Láska (a smrt) patří, jak známo, k nejčastějším tématům krásné literatury. A nejen jí: stále vychází i množství svépomocných knih, jak někoho svést či jak se vyrovnat s rozchodem, případně i autofikční texty o tom, jak jeden takový rozchod konkrétně proběhl. Vychází také stále nové samostatné publikace o živočišných základech lásky z hlediska etologie a evoluční biologie, ale také o tom, jak ji částečně sociálně konstruujeme. Až nedávno však u nás vyšla kniha, která přináší řadu těchto přístupů v jednom svazku: Hranice lásky. Jde o další „fotograficko-literární“ dílo uznávané české fotografky Dity Pepe, do kterého svými texty a rozhovory přispěli také socioložka Lucie Jarkovská, spisovatel Aleš Palán, sociolog Martin Fafejta nebo profesor biologie a etolog Daniel Frynta. Ti postupně pojednávají o lásce k sobě samému, o lásce partnerské, mateřské i otcovské, o lásce ke zvířatům i lásce mezi zvířaty, a také o lásce v jejích netradičních formách (polyamorické, či dokonce pedofilní). Nechybí předstírání lásky / erotické touhy jako profese (pornoherečky), láska jako mocná inspirace aktivizující umělecké síly nebo láska coby předmět neurologického výzkumu.

Zvláště Martin Fafejta a Daniel Frynta jsou u nás ve svých oborech asi největšími odborníky na dané téma, takže v tomto smyslu byl autorčin výběr šťastný. Společně se zmíněnými může čtenář odhalovat různé aspekty lásky a sexuální touhy, a to nejen u lidí: u ptáků jsou těmi nejžádanějšími a nejatraktivnějšími partnery ti nejstarší (včetně samic); některé zvířecí samičky dávají přednost mírnějším samcům, protože „nejkvalitnější může znamenat také agresivní nebo nebezpečný“. Lidské emoce představují Fafejta i Jarkovská jako kulturněhistoricky podmíněné: premoderní ženy kupříkladu nevnímaly děti jako středobod své existence a mateřská láska tak, jak ji dnes vnímáme, byla dokonce považována za „hříšný rozmar“. Kupodivu dnes jsou to některé projevy otcovské lásky, které mohou být obecně vnímány jako nemístné či nežádoucí, zdůrazňuje jiná kapitola. Fafejta v ní mimo jiné konstatuje i to, že proces výchovy je vzájemný: nejen on vychovával své dcery, ale péčí a starostlivostí, kterou jim po léta věnoval, se také sám měnil.

Některé kapitoly zdůrazňují iluzivní aspekt lásky. Socioložka Zuzana Kolarzová mapuje nejen to, že pornofilmy nemají s realitou nic společného (což není nijak překvapivé), ale i to, že pornoherečky sex před kamerou a v soukromí striktně oddělují, a že se ve svém osobním životě „normálně“ stydí (sexuální stud je „přirozená věc“, vyvozuje i z toho po právu autorka). Hudební teoretik Jiří Zahrádka zase popisuje, jak se etapy tvůrčího skladatelského vzmachu Leoše Janáčka nikoli náhodou překrývaly s obdobími, kdy byl intenzivně zamilovaný do různých žen, které sloužily jako projekční plochy jeho – zřejmě nereálného – ideálu dokonalé bytosti výjimečně inteligentní, krásné i schopné vždy chápat jeho složitou osobnost.

Ani kapitoly, které by mohly být pojaty čistě akademicky, nezůstávají jen na neosobní, vědecké rovině. Například zmíněný Fafejta citlivě reflektuje svoji roli otce, Frynta zase to, jak se jeho rozsáhlé znalosti etologie promítají do jeho vlastního partnerského života. (Dodejme, že jeho odpověď je spíše pesimistická: vědomosti tohoto druhu člověku v praktickém životě nepomáhají, spíše ho komplikují.)

Nezvyklý i objevný může být pohled do života polyamorické trojice, o níž otevřeně promlouvá básnířka a teoložka Magdalena Šipka. Trojici tvoří ona a dva bisexuální muži, na něž prý zpočátku žárlila, například když chtěli být oni dva sami spolu, nebo když chtěla být s jedním z nich „stejným způsobem, jakým s ním byl předtím ten druhý“. Způsob, jakým líčí hranice tohoto trojúhelníku a jejich propustnost, někdy působí bizarně („objevil se člověk, který nás všechny tři sbalil“), ale celkem pochopitelné jsou těžkosti, které má tato tříčlenná komunita, když si chce pronajmout pokoj na dovolené nebo když se všichni tři chtějí navzájem líbat v MHD. Šipka se prý už naučila líbat se na veřejnosti jen s jedním. V knize ovšem na jiném místě od jiné mluvčí zaznívá i opatrnější hlas, totiž že společnost ještě není natolik vyspělá, abychom dokázali polyamorii opravdu žít, celkové vyznění však není k polyamorii tak skeptické, jako třeba právě uváděný stejnojmenný film Hranice lásky.

Snad nejotevřenější ze všech je v publikaci samotná autorka, která se obsáhle a místy snad až poněkud obsesivně svěřuje se svými vztahovými traumaty dětskými (tyranský otec, před nímž nakonec utekla do ciziny) i nedávnými (neopětovaná láska). Dokonce ve své dokumentární poctivosti nevynechává ani to, jak se vyvíjel její vztah se samotnou nakladatelkou knihy. Nejde jí přitom o exhibicionismus, ale o nástin toho, jak se s traumaty vyrovnávat, o podnícení „jiného přemýšlení, vnímání a prožívání lásky“ i ohledání toho, čím by mohla být v budoucnosti. I když by se dalo spolu s Fryntou skepticky dodat, že hromadění znalostí naše vztahové propletence samo o sobě jen těžko vyřeší, můžou otevřít nové perspektivy na jejich nahlížení. A kniha přináší i četné příběhy, jejichž přečtení a prožití může mít i katarzní účinek.

Přínosná kniha může být i těm, které obecně zajímají různé podoby a dimenze lásky i její hranice, ať už je to (ne)možnost jejího jasného vyjevení u pedofilů, kteří si konkrétní realizaci svých tužeb musí navždy zakázat, nebo to, co se jeví jako její absolutní hranice, smrt.