Vratislav Maňák ve své sbírce tentokrát zavádí čtenáře do časů minulých, někdy tak dávných, že už je dnes známe jen z bájí a pověstí. A jako báje, legendy nebo báchorky pro dospělé jeho texty skutečně působí. Autor před námi rozprostírá obrazy jak míst vzdálených, podobných těm z pohádek Tisíce a jedné noci, tak velmi blízkých a neostýchá se zabydlet je postavami nadanými zvláštními schopnostmi i skutečnými osobnostmi naší historie, jako je mistr Jan Hus a Václav IV. Nenechme se ale mýlit, i když v knize najdeme i momenty úsměvné nebo přinejmenším tragikomické, happy endů se tu (většinou) nedočkáme.

Autorovi se i přes zmíněnou rozmanitost postav a prostředí podařilo vytvořit neobvykle soudržný celek. Jistě tomu napomáhá jazyk, který díky mírné archaičnosti a mnoha historismům dodává výjevům na detailu a plastičnosti a dotváří tak i onu pohádkovou atmosféru. Hlavní podíl na soudržnosti ale mají témata, která se v celé sbírce opakovaně objevují, pokaždé však v trochu jiném kontextu, a čtenář tak má možnost je nahlédnout z různých úhlů. Nejedná se o jedno hlavní téma, spíše bychom mohli říci, že jde o takovou „velkou trojku“ – lidskou paměť, strach a pravdu. A Maňák na různých situacích ukazuje, jak úzce spolu tyto tři pojmy souvisí a jak s nimi manipulují ti, kdo chtějí druhé ovládat.

Hořké zapomnění
Téma paměti nejpatrněji akcentuje úvodní apokryf Smrt staré Maši, ve které svatý Tomáš zvaný Dvojče podává zprávu o skutečných okolnostech smrti Marie, Ježíšovy Matky. Ta podle jeho vyprávění nezemřela tak slavně, jak uvádí legenda, nýbrž skromně, beze svědků, ale především až v době, kdy už na ni všichni věřící jaksi pozapomněli. Mělo se tudíž za to, že je dávno po smrti, a ona se po zhlédnutí oslav vlastního nanebevzetí přestala obecnému přesvědčení zpěčovat a vydechla naposledy. Maňák k tomuto těžkému tématu zapomenutého, nepotřebného starého člověka přistupuje s lehkostí a na malém prostoru rozehrává řadu tragikomických situací, v nichž ukazuje, jak moc se lidé bojí smrti a odmítají ji přijmout jako součást svých životů; samozřejmě s výjimkou těch, kdo na ní vydělávají. Vedle dnes tak aktuálního tématu vylučování smrti z našich životů tu vystupuje ještě další otázka, neméně závažná: „Kým je vlastně matka, když přijde o syna? Jaký smysl má to slovo, když se nemá ke komu vztahovat?“ (s. 19) A Tomáš k tomu dokládá, že Marie sama byla dost pozoruhodnou, odvážnou osobností, po Ježíšově narození se však pro ostatní stala jen Matkou, a tak byla po jeho smrti postupně zapomenuta.

Zapomenutí ale v knize postihne i mnohé další – tetřevy z balady O tetřevích perlách, jejichž nesmyslné vybíjení obyvatele chudé horské obce trápilo jen do chvíle, než si na něm někteří sami přilepšili; ševce z arabesky O kupci a ševci bohatý obchodník nazývá svým přítelem, jen dokud od něj potřebuje stále lepší a exotičtější boty, potom už jsou mu jeho osudy lhostejné; a ve zkazce O dvou modrých minaretech je dokonce starý moudrý duchovní zapomenut téměř ze dne na den – nikdo se po něm neshání, i když zmizel za záhadných okolností, nikdo s výjimkou vzpurné dívky Zohoré si nepřipomíná jeho učení, když nový mladý duchovní začne komunitu děsit hrůznými historkami o násilných činech kupců a poštvávat je tak proti karavanám, ačkoli ty jsou pro většinu obyvatel jediným zdrojem obživy… Podle toho také vypadá chování ostatních postav k těm, kdo jsou řekněme nositeli paměti (ať už je to apoštol Tomáš, Zohoré, nebo hraničář chránící i ve výslužbě horskou vesnici) a tvrdošíjně ostatním to zapomenuté připomínají: lidé je nejdříve zesměšňují, poté odmítají a nakonec dochází i k otevřeným, často fyzickým napadením.

Vyděs a panuj
Strach vzbuzovaný kázáními mladého mully pohltí nejen obyvatele města pod dvěma modrými minarety, a dokonce je přiměje bez jakéhokoli odporu přijmout obsazení jednotkou fanatických „bojovníků za pravou víru“, ale prostupuje i povídku O zaječí kožce. Její protagonista zjistí, že se velmi odlišuje od svého okolí, a rychle se dovtípí, že magická povaha jeho proměny bude ve středověké společnosti považována za projev spolčení s ďáblem. Mladík je na rozdíl od Zohoré pro společnost nepřijatelný nikoli svými názory a postoji, ale už svou podstatou, s níž nemůže nic nadělat ani ji jakkoli ovládnout. Maňákovi se na příkladu těchto dvou osudů daří pomocí několika dobře vygradovaných scén ukázat, jak ve společnosti ovládané strachem lidé jakkoli odlišní často nenacházejí pochopení a zastání ani u svých nejbližších.

Pro dotvoření komplexnějšího obrazu ale autor nabízí i pohled z opačné strany, tedy nikoli od řadového člena, oběti podobného zřízení, nýbrž toho, kdo onu atmosféru nenávisti a strachu zcela plánovitě vytváří, a to v posledním a nejdelším textu sbírky, novele O Žitovi. V té sledujeme kroky Václava IV. a především jeho kouzelníka Žita, který v duchu hesla „rozděl a panuj“ poštve dvě skupiny Pražanů proti sobě navzájem. A jde přitom doslova přes mrtvoly.

Nárok na pravdu nebo na moc?
A tím se dostáváme k poslednímu předeslanému tématu – pravdě –, které právě v posledním textu vystupuje mnohokrát do popředí. Roli Žitova protihráče tu totiž zastává mistr Jan Hus, který s Žitem vede několik polemik na téma klamu, pravdy a toho, jak s nimi kouzelník ve svých veřejných vystoupeních zachází. Nakonec Hus prohlásí: „Ten váš Žito, králi, není mág, ale demagog. […] Všechno, čeho se slovem dotkne, převrátí, zamlží a zkřiví.“ (s. 226–7) Žito se tu ukazuje jako tvůrce takové PR kampaně, jakou by si mnozí dnešní populističtí, nebo možná spíše extremističtí politici mohli jen přát.

Nicméně na demagogy (i když ne Žitových kvalit) narážejí i ostatní postavy napříč knihou: apoštolu Tomášovi nejen nikdo nevěří, že nebožka v pohřebním kočáře je Marie, Matka, ale jeden z kněží jeho slova o Mariině smrti dokonce otočí tak, že z Maši udělá sebevražedkyni; Zohoré zase marně argumentuje, že závoj ji neochrání před znásilněním, jímž ji i ostatní ženy mladý duchovní straší. Zkrátka, kde chybí paměť a vládne strach, tam pravda a zdravý rozum dostávají na frak. Jiné postavy pravdou ani tak nemanipulují, jak jsou spíše vůči ní zcela hluché, protože odporuje jakémusi jejich vnitřnímu nastavení. Jako obchodník z povídky O kupci a ševci, který vůbec nevnímá kapitánova slova a pobíhá od jedné lodi k druhé a stále čeká, že se jeho vysněné boty někde objeví; nebo jako revírník z příběhu o tetřevech, který si zkrátka zcela odmítá připustit svůj podíl viny na celé situaci.

Motivy se tu nešetří
I když se texty odehrávají v dobách minulých a někdy i na místech českému čtenáři velmi vzdálených, autor na něj na mnoha místech pomrkává a naťukává témata, která jsou i v dnešní době velmi aktuální. Ať už jde o vybíjení živočišných druhů (kvůli pověrám lidového léčitelství či honbě za luxusem), vykořisťování dělníků a neustálé obohacování „vyspělých“ částí světa na úkor těch chudých, odsuzování homosexuality, nebo náboženský radikalismus a upírání práv ženám v některých náboženstvích… To jsou témata bezesporu závažná a problematická, Maňák se jim však nevěnuje hlouběji, spíše je přidává jako další sklíčka do vitrají jednotlivých textů a ukazuje, jak složité jsou situace mnohých (i těch záporných) postav, co vše v daném příběhu vstupuje do hry. A dost možná se tím také snaží probudit čtenáře ukolébaného barvitou atmosférou dávných časů. Přímo jako apel na naši pozornost zní Tomášova slova, že „není radno dát na slovo z druhé ruky, protože co je převzaté, bývá i přebrané a proseté“ (s. 29); naopak prezidentský „bonmot“, že jenom hlupák nemění své názory, vložený do úst Václava IV. leckoho jistě pobaví.

Na první pohled bychom tedy mohli říct, že se Maňákovi podařilo řemeslně velmi zručně oprášit dnes už staromódní útvary jako legenda či arabeska a vystavět na nich texty, které čtenáře přenesou do světů s neotřelou atmosférou. Při hlubším ponoru ale vidíme, že se mu zároveň na malých prostorech povedlo zachytit naši každodenní realitu v její složitosti a nejednoznačnosti – i v textech, jejichž téma je dost ponuré, najdeme úsměvné okamžiky; i kladné postavy tu chybují a u těch záporných či nesympatických z drobných náznaků vyčteme, že jejich motivace není tak jednoduchá. A jen u málokoho z nich můžeme jeho činy snadno posoudit, či dokonce odsoudit. Toto zkrátka nejsou pohádky pro děti, po kterých by se šlo lehce spát…