Kniha nabízí příběhy žen a dívek, jež se svými rodinami musely opustit známé prostředí a vydat se daleko od domova, aby měly nějakou šanci na život. Autorkou knihy je Malála Júsufzajová, pákistánská bojovnice za lidská práva, která byla v roce 2012 kvůli svému aktivismu cestou do školy postřelena a následně převezena do bezpečí do Anglie. Kniha popisuje osudy dívek z různých koutů světa, s nimiž se Malála při svých aktivitách setkala: první část nabízí stručný nástin událostí, jež Malálu a její rodinu potkaly v údolí Svát mezi rokem 2004 a 2012, druhá část obsahuje jedenáct kapitol, které se věnují devíti uprchlicím a jedné Američance, jež se zapojila do programu na pomoc uprchlíkům.

Na lodi, nebo pěšky?
Jak sama Malála zmiňuje v úvodu, kniha nemá být podrobným převyprávěním jejího příběhu, jelikož ten byl už dopodrobna popsán několikrát, hlavně v knize Já jsem Malála (Ikar, 2014). Některé detaily, důležité k jeho pochopení, tedy chybějí, a pokud si čtenář chce vše pospojovat nebo mu jsou některé dílčí části nejasné, musí si informace dohledat. Ve zkratce je to příběh o tom, jak získával Tálibán v Pákistánu vliv a moc a jak se postupně měnila pravidla života, obzvlášť pro ženy. Malála (od svých jedenácti let) a její otec jsou velkými zastánci vzdělávání dívek a tím na sebe přitáhli pozornost. Následoval útěk z Pákistánu do Birminghamu, který se jim stal novým domovem. Druhá část knihy popisuje příběhy dalších žen, které musely kvůli násilí nebo opresi prchnout z rodné země. Obsahuje příběhy z Jemenu, Sýrie, Iráku, Kolumbie, Guatemaly, Konga, Myanmaru a Ugandy. Všechny jsou vyprávěny v první osobě a každý z nich je uveden krátkým Maláliným komentářem. Důvody odchodu a pocity, jež ženy zažívaly, lze považovat za stejné či velmi podobné, způsob, jakým unikaly ze země, se však liší. Ve většině případů je vyhnal strach o život nebo nemožnost jakkoli se realizovat. „Okamžitě potom se zapálila jedna moje sousedka. Jeden z jejích bratrů totiž zaslechl, že má chlapce, a řekl to otci. Byla tak vyděšená, že měla pocit, že nemá jinou možnost než smrt.“. Některé si zažádaly o vízum, jiné utíkaly na malých bárkách nebo se přesouvaly pěšky. V knize je několika z nich věnován větší prostor a čtenář se tak dozví, jak se situace v dané zemi vyvíjela. Bohužel, kratší příběhy pak působí povrchně a ploše, jako by tam byly začleněny jen do počtu.

Uprchlíci – co jsou zač?
Všechny dívky a ženy spojuje zkušenost vysídlení a ji vyjadřuje i samotný název knihy – Bez domova. Anglický název We are displaced lze však jen těžko uspokojivě přeložit do češtiny, vystihuje totiž zároveň jak pocit psychického vykořenění, tak reálnou geografickou relokaci. Ač to anglický (a snad i český) název slibuje, jednotlivé příběhy se spíše věnují příčině problémů a samotnému útěku žen z rodných zemí, ale o životech v koncových destinacích se mluví jen málo. Snahou autorky je přesvědčivě představit čtenářům, žijícím v poklidných podmínkách bez konstantního ohrožení na životě, reálné příběhy uprchlic. S migrační krizí se už minimálně od roku 2015 pojí mnoho představ, mnoho strachu a také mnoho stereotypů. „Mnozí lidé se domnívají, že uprchlíci by měli mít jen dva pocity: vděčnost vůči zemím, které jim poskytly azyl, a úlevu, že jsou v bezpečí.“ Kniha má za úkol vyvolat v čtenáři soucit s jednotlivci namísto nenávisti ke skupině – a to se jí daří. Nakolik je ale schopna ovlivnit názory většinové společnosti, nelze odhadnout.

Kdo s kým sousedí?
Typografická obálka dobře koresponduje s žánrem, nesnaží se být šokující ani explicitní a má určitou uměleckou kvalitu. Jednoduchý podklad je doplněn dvěma fotografiemi – každá je od jiného umělce –, jež jsou použity jako výplň názvu Bez domova. V druhé části knihy je každá kapitola uvedena vlastní titulní stranou, kde se dozvíme jméno uprchlice a odkud kam putovala. Vše doplňuje mapa dané oblasti, použitá jako podklad. Čtenář se tak snáze zorientuje v zasažených oblastech a lépe si představí, které sousední země jsou v konfliktu nebo kudy rodiny utíkaly do nových domovů. Bez domova je emotivní čtení, které čtenáře nenechá chladným. Jak by také mohlo, když dívky popisují, jak jim umírají rodinní příslušníci a jak ony samy jen s příslibem lepší budoucnosti riskovaly život. Před tím, než je budeme hodnotit, je na každém z nás zodpovědět si otázku – co by se muselo dít, abych opustil/a jediný domov, který znám, a vydal/a se cestou plnou nebezpečí někam, kde nebudu nikomu rozumět ani nikoho znát?