Oscar Lalo vydal román La race des orphelins (Rasa sirotků) před rokem. V současné době jsou k vydání připraveny nebo se chystají švédská, italská, německá a korejská verze, norský a finský překlad je v jednání, námět zaujal jistého filmového producenta, který nechal přeložit část textu do angličtiny a údajně uvažuje o spolupráci s rakouským režisérem a scenáristou Michaelem Hanekem.

iLiteratura: V románu La race des orphelins se vracíte k problematice nacistických porodnic „Lebensborn“. Vybral jste si tento námět, protože máte dojem, že jde o obecně málo známý fenomén, nebo dokonce o zapomenutou skutečnost?
Oscar Lalo: Oba tyhle momenty se myslím protínají, o Lebensborn se moc neví: ani ve své době se o něm mnoho nevědělo, proto je takřka zapomenutý, a protože už se na něj zapomnělo, je dnes málo známý. Hlubší a političtější otázka, kterou máme právo si pokládat, se ptá po příčinách, proč je Lebensborn jev tak málo známý a proč by se na něj mělo zapomenout. Když víte, jak vysoce důležitý ten projekt byl pro druhou postavu nacistického státu, Heinricha Himmlera, opravdu vás udivuje a vlastně šokuje, proč se tím historici nezabývají víc. Je ovšem třeba uznat, že nemají k dispozici (téměř) žádné stopy, které by umožnily vědecký výzkum na toto téma, jediným pramenem jsou výpovědi zúčastněných. Děti ovšem vzhledem k jejich nízkému věku nelze považovat za svědky. Problém s ostatními svědky je v tom, že když stanuli před norimberským tribunálem, ostudně umenšovali své skutky. Pokud by svědčili se záměrem říkat pravdu o tom, co se doopravdy dělo, znamenalo by to, že se sami označí za viníky. Ten soud přispěl k tomu, že se postupně zapomíná, že se ztrácí povědomí o určité části historie, tedy druhé světové válce, části, která měla obrovský význam, nejen pro děti z projektu Lebensborn, ale i pro vysoce postavené nacisty. Šlo samozřejmě o rub mince, kterou představuje vyhlazení evropských Židů a národů označených za nižší (Romů, Slovanů atd.). Děti z Lebensborn měly nahradit ty, které nacistický režim po milionech vyhlazoval. Tak velký rozměr to celé mělo. A ještě trochu patetický dovětek: historické „zapomnění“ je také nechutně spojené s financemi; pokud by byly děti z porodnic Lebensborn prohlášeny za oběti, musely by být odškodněny, což německá vláda od začátku odmítala. Princip odškodnění pak mnohem později přijala vláda norská.

iLiteratura: Měl jste jako právník výhodu při shánění dokumentace ke svému tématu? Možná lepší přístup do archivů, možná jste se v těch dobových právních spisech uměl lépe vyznat, lépe je číst?
Oscar Lalo: Když jsem se ponořil do archivů právních dokumentů spojených s norimberským procesem, přesněji procesy, právnické vzdělání mi užitečné bylo. Věděl jsem zřejmě lépe než někdo jiný, jak se dostat k tomu podstatnému. Já jsem navíc už jako hotový advokát ještě získal diplom D. E. A. (Diplôme d’Études Appliquées) na Sorbonně, takže moc dobře vím, jak se vede systematický vědecký výzkum. A na druhé straně to, že nejsem historik, mi zase umožnilo přistoupit k té problematice volněji, dovolit si svobodnější přístup k faktům, jaký by historik profesionál nikdy nemohl aplikovat. Pro mé pátrání po historických okolnostech projektu Lebensborn to bylo štěstí, už proto, že přímých dokladů se dochovalo jen hodně málo.

iLiteratura: O fenoménu Lebensborn mluvíte s určitým odstupem, po dlouhé době. Přineslo vám to nějakou výhodu?
Oscar Lalo: Tak už to v literatuře chodí, v tom má neskutečnou výhodu. U druhé světové války zejména. Ještě pořád se zpřístupňují nové archivy, zejména v době po pádu komunismu. Dnes se mohu pustit do témat, o nichž brzy po válce nikdo nechtěl ani slyšet; tehdy lidé i celé národy potřebovali mluvit o něčem jiném.

iLiteratura: Protagonistka románu Hildegard Müller je analfabetka. Vy jako autor tak máte možnost „najmout“ pro ni zapisovatele, a tím pádem sám vstoupit do textu, otevřeně se účastnit vyprávění. Byl analfabetismus u dětí z porodnic Lebensborn častým jevem?
Oscar Lalo: Ano a je to opravdu hluboký problém. Právě v Norsku se hanba z toho, že měli kolaborantskou, pronacistickou vládu, promítla do přijetí neuvěřitelných opatření ohledně těch ubohých dětí, často nízkého věku, a to z iniciativy jak vlád, tak samotných občanů, a dokonce i rodin, které ty děti adoptovaly. Což je naprosto tragické. Spousta z nich byla umístěna do ústavů pro hendikepované děti, kam byly jen odloženy, žádná výuka tam vůbec neprobíhala.

iLiteratura: Jak jste se cítil, když jste román psal, když jste se musel vžít do Hildegard, vidět svět jejíma očima? Nepopisujete přece jen dějiny, zachycujete i její pocity, strachy, vzteky, smutky?
Oscar Lalo: Tady se dostáváme k tomu, že při psaní románů dochází k neuvěřitelnému prolnutí autora s jeho hlavní postavou. Jsem muž, jsem Švýcar, mým rodným jazykem je francouzština, a přesto jsem se postupně, pomaličku, na celý den, a dokonce i na noc stával tou šestasedmdesátiletou ženou, Němkou, se stigmatem nacistky. Jednou jsem zažil i zábavnou chvilku, vracel jsem se z Paříže, a když jsem měl vystoupit z vlaku, všiml jsem si, že jsou schůdky hodně vysoké, a najednou mě napadlo: „Tohle v těch svých šatech asi nezlezu.“ V tu chvíli mi došlo, do jaké míry se mi ta postava dostala pod kůži.

iLiteratura: Jak dlouho jste knihu psal?
Oscar Lalo: Na to je těžké odpovědět. Kdy začneme knihu psát a kdy je hotová? Já mám takové „nažhavené“ začátky. První část knihy, může to být osm nebo i čtyřicet stránek, napíšu tak, jak samy přijdou, protože najednou cítím tu potřebu. Je to velmi autentické, a právě proto téhle technice hodně věřím: jako by mi najednou nějaký hlas diktoval celé věty, vlastně v tu chvíli ani přesně nevím, o co jde ani kam to směřuje. Těsně předtím, než jsem začal psát Rasu sirotků, jsem prošel dlouhou, třicetidenní meditací a v jejím závěru se takhle „zrodilo“ prvních deset stránek. A až nějakých deset let poté mi napsala moje nakladatelka, které občas tyhle nahozené začátky textů posílám, a navrhla: „Tohle bys měl napsat.“ Bylo to koncem června 2019. V té době jsem žil sám a dostal jsem se do jakéhosi naprostého odloučení od okolního světa. Pracoval jsem od rána do večera, většina té práce spočívala v historickém bádání, a to značného rozsahu, protože paradoxně prakticky jakékoli zdroje chyběly. Musel jsem hledat, kde to šlo. Bylo to nesmírně zajímavé, ale i vysilující. Celý červenec a srpen jsem se nezastavil, z domova jsem vyšel tak jednou za deset dní, jen abych si nakoupil jídlo, doplnil zásoby. Vstřebával jsem takové hrůzy a v takových dávkách, že jsem najednou pocítil potřebu odjet na týden do Prahy, kde jsem potkal tu, která se měla stát mou ženou.

iLiteratura: A to setkání vám v tvorbě nějak pomohlo? Podepsalo se na podobě románu, změnilo to jeho vyznění? Vaše psychické rozpoložení se jistě v tu ráno zcela změnilo…
Oscar Lalo: To setkání a také moje následné soužití s Kateřinou mi umožnilo pochopit, že komunismus byl totalitní režim, a to stejně strašný jako nacismus. A možná ještě úchylnější, protože šířil naději, že společnost dosáhne jakéhosi všeobecného štěstí. Kolikrát jsem jen viděl, jak se Stalin s Hitlerem mohli poměřovat v tom, jaké hrůzy vytvářeli. Stalin ostatně vysvobodil zajatce z koncentračních táborů, načež některé koncentráky začal využívat pro své cíle…
Myslím si, že povolání spisovatele (a podobně i advokáta) se sotva dají od osobního života odstřihnout. Chudák Kateřina to zažívá na vlastní kůži, protože spisovatel potřebuje být sám, dlouho a často, a ještě k tomu právě v tu chvíli, kdy se objeví inspirace, což celé věci rozhodně nepomáhá. Když jsem se s Kateřinou oženil, omezil jsem některé své aktivity s tím, že jsem lidem vysvětlil, že se teď chci věnovat své ženě (Kateřině) a své milence (psaní). A musím bohužel přiznat, že s tou mou milenkou, která je náročná a má svoje rozmary, je mnohem těžší život než s mou skvělou Kateřinou.

iLiteratura: Znal jste skutečnou Hildegard? Jak jste se s ní seznámil?
Oscar Lalo: Udělal jsem si takový předvýběr, „short list“, jak se říká v byznysu, asi dvaceti dětí pocházejících z Lebensborn, chtěl jsem se s nimi setkat a vybrat si jejich zástupce nebo zástupkyni, někoho, kdo by se stal předobrazem mé románové postavy. Jenže jak jsem o té problematice načítal víc a víc, začal jsem zjišťovat, jak je ten fenomén široký, a nakonec jsem došel k tomu, že kdybych se zaměřil na jedinou reálnou osobnost, výrazně bych tak zúžil rozměr celé historické skutečnosti. Proto jsem nakonec zvolil stoprocentně fiktivní postavu a dal jí jméno Hildegard Müller. Opravdu jsem teprve minulý týden náhodou při čtení novin z nějakého článku zjistil, že prezidentka německých výrobců automobilů (doufám, že si to pamatuji správně, ty noviny už jsem mezitím vyhodil), se jmenuje… Hildegard Müller!

iLiteratura: Váš román má poměrně specifickou strukturu, text se skládá z fragmentů, útržků vyprávění či úvah různé délky: tento způsob psaní jste zvolil hned zpočátku, byl spojený s prvním zárodkem díla, nebo jste k němu došel až posléze? Zkoušel jste i tradičnější podobu vyprávění?
Oscar Lalo: Ne, v tomto ohledu jsem neváhal ani minutu. Ze dvou důvodů: jednak je mi ta forma vlastní, jednak šlo o hlubší důvod. V případě tohoto románu je jasné, že forma je součástí podstaty díla. Když říkám, že je mi vlastní, mám na mysli skutečnost, že jsem ji použil už v předchozím románu Les Contes défaits, který se rovněž vztahoval k problematice nedostupné paměti. Už to, že žádná kapitola nepřesahuje jednu stránku, se nabízelo samo, jelikož bylo nutné pátrat v dávných vzpomínkách chlapce, jemuž byl tehdy rok a půl, ale dnes je mu pětašedesát. Stalo se, že na některých místech text přetekl daný rozsah jediné stránky, to byly okamžiky, kdy jsem nechtěl, aby forma jakkoli vítězila nad obsahem. U knihy Rasa sirotků, pokud mám navázat na ten první důvod dané volby, jsem chtěl dodržet ten princip jednostránkových fragmentů, vybraný pro první román, ale uplatněný tam jen částečně, a vylepšit ho. Tentokrát to byla jasná volba, že text nesmí přesáhnout rozsah stránky. A ten hlubší důvod s tím byl spojený. Hildegard je analfabetka: její analfabetismus mě jako zapisovatele a vypravěče jejího života nutil svévolně krátit pasáže popisující její život, které jsem psal a pak jí je předčítal. Je to, jako když ptáčátko dostává pokrm do zobáku: věděl jsem, že ji musím živit velice umírněně, abych ji neznechutil, anebo dokonce neudusil.

iLiteratura: Budete se k historickým tématům vracet i v dalších dílech?
Oscar Lalo: Ne. Nejsem vzděláním historik a právě historické rešerše pro mě byly velmi vysilující, protože jsem trval na tom, že ačkoli jde o fikci, každé slovo musí vycházet z historické skutečnosti. Byla to velice silná zkušenost, která mi změnila život, ale nehodlám se do toho pouštět znova. Jsem především spisovatel.

iLiteratura: Román už byl přeložen do několika jazyků, další zahraniční vydání se chystají. V čem je tematika románu univerzální?
Oscar Lalo: Hlavní téma té knihy není nacismus, ale to, jak důležité je myslet sám za sebe. S tím, jak roste populismus a jak se v různých zemích uplatňují diktátorské režimy, je ta tematika důležitější než kdy jindy. I krize spojená s šířením covidu umožnila už tak autoritářským vládám, ale bohužel i nedávno zrozeným demokraciím, jež jsou dosud křehké v otázce osobních svobod, že vedoucí síly zneužily epidemické krize a významně omezily svobody, aniž by bylo zaručeno, že až se situace zlepší, vše se vrátí do normálu. Podobně má velký přesah i tematika historické pravdy, která je zásadní pro každý národ, který chce doufat, že se taková zvěrstva už znovu nebudou odehrávat. Ale důležité je to i v osobní rovině: pokud víme, odkud přicházíme, lépe pochopíme, kam směřujeme.