Po společenském románu Rubikova kostka. Stručné dějiny uchavců se spisovatel a novinář Vratislav Maňák (*1988) formálně vrací ke své knižní prvotině, povídkové sbírce Šaty z igelitu, za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Smrt staré Maši, jeho nová kniha, obsahuje šest povídek. Už ve svém debutu se Maňák projevil jako zdatný – ačkoli někdy až trochu přepjatý – stylista, jemuž je blízká nostalgie, který je okouzlen starými časy. Toto okouzlení se odráží i v Maše, konkrétně tím, že autor zde variuje folklorní formy jako zkazka, legenda či balada. Povídky se odehrávají v minulosti – kromě jednoho případu však není jasné, kdy přesně. Zároveň se dvaatřicetiletý autor prostřednictvím těchto forem vyjadřuje k současnosti. Nebo se o to aspoň pokouší.

„Smrt staré Maši je […] experiment, žánrová hra a pokus vyprávět o současnosti tak, jako by se už dávno stala a zbyla z ní jenom torza mýtů – anebo přesně naopak, je to pokus hledat torza mýtů v současnosti,“ řekl autor v rozhovoru pro internetovou Kavárnu nakladatelství Host (a podobná slova stojí i v nakladatelské anotaci). O jaké současnosti tedy Maňák vypráví?

V povídce O kupci a ševci, která je označena jako „středomořská arabeska“, kupříkladu sledujeme příběh o bohatém kupci, který si nechává šít levné a krásné boty „v cizokrajných končinách“, aby jimi doplňoval své kostýmy na maškarní bály. Tak jako můžeme v této povídce jednoduše vyčíst téma kulturní apropriace či paralelu k bangladéšským textilním továrnám, můžeme v následujícím textu O dvou modrých minaretech, „zkazce z Orientu“, sledovat téma náboženského radikalismu a feminismu. Zde se lze celkem jasně domyslet, o čem ze současnosti autor píše a co si o tom asi zhruba myslí. Vzhledem k citovaným slovům z rozhovoru lze sklouznout k jednoduché četbě, při níž si člověk v textu najde jakýsi (alegorický) klíč, čímž získá odpověď na otázku „co tím autor myslel?“ a přečte povídky jako jednorozměrné texty s jasným smyslem. Nutno totiž podotknout, že tyto dva texty se kvůli jisté šablonovitosti takovému typu četby zrovna nevzpěčují.

Jsou však i případy, kdy jsou povídky méně jednoznačné a nebýt kontextu a konceptu sbírky, asi bychom potřebu jakkoliv „luštit“ jejich vztah k současnosti ani neměli. Například v povídce O tetřevích perlách čteme o vybíjení živočišného druhu a vysidlování příhraniční vesnice Roklavy a text funguje dobře bez jakéhokoliv alegorického klíče, jehož pomocí bychom přenášeli sledovaný příběh do našich dní. U většiny povídek bohužel platí, že jakmile něco takového uděláme a sledujeme vztah textů k dnešku – a citované věty nás k tomu tak trochu nabádají –, zjišťujeme, že témata, jimiž se Maňák zaobírá, jakkoliv jsou třeba aktuální, jsou uchopena vcelku mělce. Můžeme procházet jednotlivé texty a odškrtávat si, čím se asi Maňák tady nebo tam zabývá. Jenomže po onom odškrtnutí už nezbyde nic moc dalšího. Povídky vytčená témata nerozvíjejí, neprohlubují, neproblematizují, pouze (na ně) ukazují.

Na druhou stranu se zdá, jako by si Vratislav Maňák našel prostor, v němž je mu spisovatelsky nejpříjemnější se pohybovat. Okouzlení dávnými časy je pro tohoto autora typické a zvolené formy vyprávění jsou pro jeho tvůrčí naturel přiléhavé. Odráží se to i ve stylistické vrstvě jeho próz, v užívání archaismů, vzletných, místy až honosných vět. A zde se dostávám k největšímu kladu Maši. Zatímco v předchozích knihách byl Maňákův jazyk mnohdy až samoúčelný, v předkládané knize působí adekvátně k tomu, co je vyprávěno. Maňák věty vyšperkovává, hraje si se slovy, s rytmem, ale nevytváří dojem stylistické exhibice – a pokud ano, dá se konstatovat, že si to zvolené formy vyžadují.

V ostatních ohledech však Smrt staré Maši bohužel zůstala tak trochu na půli cesty. V rozhovoru pro časopis Tvar mluvil Vratislav Maňák o svých povídkách jako o divokém experimentu. Výsledek je však spíše krotký.