Pokud jsem se už v úvodu pustila do chvály překladatelky, musím ihned dodat, že sestavení výboru si na svá bedra nevzal také jen tak někdo, nýbrž jeden z nejaktivnějších účastníků rumunského literárního života v posledních dvou desetiletích. Claudiu Komartin je nejen sám uznávaný básník (do antologie však sám sebe nezahrnul), ale i překladatel, nakladatel, šéfredaktor nejvýznamnějšího rumunského básnického časopisu a neúnavný pořadatel každotýdenních básnických čtení. Do Posledných pionierov Východu vybral 35 autorů, kteří jsou seřazeni podle jednoduchého klíče: roku narození. Jeho výběr začíná Ionelem Ciupureanem, narozeným roku 1957, a končí Adrianem Dinișem, který je ročník 1985. V rumunské literární historii a kritice se v posledním půlstoletí vžilo dělení autorů do generací podle desetiletí, v němž začali publikovat. To, co nám tato antologie představuje, jsou tedy dvě takové literární generace: generace devadesátých let a generace let 2000 (do níž mimochodem patří sám sestavovatel). Jak Komartin zdůrazňuje v doslovu, každý výběr je nevyhnutelně do jisté míry subjektivní – a samozřejmě se musí potýkat i s omezeným rozsahem knihy. Přesto bych mu ale trochu vyčetla, že se úplně vyhnul obtížnému úkolu vybírat i z mladších básníků. Komartin se brání tím, že mu v tomto případě chybí odstup, jenomže právě chybějící časový odstup je to, s čím by se měl kdokoliv, kdo chce představit cokoliv současného, smířit a pokusit se s tím pracovat. Na druhou stranu však chápu, že právě vybrané dvě básnické generace vytvářejí organický celek, který by mladší autoři narušili.

Výběr zahrnuje autory nejen z významných literárních center (Bukurešť, Jasy, Brašov ad.) a vlivných básnických kroužků a skupin, ale i solitéry z různých částí Rumunska, například craiovské autory Ionela Ciupureana a Nicolae Coandeho nebo nezařaditelného Constantina Acosmeie, jenž v devadesátých letech vydal svou jedinou sbírku, z níž se však stal svého druhu kult. Nechybí ani výrazní rumunsky píšící básníci z Moldavské republiky, jejichž tvorba je organickou součástí rumunské poezie. Moldavsko zastupují dva kontrastní hlasy: Emilian Galaicu-Păun se svou intelektuální, maximalistickou, ale zároveň i hravou poezií a Dumitru Crudu (známý také jako prozaik – v českém překladu vyšli jeho Lidé z Kišiněva), spolutvůrce nového směru, frakturismu, v němž „frakturu“ čili zlom představuje právě odtržení od dosavadní poetické tradice a kulturního establishmentu a příklon k životu, k autenticitě. Tím už frakturismus předjímá jedno z hlavních téma generace nultých let. Dumitru Crudu píše zcela bez příkras: „bol som nahý a neodvažoval som sa / napísať ani riadok / hanbil som sa alebo mal možno strach“ (s. 102).

V první, „devadesátkové“ polovině antologie se často opakují témata smrti a tělesnosti a z temnoty ji vytrhuje častý ironický tón a intertextuální hra s aluzemi, poezie je často provokativní a nechybí ani jistá snaha šokovat, např. u Daniela Bănulesca: „V mojich ponožkách sa brýzga smrť / V tráve pohlavia mojej milej smrť skáče ako roj kobyliek“ (s. 24) nebo Rodicy Draghincescu: „a poézia nenosí nohavičky / alebo nosí priepastné psychické javy / v ktorých svet behá s holým zadkom“ (s. 39). Ironickou polohu pesimismu představuje Andrei Bodiu (titul jedné jeho básně dal název celé antologii) či Ioan Es. Pop (českému čtenáři známý z výboru Konec slavnosti): „keď sa však nešťastníci predsa len spoja, / urobia revolúcie, po ktorých / sa im všetko vezme“ (s. 16). Neskrývaně autobiografická a upřímná je poezie Simony Popescu (taktéž obsažené v Konci slavnosti); autobiografičnost se prolíná s až surrealistickou obrazností a dávkou tělesných tekutin a tkání u Ruxandry Cesereanu. Přítomná je ale také ztišenější, lyričtější poezie, již tu zastupuje např. Iustin Panța, který zároveň představuje zajímavé využití oscilace mezi básní v próze a verši.

Přechod mezi oběma generacemi reprezentují – vedle Dumitra Cruda – například Gelu Vlașin, autor skřípavých, antimelodických, ale přitom minimalistických veršů, promyšleně rozložených na stránce, nebo nezařaditelná Svetlana Cârstean se svou vysoce osobní, introspektivní poezií.

Poté už přichází na řadu básnická generace nultých let. Její představitele ale není radno házet do jednoho pytle, jak připomíná i Komartin v doslovu, a rovněž není nutné je opatřovat nějakou jednotící nálepkou, nicméně jisté tendence pozorovat lze. Je to ona snaha o autenticitu a bezprostřednost, vyjadřovaná civilním, často hovorovějším jazykem, témata bývají osobní: básnické Já a jeho vztahy k nejbližším lidem, tělesnost, existenciální otázky… Leccos z těchto charakteristik, autobiografickým autenticismem počínaje, jsme mohli pozorovat i u „devadesátníků“, ostatně to, vůči čemu se obě generace nejvíce vymezovaly, byla poezie osmdesátých let (ta byla v Rumunsku z velké části ve znamení postmodernismu). To vše se týká i původních frakturistů – z těch zmíněných v Manifestu frakturismu jsou tu kromě Cruda zastoupeni také Ruxandra Novac („vyfajčila som si všetky cigarety a moje telo je smutné / hoci nevediace, ako kôň vedený na bitúnok, hoci stále mladé“, s. 183), Domnica Drumea („žijem zo súcitu vlády // nevedomá a frustrovaná / ako domáca hydina“, s. 179) a Răzvan Țupa. Autenticismus, jímž probleskují tóny sebeironie, představuje poezie, jejímž autorem je Radu Vancu: „Mal som 17 rokov a robil nosiča / v jednom veľkoobchode na Ulici Siretului / a vyložil som sám za dve hodiny / desať ton cukru / a nebol som ani spolovice taký / zničený ako teraz, päť minút / po tom, ako som Sebastiana nechal / v škôlke. Mal som 19 rokov a takmer pred / mesiacom sa obesil otec a bol som samý / Kierkegaard a vodka / a nebol som ani zo štvrtiny / taký zničený ako teraz“ (s. 170–171). Poezie této generace je ale ještě mnohem rozmanitější, básně Constantina Virgila Bănesca a Teodora Duny jsou vizionářské až mírně hermetické, u Constantina Acosmeie, Vasila Leaca a Florina Parteneho (řízením osudu jsou narozeni v po sobě následujících letech, takže v antologii se dostali do vzájemného sousedství) zaznívají tóny absurdního humoru. Můj výběr autorů zde samozřejmě není úplný; Poslední pionieri Východu představují ještě více básníků i dalších fazet rumunské poezie v posledních desetiletích.

Nakonec bych ještě chtěla ocenit i kvalitní a originální grafickou úpravu, která je ostatně pro nakladatelství Drewo a srd příznačná a jejíž autorkou je Barbora Šajgalíková. Jediná má výtka se týká absence obsahu, která čtenáře poněkud zaskočí, když se chce k určité básni či autorovi vrátit.