Osudy deseti dívek, jež utekly před násilím v různých koutech světa. Uprchlictví jako důsledek válek na Blízkém východě, nepokojů v Africe či organizovaného zločinu v Latinské Americe. Společným jmenovatelem příběhů shromážděných v knize nejmladší nositelky Nobelovy ceny za mír Malaly Júsufzajové (nar. 1997) We are displaced je nejen boj za (důstojný) život, ale také odhodlání vrátit všem ženám právo na vzdělání. Kniha letos vychází rovněž v češtině pod názvem Bez domova. Příběhy dívek, které dokázaly změnit svůj osud.

Jako první vypráví sama autorka, pocházející ze severozápadního Pákistánu, kde radikální hnutí Tálibán roku 2008 vydalo nařízení k uzavření všech dívčích škol. Již od svých jedenácti let Júsufzajová psala blog pro BBC Urdu, v němž se vyjadřovala k aktuální situaci v Pákistánu. Za svůj rostoucí vliv v národních i mezinárodních médiích se roku 2012 sama stala terčem tálibánských útoků – tento okamžik se proměnil v symbol krutosti páchané na ženách a vyvolal silnou vlnu mezinárodní solidarity. Život v Pákistánu a vše s ním spojené Júsufzajová podrobně popsala ve své první knize Jsem Malála. Skutečný příběh dívky, která bojovala za vzdělání a změnila svět (2015), jež se stala celosvětovým bestsellerem a následně posloužila jako podklad pro dokumentární film se stejným názvem. Ve We are Displaced více než samotný sled událostí líčí pocity odcizení a vykořenění spojené s emigrací do Spojeného království. Už na začátku autorka předesílá, že její příběh je již všeobecně znám, otázkou však zůstává, proč jej opět parafrázovala ve více než třetině celkového obsahu knihy.

V dalších devíti kapitolách dává slovo ženám, s nimiž se seznámila během návštěv uprchlických táborů a jejichž lidská práva rovněž padla za oběť konfliktům v místech, odkud se rozhodly uprchnout. Každému příběhu předchází stručný úvod autorky, v němž však mnohdy opakuje informace, které později ve stejné podobě zazní z úst hlavních hrdinek. Knize by mnohem více prospěl obecný úvod, kde by autorka vysvětlila, dle jakých kritérií jednotlivé příběhy do knihy vybírala a představila je v kontextu nejdůležitějších aspektů uprchlické krize z pohledu jedince i společnosti. Publikace je sice zahájena prologem, ten však obsahuje spíše filozofické zamyšlení nad podstatou onoho „displacementu“ – ocitnutí se v cizím prostředí. Řazení i struktura kapitol postrádají jasnou koncepci. Některé kapitoly jsou rozděleny do několika částí a psány „na pokračování“, jiné jsou ve srovnání s nimi poměrně stručné a plytké. Mezi příběhy je náhle zařazeno vyprávění dobrovolnice z USA, která se rozhodla poskytnout domov rodině jedné z hrdinek – dobrovolnictví je zcela jistě s popisovaným tématem pevně spjato, ale právě proto mělo být více integrováno do koncepce knihy, takto v ní působí spíše diskontinuálně. Úplný závěr publikace podává stručné shrnutí současného života všech hlavních hrdinek, jenž však byl už předtím rozveden v jednotlivých kapitolách. Vzhledem k rozsahu zahrnuje kniha poměrně mnoho aditivních, informačně vyprázdněných kapitol – epilog, doslov, poděkování, návod na podporu autorčiny nadace.

Samotné příběhy jsou vyprávěny velmi poutavě a dynamicky, zároveň obsahují filozofická zastavení nad životními hodnotami traumatizovaných osob. Texty dovolují nahlédnout do myšlení každé z hrdinek a přinášejí také cenné informace o politickém, historickém a kulturním vývoji Jemenu, Sýrie, Guatemaly, Konga a jiných zemí, jež mnohým do povědomí vstupují pouze prostřednictvím sdělovacích prostředků. Autentické zážitky spojené s turbulentní cestou do jiné země a integrací ve zcela odlišném prostředí otevírají další pohled na tak komplexní fenomén, jako je uprchlictví. I v tomto případě se však opět jedná o perspektivu pouze několika lidí, která tvoří jeden z mnoha střípků mozaiky. Do budoucna bude jistě zajímavé tento téměř nevyčerpatelný diskurz autentických výpovědí rozšiřovat a přidávat tak další dílky do celkového obrazu.