Proč jsou nám příjemné tělesné dotyky? Může za to „hormon mazlení“? Touží někdy ženy po znásilnění? Čím je lákavý sex přes internet? Dá se vědecky vysvětlit, proč i ve spokojeném manželství začne časem chybět něha? Kolik žen prožilo bradavkový orgasmus? A proč se některé ženy po dovršení určitého věku mění ve zlostné a podrážděné bytosti, které chtějí, aby bylo všechno po jejich? I na tyto otázky se snaží odpovědět nebo je čtenářům podsouvá kniha Štvanci touhy: Jak mozek ovlivňuje lásku, milování a sex. Jejím autorem je rozhlasový redaktor, novinář a popularizátor vědy a techniky Milan Bauman (nar. 1944). Ten má na kontě řadu popularizačních knih o mnoha odlišných tématech. Už v knize Záhady pro zítřek: Po stopách bílých míst vědy dneška (Práce, 1979) věnoval jednu kapitolu budoucímu ovládnutí a transformacím lidského mozku. Týmž orgánem se zabýval v knize Labyrint říše rozumu: taje lidského mozku (Práce, 1985), a když prý před časem uvažoval o novém, aktualizovaném vydání, dospěl k závěru, že bude nutné napsat knihu znovu: samostatnou knihu o mozku prý plánuje na letošek. Mezitím v loňském roce vydal publikaci o mozku z hlediska sexuality.

Jde o knihu v nemalé míře kompilační: autor v ní odkazuje na literaturu i poněkud obstarožní, zatímco mnohé významné aktuální tituly jako Červená královna, Sexualita a sexuální identita nebo Evoluce touhy: strategie sexuálního chování v seznamu literatury schází. Bauman obsáhle cituje soudobé odborníky, aniž by ale vždy uvedl přesný zdroj, jímž je v některých případech zřejmě osobní rozhovor. Zejména ale přetiskuje osobní erotické a vztahové zpovědi a příběhy, diskuze a inzeráty z internetu, k nimž se pak někdy sám připojuje jako další diskutující, přičemž místy přebírá jejich dikci. Tak jakési pětašedesátileté paní N. M., která řeší dilema, že miluje ženatého vrstevníka, jehož kvůli jeho svazku „nemá celého“, pěkně „od podlahy“ píše: „Na co mít v 65 chlapa celého? Na co si stěhovat dědka do baráku?“ Některé ze zaznamenaných příběhů jsou přitom trochu bizarní: třeba vyprávění ženy, která si na internetové seznamce začala dopisovat s vlastním milencem, aniž by mu dala poznat svou identitu. Na takto sjednanou schůzku pak nepřišla a vztah ukončila. Jestliže Záhady pro zítřek obsahovaly autorem sepsaný sci-fi příběh, do této knihy již zřejmě Bauman milostné historky nevymýšlel a pouze čerpal z toho, co o sobě prozradili (nebo co vyfabulovali) anonymní inforgové. Přetištěné černobílé fotografie nahých lidských postav jsou navíc volně staženy z webu a čtenář si tak kvůli nim i kvůli bulvárnímu titulu samotnému může místy připadat, jako by četl Aha. Na druhou stranu ovšem v knize najdeme i řadu serióznějších pasáží, z nichž některé dokonce na pokračování vysílal prestižní populárně-naučný pořad Českého rozhlasu Meteor.

Z trendů, které se poslední dobou šíří západním světem, autor některé nezmiňuje (tantra), jiné se snaží vysvětlit pomocí západní medicíny (akupunktura jako stimulace tvorby endorfinů). Zabývá se i módou BDSM praktik, jež jsou někde brány jako forma psychoterapie pro špičkové manažery, nebo budoucností sexuálních robotek.

Autor vychází z přístupů různých vědních disciplín, ale dává si zpravidla pozor, aby neupadl do scientismu a celou složitou oblast neredukoval na jakýsi fyzický kontakt dvou pokožek. Blízké je mu pojetí uznávaného neurofyziologa Františka Vyskočila, který říká, že fyziolog či biochemik mohou vysvětit, jak probíhá pohlavní akt; psycholog ozřejmit, proč je člověk nevrlý, ale nikdo z nich komplexně neuchopí, co je to lidská láska. To je spíše úloha umělců – dodejme, že sám Vyskočil je vedle svého vědeckého angažmá také aktivním houslistou.

Také Bauman někdy odkazuje na umělecká díla, například na román Hrůzy lásky od Jeana Dutourda (první české vydání Mladá fronta, 1966), nebo pořádá trochu senzacechtivé exkurzy do historie, například k (údajným) milenkám mistra Jana Husa. Některé stránky knihy mohou působit provokativně, jako když český autor obsáhle rekapituluje názory řady současných světových hereček a jiných ženských celebrit, například že monogamie je už čímsi přežitým a nepřirozeným. Nebo když připouští, že ve výjimečných případech mohou některé ženy uvítat vnucený sex, protože prý za něj nemusí mít výčitky svědomí. Většinou ale končí u nepřekvapivých, konsensuálních a zcela tradičních prohlášení, jako že v milostné sféře se chování lidí během staletí nemění. A že ten, komu se podařilo navázat skutečný milostný vztah, by si ho měl vážit a pečovat o něj. O žádných nových převratných teoriích ani o výsledcích nejnovějších zahraničních výzkumů se v knize nedočteme, s výjimkou těch, které už prošly českým tiskem. Kdo však stojí o jejich čtivé převyprávění, zasazené do koláže z textů paní Jaroslavy z Liberce nebo třicetileté čtenářky Míšy, ať po tomto textu klidně sáhne, ať už si připadá jako štvanec, nebo nikoli.