putuje Nobelova cena za literaturu anglicky píšícímu autorovi. Na rozdíl od vášnivých debat a sporů, které provázely ocenění písničkáře Boba Dylana, však letošní rozhodnutí Švédské akademie nejspíš žádné kontroverze nevyvolá. Britský romanopisec a povídkář japonského původu Kazuo Ishiguro (1954), který se stal dosud posledním laureátem, je všeobecně uznáván za jednoho z největších evropských i světových prozaiků posledních desetiletí a jeho cesta do prestižní nobelovské společnosti je lemována mnoha dalšími poctami včetně Man Bookerovy ceny.

Ishiguro se narodil v japonském Nagasaki a do Spojeného království se s rodiči přistěhoval v pěti letech, když jeho otec, vědec působící v oblasti oceánografie, dostal nabídku pracovat v Southamptonu. Rodina však i nadále používala v každodenním životě japonštinu a Ishiguro má k rodnému Japonsku silný vztah, byť založený dle autorových vlastních slov primárně na představách a fantaziích. V Británii vystudoval anglistiku a filozofii a následně tvůrčí psaní. Prosadil se v osmdesátých letech jako součást silné generace prozaiků, do níž patří mimo jiné Hanif Kureishi, Salman Rushdie či Timothy Mo (všichni stejně jako Ishiguro čerpající ze svých mimobritských kořenů) nebo Ian McEwan a Graham Swift.

Jeho první román, Nejasný výhled na kopce (1982), který se zabývá komplikovanými vztahy v japonsko-anglické rodině, se setkal s příznivým přijetím, ale skutečně se Ishiguro prosadil až o čtyři roky později s Malířem pomíjivého světa (1986). Tento příběh starého umělce, který se zapletl s japonským fašismem a sloužil mu jako tvůrce propagandy i informátor, vynesl mladému spisovateli nominaci do užšího výběru Man Bookerovy ceny. Tu nakonec získal za své třetí dílo, román Soumrak dne (1989), který je dodnes jeho neslavnějším počinem, mimo jiné i díky zdařilému filmovému zpracování v režii Jamese Ivoryho. Všechny tři romány spojuje tematika konfliktu starého a nového, tradice a moderních vlivů, a postavy ohlížející za svým životem a minulostí.

V následujících čtyřech knihách jako by se Ishiguro rozhodl experimentovat a zkoušet pokaždé něco nového, namísto aby se držel svých zavedených témat a postupů. Na své předchozí sevřené a poměrně útlé romány navázal pětisetstránkovým počinem The Unconsoled  (Neutěšený, 1995), který se setkal s rozporuplnou odezvou u čtenářů i kritiky. Po detektivně laděném příběhu Když jsme byli sirotci (2001), který se odehrává v Číně během první poloviny dvacátého století, si vyzkoušel žánr dystopické sci-fi s milostnou zápletkou v knize Neopouštěj mě (2005) a dosud poslední román The Buried Giant (Pohřbený obr, 2015) využívá prvky fantasy a odehrává se v Británii po odchodu římských vojsk. Všechna jeho díla ale spojuje melancholická atmosféra a poklidný, uměřený tón mnohdy kontrastující s drásavou morální analýzou. Kromě dosud sedmi románů je Ishiguro také autorem povídkové sbírky Nokturna: Pět příběhů o hudbě a soumraku (2009), dvou scénářů k celovečerním filmům a několika písňových textů.

Švédská akademie odůvodnila své rozhodnutí mimo jiné tím, že Ishiguro ve svých emocionálně silných románech odkrývá „propast zející pod naším iluzorním pocitem sounáležitosti se světem“. Dalším důvodem, který by se dal na podporu letošního laureáta uvést, je jeho jedinečná práce s jazykem, který je sice nezaměnitelně osobitý a ozvláštněný, ale zároveň průzračný a jasný a také dobře, byť ne jednoduše, převoditelný do jiných jazyků. Do češtiny byly přeloženy dosud čtyři romány (Malíř pomíjivého světa, Soumrak dne, Neopouštěj mě a Když jsme byli sirotci) a výše zmíněná sbírka povídek. Pohřbeného obra nyní připravuje k vydání nakladatelství Argo. Čeští čtenáři mají tedy dostatek materiálu, aby sami posoudili, zda si Ishiguro nejprestižnější literární ocenění zaslouží.