Chlapec a dívka, dvě země a dvě zprvu bezstarostná dětství. Nicky se narodil v Anglii v roce 1909, Věrka zhruba o dvacet let později nedaleko Prahy. Jejich osudy se mimoděk protnou v době, kdy se obloha nad Evropou zatahuje – blíží se druhá světová válka. Dějí se nepochopitelné věci a špatných je nejspíš mnohem více než dobrých… Nicky a Věra je komorní vyprávění o hrdinském skutku, o němž by hrdina sám dobrovolně nepromluvil. Sir Nicholas Winton nad svým jednáním takto nikdy příliš nepřemýšlel. Díky jeho odvaze a nezlomnosti bylo v době nacistické okupace zachráněno téměř sedm set převážně židovských dětí a právě Wintonovo „skromné tajemství“ je námětem nejnovější knihy Petra Síse.

Na nic nečekat a jednat
„Udělal jsem jen to, co bylo zapotřebí,“ shrnul po letech situaci Nicholas Winton, vystudovaný bankéř, který profesionálně šermoval či pilotoval letadlo. Zapotřebí byla nejprve prozíravost. Pak na nic nečekat a jednat, za chodu, vedle svého každodenního zaměstnání a také pod dohledem gestapa. Desítky papírů, žádostí, poplatků a chybějících razítek. Výsledek dodnes ohromuje – od března do srpna 1939 se Nickymu podařilo vypravit z Prahy osm vlaků plných dětí, na které v Anglii čekala náhradní rodina. Devátý vlak s 250 dětmi byl 1. září 1939, v den vypuknutí války, zastaven a vrácen zpět, z cestujících nepřežil následný holocaust téměř nikdo. Sílu Wintonova charakteru umocňuje fakt, že se o této své „brigádě“ za celý život nikomu nezmínil. Díky jeho ženě, která seznamy dětí a další dokumenty našla na půdě a předala historikům, to „prasklo“ rovnou v televizním pořadu BBC. Od té doby uchvátil příběh „Wintonových dětí“ historiky, dokumentaristy, filmaře a v pražském Národním muzeu i Petra Síse, jenž sem náhodou během slavnosti na počest Nickyho stých narozenin zavítal se svým synem.

Labyrint jako čtenářská hra
Klíčem k uchopení nelehkého tématu se pro známého výtvarníka a spisovatele stala jednoduchost a úspornost, přinejmenším v rovině textové, což není pro autorův styl žádnou novinkou – vzpomeňme třeba knihy Tibet (2005) nebo Ptačí sněm (2011). Nickyho život je nazírán „modrou“ er-formou, Věrka vypráví ve „starorůžové“ ich-formě. Dva hlasy se pravidelně střídají, někdy se promlouvá i beze slov, pouhými ilustracemi. Právě ty doplňují, rozvíjejí a místy také brzdí děj, jehož závěr většina z nás tuší. To však není na závadu, v příběhu o holocaustu je sice důležitý cíl, ale také samotná cesta, a pokud jí dáme šanci v podobě opakovaného čtení / prohlížení, otevře se před námi pokaždé intenzivněji. Nicky a Věra patří mezi díla, která nemusejí čtenáře dlouze vybízet, aby v nich po dočtení listovali zase od začátku. Podobá se labyrintu, jehož princip je pro Síse typický a do kterého spadne každý, kdo na tuto čtenářskou hru kývne. A přestože se vrací, bloudí a objevuje, v cíli ztracený není, naopak. Síla vykresleného příběhu nabývá na síle pozvolna a recipient si ji uvědomuje s každým dalším detailem. Těch se někdy nakupí nepřeberně a každý centimetr stránky se stává svébytným výtvarným dílem, jindy komplikovanost ilustrací mizí, ale i tak je „nastalé ticho“ velmi hlasité.

Patrné je to například na dvojstraně, kde je jednoduše vyobrazeno osm stejných vlaků. To by nakreslil každý, mohl by si rýpnout šťoural. Jenže nenakreslil. Nikoho nenapadlo ukrýt za kus vagónového plechu desítky vystrašených srdcí a dlouhé tři dny a tři noci, než byly děti vysazeny v cizím velkoměstě, kde už se nemluvilo česky. Vlastně velká část příběhu je nazírána jakýmsi zaostřeným, nasvíceným průhledem či „průřezem“ – vagónu, domu, města, kufru nebo i lidské duše. Sísova výtvarná technika spočívající ve vrstvení symbolů na pozadí map k tématu „Kindertransportu“ dokonale pasuje. Jen je v ní tentokrát poněkud málo místa pro vtip a ironii, kterou jindy dokáže na stránky šikovně namíchat.

Nicky a Věra je bledá, šedivě posmutnělá kniha, která ani ve zdárném cíli nenabízí příliš jasnějších barev, jen motiv obrovského srdce a rašící zelenou trávu na opuštěném břehu symbolické vodní hladiny. A také spoustu otázek, které v mladších čtenářích vzklíčí a na které bude muset odpovědět dospělý. Sísovo dílo lze chápat i jako originální historický dokument a možná také učební materiál k zamyšlení nad dobou dnešní. Dějí se i kolem nás podobné hrdinské skutky, o kterých nevíme? Zachoval by se dnes někdo podobně? Snad je hrdinství jen skromné, a proto neviditelné v oceánu černých informací a skutků, ale pořád existuje, jen se nenápadně vyjeví za pár desítek let.