Joann Sfar (nar. 1971) je jedním z nejpopulárnějších a nejplodnějších francouzských komiksových kreslířů. Patří k zakladatelům a kmenovým autorům nezávislého nakladatelství L’Association, které v devadesátých letech vneslo do francouzského komiksu více autorských a uměleckých prvků. Později se jednotliví tvůrci rozprchli do lépe platících velkých nakladatelských domů, jejichž ediční plány pomáhali modernizovat. Sfar v tom byl obzvláště aktivní a jeho nejslavnější prací je rozsáhlá parodická fantasy série Donžon, kterou z deseti vydaných alb známe i v Česku. Čeští nakladatelé byli ostatně zkraje jednadvacátého století při vydávání Sfarových komiksů docela aktivní, kromě Donžonu vyšel v roce 2006 famózní životopis o jednom pozapomenutém avantgardním malíři Pascin, adaptace Exupéryho Malého prince (2009), příběhy židovských muzikantů Klezmer (2009), první dva díly humorně „hororové“ série pro děti Malý upírek (2010 a 2011) a nakonec v roce 2013 ještě album Profesorova dcera, k němuž Sfar psal scénář. Pohříchu kromě Pascina nedotáhl žádný český nakladatel vydávání některé z jeho sérií do konce.

To se možná změní s poslední sérií, která u nás Sfarovi vyšla. Jmenuje se Rabínův kocour a její první dva díly v letech 2007 a 2009 společně vydala nakladatelství Garamond a G plus G. Druhé zmíněné je v posledních letech personálně i obchodně propojené s úspěšným nakladatelstvím knih pro děti Baobab, kde také nedávno vyšlo prvních pět příběhů série v jednom souborném svazku. Sfar napsal a nakreslil zatím celkem deset dílů a vedle série Donžon (na které ale pracuje více autorů a Sfar zde spíše jen dohlíží na scénáře) je to jeho nejdelší a možná stále ještě neukončená řada, která vychází už téměř dvacet let. Navíc se dočkala několika ocenění (mimo jiné americké Ceny Willa Eisnera za nejlepší překladový komiks v roce 2006) a v roce 2011 také kreslené filmové adaptace, která se u nás promítala na festivalu animovaných filmů v Třeboni.

Rabínův kocour je žánrově doširoka rozkročený. Při čtení prvních stránek můžeme získat pocit, že když se tu objevují inteligentní komunikující zvířata, je určen dětem, ale následné filozofické a věroučné disputace mezi rabínem a jeho kocourem s chytře podvratnými argumenty tento dojem brzy zaženou. V prvním sešitě s názvem Bar micva jde například o to, zda může kocour, který začne mluvit s lidmi a osvědčí dobrou znalost Talmudu, zmíněný rituál absolvovat. Postavy a děje chvíli připomínají díla velkých amerických židovských autorů Chaima Potoka nebo Isaaka B. Singera (zejména ty romány, které se věnují životu tradičních židovských komunit), chvíli magický realismus, chvíli pohádku, chvíli čapkovsky (nebo poláčkovsky) civilní vyprávění o obyčejných lidech a jejich každodenních starostech a radostech. Ty se odehrávají v přívětivém prostředí multikulturního Alžíru dvacátých let, kam zvenčí zatím jen málo pronikají běsy, které již zachvacují Evropu a které se za několik desetiletí projeví i v Alžírsku: nacionalismus, etnická a náboženská nesnášenlivost či třeba bolševická revoluce. Poslední jmenovanou místním vysvětluje ruský židovský uprchlík, který přicestoval ukryt v bedně se svitky Tóry.

Sfarovy hlavní postavy jsou přitom velmi nedogmatické, i hlavní lidská postava, rabín Sfar (shoda jmen není náhodná, autorovi předkové opravdu pocházejí ze sefardské židovské rodiny žijící kdysi v Alžíru), je více než autoritativním náboženským vůdcem spíše věčně pochybujícím otcem dospívající a později čerstvě vdané dcery. Snaží se především o to, aby přísné zásady židovské víry s mnoha zákazy a příkazy přirozeně a bezbolestně skloubil s potřebami každodenního života. Rabín má bratrance tuláka, který chodí po vesnicích s ochočeným lvem a za drobné vykládá místním divoké historky, za zetě získá mladého rabína z bohaté sekulární rodiny v Paříži, kde se odehrává třetí svazek, a přátelí se s muslimským sběratelem písní či s excentrickým boháčem původem z Ruska. Jednotlivé příhody mají formu humoresky, balady i podobenství (zejména ten poslední, v němž se hrdinové ocitnou ve skrytém židovském městě v černé Africe, ale oproti očekáváním jsou vyhnáni, protože nemohou být pravými Židy kvůli tomu, že nemají správnou barvu pleti – jsou moc bílí).

Sfarovu nervní, těkavou a vlastně dost nekomiksovou kresbu čeští čtenáři již znají a ani v Rabínově kocourovi není jiná. Obdivuhodné je, jak si při rozvolněnosti své linky Sfar dokáže udržet identické portréty všech postav, sympatická je i plnobarevnost všech oken s různě barevnými pozadími (kolorovala Brigitte Findakly) – bílá se vyskytuje pouze v bublinách. A protože kresba sama o sobě je alternativní až až, Sfar už dále moc neexperimentuje a vytrvale drží identickou skladbu šesti stejně velkých oken na stránku.

Jedinou nevýhodou českého vydání je mírně zmenšený formát, který místy dost ztěžuje čtení už tak malých a špatně čitelných textů vysázených v psacím písmu (jeho česká verze je dílem Františky Loubat, která ale za zmenšení formátu nemůže). Jinak je ale skvělé, že se nakladatelství Baobab vrátilo k autorovi, kterého česká nakladatelství už osm let opomíjejí, a k sérii, u níž hrozilo, že dopadne jako mnohé jiné frankofonní řady v Česku – tedy rychlým nebo pomalejším zastavením vydávání.