Literární prvotina autorské trojice Lenka Arazimová (1990), Pavla Brinkmann (1986) a Aleš Briksí (1988) na dvaadvaceti stranách vypráví životní příběh prvorepublikového trolejbusu Praga TOT 303. Ten se po pražských silnicích rozjel v roce 1936 a sloužil až do roku 1959, kdy byly trolejbusy v hlavním městě zrušeny. Začalo se totiž plánovat metro. První vyrobený (a zároveň ztracený) kus s číslem 303 se pak na dlouhé roky ocitnul na dvorku různých hospodářských stavení ve středních Čechách, dokud ho před definitivním koncem kdesi na buštěhradské zahradě nezachránil dědeček Honza. Ten pak dohlížel na jeho opravu, která trvala dvanáct let, takže se dnes mohou tomuto, na svou dobu pokrokovému stroji obdivovat návštěvníci střešovického muzea MHD v Praze.

Až se mi kola třesou

Příběh vypráví sám trolejbus, který popisuje své zrození, úpadek i rekonstrukci, a to jazykem pro antropomorfní dopravní prostředky v dětských knihách typickým. Ať už jde o užitá připodobnění („Mám trému, až se mi kola třesou“; „Smál jsem se, že jsem málem zkratoval.“), nebo o projevy emocí (je nadšený, že může lidi vozit, mrzí ho, že skončil neužitečný na dvoře, užívá si, že o něj někdo pečuje a projevuje zájem).  V jednom případě se na dvojstraně místo obrázku trolejbusu zničehonic objeví neznámé hovořící postavy, což může být pro cílového čtenáře (od 4 let) matoucí, nicméně mají v příběhu svou roli, kterou rodič snadno dovysvětlí. Jinak jsou jazyk i forma pro děti přístupné.

Kresba Pavly Brinkmann je adekvátně jednoduchá, ale realistická a zároveň obsahuje dostatek drobných detailů k prohlížení. Není jich však tolik, aby to rozbilo křehkou dětskou pozornost. V centru obrázku stojí vždy trolejbus podkreslený nevýrazným pozadím a doplněný o „komparz“ v podobě lidí, zvířat nebo dopravních prostředků.

Kdo je dědeček Honza

Kromě trolejbusu samotného je ústřední postavou i dědeček Honza, totiž Jan Arazim, v zasvěcených kruzích znalec historie dopravy a významný zachránce historických vozidel. Že má stejné příjmení jako jedna z autorek není náhoda a celá knížečka se v druhém plánu stává Arazimovým malým pomníčkem. Pravdivost příběhu zvyšuje atraktivitu knihy, přestože cílový čtenář to asi příliš nedocení.

Knížka je velice krátká, triviální děj ale zprostředkovává historii pražské dopravy úměrně věkovému určení. Příběh navíc doprovázejí milé ilustrace a věřím, že nejen s ohledem na početnou subkulturu lidí obdivujících dopravní prostředky si své čtenáře najde.