Zahrada je propojený ekosystém, ve kterém zahradník určuje pravidla, ale jemuž by měl zároveň ponechat přirozený řád a volnost. Vstupujeme-li do křehkých vzájemných interakcí mezi jeho složkami příliš dominantně, bude nás to stát mnoho peněz, spoustu práce a nepřirozený, v čase neudržitelný výsledek. Autor podobné myšlenky na stránkách jednotlivých kapitol sice zmiňuje, ve výsledku se nás ale nesnaží přesvědčit o hospodaření v souladu s přírodou, jak by se možná na první pohled mohlo zdát. Nejedná se mu o cestu k moudrosti předků a selskému rozumu, spíše si klade za cíl obrátit čtenářovu pozornost k projevům všeho živého v našem nejbližším místě a přitom ukázat, jak si všímat malých i velkých událostí, které tu probíhají, a porozumět jejich příčinám.

V tom ovšem tkví hlavní rozporuplnost Wohllebenovy knihy. Apeluje na vnímavost k přírodním dějům v našem okolí, ale usiluje také o jejich podrobné vysvětlení, takže se z důvěrného prostoru zahrady dostává až na úroveň celoplanetární, ba dokonce vesmírnou. Kniha tak působí spíše jako geografická učebnice, popisující do docela slušných podrobností základy klimatologie, astronomie, hydrologie nebo pedologie. Je to jakási důkladná prvouka pro dospělé, kde může čtenář v záplavě informací snadno ztratit pozornost. Publikace není zdaleka tak čtivá jako její předchůdkyně a na milovníky Wohllebenových děl bude pro nedostatek osobního vkladu působit zřejmě slabším dojmem.

Přesto jeho práce není zcela bez užitku. Určitě může pohnout představami těch, kteří mají tendenci pohlížet na zahradu trochu povrchně, jako na líbivý obraz za okenním rámem, ideálně neměnný (a zároveň bezúdržbový). Jako na další pokoj domu, který má být stále zelený, vyluxovaný, zařízený světly, závlahou a módními dekoracemi. Místo, kam nevystrčíme ani nos, když nám domácí meteorologická stanice ukáže, že je venku zima, mokro a větrno.

Wohlleben přináší naději, že nejsme zcela odtrženi od hmatatelného světa a že ani při intenzivním napojení na technologické vymoženosti neztrácíme svou schopnost být tvory země a součástí přírody. Že tu jsme stále zakořeněni a přes veškerý civilizační balast jsme i nadále propojeni s lidskou podstatou. Snad proto měl autor potřebu napsat tuto knihu a připomenout zákonitosti, podle kterých se řídí naše planeta, roční cykly, podnebí, počasí a mikroklima na zahradě.

Vzhledem k šíři záběru už ale nezbývá tolik prostoru na samotný detail a zahradnickou zkušenost. Líčení proměnlivosti rostlin a živočichů v zahradě je potřeba skoro hledat a chybí tu laskavé zaujetí, které doprovází autorovy předchozí práce, v nichž se věnuje svým milovaným lesům a stromům. O to vzácnější jsou pasáže, v nichž se setkáváme s tradiční „wohllebenovskou“ lehkostí pera a kniha najednou působí natolik uvolněně, že lze z řádků vnímat oblaka plující nad hlavou, povívající větřík, zpěv ptáků a vůni rostlin. Tady teprve oceníme zajímavé vyprávění o tom, co vše můžeme vytušit z chování včel, jak vypadaly Linnéovy květinové hodiny v Uppsale a jak báječným indikátorem počasí je obyčejná borovicová šiška. Jsme vedeni ke zpomalení a vnímání každého detailu. Shledáváme, že životní projevy organismů jsou v průběhu roku tak rozmanité, že je na místě členit tento časový úsek na deset období, nejen na čtyři.

Autor se dotýká i projevů klimatických změn a klade důraz na správné hospodaření s vodou. Ale tady se vracíme na začátek úvah. Komu je kniha vlastně určena? Mladé generaci, amatérským ekologům, zahrádkářům? Mnohá témata jsou jen nastíněna, a vzniká tak jakýsi mišmaš, kterému chybí hlavní záměr. Jak už bylo zmíněno, spisovatel neusiluje o oprášení znalostí a zkušeností našich předků, které ale byly bez nadsázky opravdu šetrné k životnímu prostředí. Všechny komponenty byly využity do posledního zbytku, půda i voda byly ctěny a hospodářství byla se svým uzavřeným koloběhem bezodpadová. Ale proč se vlastně tématu návratu ke kořenům autor a priori vyhnul? Třeba by tím kniha získala hlubší smysl a bylo by možné lépe porozumět důvodům jejího vzniku.